NPD documents search: Váž. tr., 3 (1921)

Čís. 3732.

V řízení o doplnění pozemkové knihy nelze se zabývati přípustností vyvlastnění pozemku dle §u 4 zákona o stavebním ruchu ze dne 27. ledna 1922, čís. 45 sb. z. a n. V řízení upravovacím možno ohlásiti pouze nároky soukromoprávní, nikoliv však nárok, příslušející odporovateli podle §u 287 a 288 obč. zák. na veřejném statku.
(Rozh. ze dne 16. dubna 1924, R I 256/24.)
V řízení o doplnění pozemkové knihy podala účastnice odpor v tom smyslu, že poz. parc. čís. 990/7 nemá býti zapsána, ježto jde o veřejný
statek, na němž prý přísluší odporovatelce práva uvedená v §u 287
a 288 obč. zák. Soud prvé stolice odpor zamítl, rekursní
soud odmítl rekurs navrhovatelky. Důvody: Návrh jest nepřípustným, neboť v řízení upravovacím mohou býti ohlášena pouze práva,
uvedená v §u 7 zákona ze dne 25. července 1871, čís. 96 ř. zák. Jak
znění zákona dokazuje, jsou to však pouze práva soukromá. Odpor stěžovatelky směřuje však proti zapsání pozemkové parcely do knihy pozemkové a vložení vlastnictví na ni pro manžele Julia a Hedviku T-ovy
z důvodu, že tato pozemková parcela jest veřejným statkem, a že z tohoto důvodu příslušejí stěžovatelce práva uvedená v §u 287 a 288
obč. zák. Stěžovatelka opírá tudíž svůj nárok o právo veřejné. Nemůže
proto tento odpor uplatňovati v řízení upravovacím a není proto odpor
její vůbec přípustným. Z téhož důvodu nelze též uznati přípustnost rekursu a bylo jej proto odmítnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu. Důvody:
Dle předpisu §u 4 zákona o stavebním ruchu ze dne 27. ledna 1922
čís. 45 sb. z. a n. provádí vyvlastňovací řízení v případech tam uvedených okresní politický úřad. Spadá proto také rozhodnutí o vyvlastnění
v těchto případech do oboru působnosti úřadů správních a dotyčné rozhodnutí úřadů správních nemůže býti soudy přezkoumáváno. Opačný názor stěžovatelky jest mylným a soudy nemohou se v tomto případě v řízení nesporném, t. j. v řízení ku doplnění pozemkové knihy zabývati přípustností a možností vyvlastnění dotyčného pozemku, jak to stěžovatelka ve svém rekursu žádá. Poněvadž stěžovatelka odpor proti doplnění pozemkové knihy založila na tom, že vyvlastněný pozemek jest pozemkem veřejným, a svá domnělá práva ohledně tohoto pozemku zakládá právě na této jeho vlastnosti, nejde zde, jak soud rekursní správně v napadeném usnesení uvedl, o uplatňování soukromých práv, jaké jedině § 7 zákona ze dne 25. července 1871, čís. 96 ř. zák. na mysli má a opačné mínění stěžovatelky nemá opory ani ve stavu věci ani v zákoně. Soudní výrok, jehož se chce stěžovatelka domoci, že manželům T-ovým právo vlastnické k pozemku nepřísluší, v řízení o doplnění pozemkové knihy vůbec nemůže býti vydán a není proto ani v tomto směru správným mínění stěžovatelky, že uplatňuje svým odporem negativní stránku soukromého práva vlastnického, tedy právo soukromé. V důsledcích toho soud druhé stolice správně vyslovil, že stěžovatelce právo odporu po rozumu §u 7 zákona ze dne 25. července 1871, čís. 96 ř. zák. vůbec nepřísluší a právem proto její rekurs jako nepřípustný odmítl.

Citace:

č. 564. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 378-380.