Čís. 5571.

K okolnostem §u 10 (1) vyr. ř. dlužno přihlížeti z moci úřední, leč, že navrhovatel prokáže, že vede exekuci na určité jmění dlužníkovo, sloužící k oddělenému uspokojení jeho vykonatelné pohledávky jako věřitele odlučovacího.
Účinky vyrovnacího řízení netýkají se odlučovacích práv §u 11 odstavec prvý vyr. ř. jen, pokud mají býti odděleně uspokojena z těch určitých částí jmění dlužníkova, k nimž takových práv bylo dříve nabyto.
Okolnost, že útratová pohledávka, pro niž byla podle exekučního titulu exekuce správně povolena, byla skutečně vyrovnáním dotčena, jak co do objemu, tak i co do splatnosti, jest uplatňovati žalobou podle §u 35 (§ 36 odstavec prvý) ex. ř., nikoliv rekursem proti povolení exekuce.
(Rozh. ze dne 18. prosince 1925, R II 317/25.)
Soud prvé stolice povolil exekuci ku vydobytí útratové pohledávky, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Jest souhlasiti s názorem stěžovatele, že útratová pohledávka, pro kterou exekuce byla povolena, jest příslušenstvím pohledávky hlavní; že sdílí její osud a je tedy vyrovnáním dotčena. Z vyrovnacího spisu jest zřejmo, že pohledávka vymáhajících věřitelů byla co do jistiny a příslušenství k vyrovnání přihlášena a jest tedy zjištěno, že útratová pohledávka, pro kterou se vede exekuce jako příslušenství pohledávky hlavní sdílí její osud a že její 35% vyrovnací kvóta byla teprve dne 19. srpna 1925 splatnou. Jest také otázkou, zda byla exekuce povolena právem, když ze žádosti samé jest zřejmo, že v době žádosti bylo o majetku dlužníkově zahájeno vyrovnací řízení. V tom směru stanoví § 10 vyr. ř , že po zahájení vyrovnacího řízení nelze na dlužníkových věcech nabyti soudcovského práva zástavního. Vyrovnací řízení bylo zahájeno 8. ledna 1925 a žádost o exekuci byla podána 20. června 1925. Bylo ji proto ve smyslu citovaného zákonného ustanovení zamítnouti.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Exekuce povoluje se к návrhu bez ústního jednání a bez slyšení odpůrce (§ 3 ex. ř.). Platí tedy i pro rekursy v exekučním řízení zákaz novot. Avšak v tomto případě běželo o to, zda možno vůbec žádanou exekuci povoliti vzhledem k zákazu §u 10 (1) vyr. ř., zvláště když vymáhající strana sama dala k tomu podnět svou poznámkou v exekuční žádosti, že pohledávka útrat, pro kterou navrhuje povolení exekuce, není dotčena vyrovnacím řízením o jmění povinné strany. Na jmění vyrovnacího dlužníka nesmí soud od zavedení vyrovnacího řízení exekuci ani povoliti ani vykonati, poněvadž od té doby nelze nabyti ani soudcovského práva zástavního ani práva na uspokojení а k tomu dlužno přihlížeti z moci úřadu, leda že navrhovatel prokáže, že vede exekuci na určité jmění dlužníkovo, jež slouží k oddělenému uspokojení jeho vykonatelné pohledávky jako věřitele odlučovacího. (Srv. Bartsch, sv. I. str. 101 vyd. z roku 1916.). Nejsou tedy správny vývody dovolacího rekursu, že nemělo býti přihlíženo rekursním soudem k obsahu vyrovnacího spisu a že příslušné vývody rekursu povinné strany jsou nepřípustnými novotami, poněvadž prý jest směrodatným pouze obsah spisu o rozepři a exekuční žádosti. Domnívá-li se dále stěžovatel, že jeho pohledávka co do jistiny a příslušenství patří k odlučovacím právům dle §u 11 (1) vyr. ř., přehlíží, že účinky vyrovnacího řízení dle §u 46 (1) vyr. ř. se jich netýkají jen, pokud mají býti odděleně uspokojeny z těch určitých částí jmění dlužníkova, k nimž takových práv bylo dříve nabyto. Stěžovatel sám tvrdí, že jeho pohledávka co do jistiny a příslušenství jest hypotekárně zajištěna, vede však exekuci na movitosti dlužníkovy, aniž by prokázal, že také na těchto nabyl již před zavedením vyrovnacího řízení zvláštních odlučovacích práv.
Jisto jest však z obsahu vyrovnacího spisu, jenž byl povolujícímu soudu po ruce, a vychází to i ze shodných údajů vymáhající a povinné strany, že o exekuci bylo zažádáno dne 20. června 1925 a že byla povolena dne 21. června 1925, tedy již dávno po pravoplatném schválení a ukončení vyrovnacího řízení (19. května 1925), takže poukaz rekursního soudu na ustanovení §u 10 vyr. ř., ze kterého, vyhověv rekursu povinné strany, zamítl exekuční návrh, zde nepřiléhá. Po skončení vyrovnacího řízení není příčiny nepovoliti žádanou exekuci. Jiná jest ovšem otázka, pokud se týče objemu pohledávky. Vymáhající strana navrhla exekuci dle §u 249 a násl. ex. ř. pro pohledávku útrat 1 246 Kč 44 h z rozsudku nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1925 a tvrdí v dovolacím rekursu, že tato pohledávka útratová nepodléhá účinkům vyrovnání (35%), poněvadž vznikla teprve za vyrovnacího řízení. Není však třeba na tomto místě zabývati se touto otázkou. Podléhá-li účinkům vyrovnání, pak ovšem řídil by se i objem i doba splatnosti dle podmínek uzavřeného a schváleného vyrovnání. Avšak při povolení exekuce posuzuje soud tyto otázky jedině dle exekučního titulu (§ 7 ex. ř.). Byla-li tedy útratová pohledávka, pro niž byla prvým soudem správně exekuce povolena v plném objemu shora uvedeného rozsudku jako jedině směrodatného exekučního titulu, uzavřeným vyrovnáním skutečně dotčena, jak co do objemu, tak i co do splatnosti, bylo by věcí povinné strany, která to tvrdí, aby jinými prostředky zákonem k tomu účelu poskytnutými a sice odporem ve smyslu §u 35 pokud se týče 36 prvý odstavec ex. ř. to uplatnila, nikoli však rekursem proti povolení exekuce (rozh. čís. 1521 a 4423 sb. n. s.).

Citace:

Čís. 5571. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 847-849.