Čís. 1611.

Zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. а n., o podmíněném odkladu výkonu trestu.
Odklad trestu vztahuje se i na povinnost k uveřejnění rozsudku ve smyslu § 39 tisk. zák.
(Rozh. ze dne 11. dubna 1922, R I 327/22.)
Rozsudkem přestupkového soudu odsouzen byl Pavel S. pro přestupek dle čl. III. čís. 5 zákona ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák. k trestu peněžitému ve výši 30 K, a byl mu povolen dle zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n., podmíněný odklad výkonu trestu se zkušební dobou jednoletou; dle § 39 tiskového zákona bylo stanoveno, že jest rozsudek uveřejniti do 8 dnů po jeho pravoplatnosti. Návrhu na povolení exekuce k vynucení uveřejnění rozsudku po uplynutí uvedené lhůty soud prvé stolice vyhověl, rekursní soud exekuční návrh zamítl, maje za to, že povolený odklad výkonu trestu vztahuje se i na uveřejnění rozsudku.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Podle § 5 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n., jsou odkladem trestu odloženy také tresty vedlejší, opatření zabezpečovací i právní následky, které trestní zákon nebo rozsudek spojuje s odsouzením. Poněvadž byl povinnému rozsudkem okresního soudu ze dne 5. srpna 1921 povolen odklad výkonu trestu na jeden rok, jde v tomto případě o otázku, zda jest povinnost k uveřejnění rozsudku ve smyslu § 39 tisk. zák. trestem čili nic a vztahu je-li se tedy povolený odklad výkonu trestu též na tuto povinnost. Stěžovatel snaží se dovoditi, že uveřejnění rozsudku ve smyslu § 39 tisk. zák. není trestem, nýbrž zadostiučiněním podle § 4 zák. ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n., a že povinnost z toho vyplývající nelze zařaditi ani mezi vedlejší tresty, uvedené v § 19 a 253 tr. zák., ani mezi následky odsouzení uvedené v § 26 а 268 tr. zák. Avšak neprávem. Že jest tato povinnost skutečně trestem, plyne z té okolnosti, že byla původně stanovena odstavcem třetím § 493 tr. zák., jenž jest nadepsán »Trest«. Tento odstavec byl zrušen § 34 tisk. zák. a nahražen ustanovením § 39 téhož zák. a zůstává tedy toto ustanovení, i když bylo z trestního zákona převedeno do zákona tiskového tím, čím bylo původně, t. j. trestem. Z toho plyne pak dále, že se naň vztahuje ustanovení § 5 zák. ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. a nikoli ustanovení § 4 téhož zák., jak má stěžovatel mylně za to, a že jest tedy odkladem výkonu trestu i tato povinnost odložena. Vzhledem k tomuto zákonnému ustanovení nemůže ovšem výrok shora uvedeného rozsudku, že jest obžalovaný povinen rozsudek do 8 dnů po jeho právní moci uveřejniti, míti žádného významu, poněvadž odklad této povinnosti vyplývá z předcházejícího povolení odkladu trestu a ze zákona. Rozsudek, který jest základem žádané exekuce, není tedy dosud vykonatelným a návrh exekuční byl proto soudem rekursním právem zamítnut (§ 7 ex. ř.).

Citace:

č. 1611. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 377-378.