Čís. 5093.

Zákon neobsahuje zvláštních ustanoveni o náležitostech důkazu nesprávnosti příběhu osvědčeného veřejnou listinou (§ 292 c. ř. s.).
Úpis válečné půjčky obcí.
Porušení předpisu §u 42 obec. zříz. pro Čechy má v zápětí neplatnost usnesení. Takový neplatný projev nemůže býti nikdy doplněn, zejména ne t. zv. konkludentním činem. Lhostejno, že býv. rakouské ministerstvo vnitra projevilo názor o dočasném zbavení působnosti donucovacích předpisů §§ 42 a 43 obec. zříz.
(Rozh. ze dne 4. června 1925, Rv I 702/25.)
Žalobu banky proti obci v Čechách o zaplacení zápůjčky, poskytnuté za účelem úpisu válečných půjček, procesní soud prvé stolice zamítl, ježto schůze obecního výboru, na nichž byla zápůjčka usnesena, nebyly řádně svolány. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Nesprávné právní posouzení spatřuje odvolatelka v tom, že první soud připustil důkazy o tom, že schůze, o něž jde, nebyly řádně svolány, přes to, že v obou protokolech je vý slovně uvedeno, že schůze jest způsobilou usnášeti se. Protokoly o schůzích obecního výboru že jsou prý veřejnými listinami, jež dle §u 292 c. ř. s. podávají plný důkaz o skutečnostech jimi potvrzených, a, je-li v nich zjištěno, že schůze jest způsobilou se usnášeti, jest prý již v tom obsaženo zjištění, že všichni členové byli písemně pozváni ke schůzi, a proti tomu zjištění odvod není prý přípustným. Že náhled tento jest právně mylným, vychází z ustanovení §u 292 odstavec druhý c. ř. s. a ze srovnání odstavce toho s odstavcem prvním. Nehledíc k tomu, že protokoly, o něž jde, ani neobsahují určitého, nepochybného potvrzení, že bylo pří svolání schůze dbáno všech ustanovení §u 42 ob. zř. — což platí jmenovitě o protokolu ze dne 7. června 1917, v němž § 42 ob. zř. vůbec není uveden — byl by protidůkaz dle §u 292 odstavec druhý c. ř. s. přípustným i tehdá, kdyby tu takové výslovné potvrzení bylo, jelikož by šlo právě jen o důkaz nesprávnosti osvědčeného postupu. Svědek Ferdinand S. uvedl také, že, je-li v protokolech zjištěna způsobilost, usnášeti se, spočívá to na diktátu okresního hejtmana. Vychází-li se ze skutkových zjištění prvního soudu, jest uznati, že věc byla správně posouzena i po stránce právní. Podle §u 42 ob. zř. pro Čechy má oznámení o schůzi výboru učiněno býti písemně všem údům výboru, v případě pak, že by některý úd nebyl doma, jest oznámení to učiniti osobě dospělé, která s ním bydlí, a, pokud se týče virilisty, jeho zástupci. Shromáždění, jež by nebylo takto svoláno, jakož i shromáždění, k němuž by nebyli pozváni všichni členové výboru, není po zákonu a usnesení jím učiněná jsou neplatna. Podle bezvadných zjištění prvního soudu nebyli ke schůzím, o něž jde, pozváni všichni členové obecního výboru, zástupce virilisty nebyl o schůzi vůbec ani vyrozuměn a pozvání ostatních stalo se jen ústně bezprostředně před schůzí, dle seznání Antonína W-a nad to bez oznámení předmětu, o němž bude se rokovati. Jsou proto usnesení, na jichž základě byly vydány dluhopisy, o něž žalobkyně opírá svůj nárok, neplatna. Bez platného usnesení obecního výboru nemohlo však vzhledem ku předpisu §u 867 obč. zák. dojíti k platné zápůjčce (§§ 30, 31 čís. 5 ob. zř.). Předpisy obecního zřízení jsou ustanoveními práva veřejného, jsou proto povahy donucovací a dlužno je přesně vykládati. Žalováno je ze smlouvy. Ježto pro nedostatek platného usnesení obecního výboru ku platné smlouvě o zápůjčku vůbec nedošlo, nedostává se žalobě právního základu, poněvadž smlouva po zákonu, tedy již o sobě, od původu neplatná, nemohla nabýti platnosti tím, že dluhopis byl schválen okresním výborem. Že nedůvodným jest tvrzení, že žalovaná obec uznala zažalovanou pohledávku tím, že v únoru 1922 zaplatila ústřední bance německých spořitelen ve Vídni 60000 K rak., odůvodnil správně již prvý soud, jenž v tomto směru uvedl: Námitka žalobkyně, že žalovaná obec uznala zažalovanou pohledávku tím, že zaplatila v únoru 1922 ústřední bance ve Vídni 60000 rak. korun, jest bezpodstatná. Především jest zjištěno, že ve směru tom nebylo učiněno platné usnesení obecního výboru dle §u 42, 43 obec. zříz. Ostatně i kdyby tu bylo platné usnesení, by zažalovaná pohledávka byla v únoru 1922 zaplacena v rakouských korunách, nelze v tom spatřovati uznání žalobního nároku, jenž zní na placení v korunách československých. Vždyť jest známo, že rakouská koruna měla v roce 1922 v poměru ke koruně československé kurs velmi nízký.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud posoudil věc správně po právní stránce. K jednotlivým výtkám dovolatelky jest uvésti toto: 1. § 292 odstavec druhý c. ř. s. připouští důkaz nesprávnosti příběhu, dosvědčeného veřejnou listinou, a důkaz nesprávného dotvrzení, nemá však zvláštních ustanovení o náležitostech tohoto důkazu. Protokoly o schůzích obecního zastupitelstva žalované obce ze dne 5. prosince 1916 a ze dne 7. června 1917 potvrzují krátkými poznámkami způsobilost k usnášení se (v prvním jest uvedeno: »nach § 42 und 43 beschlussfähig«, v druhém pak »der Gemeindevorsteher stellt die Beschlussfähigkeit fest«). Nižší soudy vzaly však za prokázáno svědeckými důkazy, že k těmto schůzím nebyli pozváni členové obecního výboru písemně a že nebyli pozváni všici. Dovolací soud jest vázán tímto skutkovým zjištěním, jež nebylo napadeno po stránce §u 503 čís. 2 a 3 c. ř. s. Tím byl proveden důkaz, jejž má na mysli uvedený předpis zákonný. Dovolatelka napadá svou výtkou jedině skutkové zjištění odvolacího soudu, nikoli však právní posouzení věci. 2. Nesprávným jest náhled, že zasláním 60000 Kö vídeňské bance splněna byla náležitost, nedostávající se k platnému usnesení obecního výboru ze dne 8. prosince 1916 i ze dne 7. června 1917. Při těchto usneseních nešlo o projevy vůle, formálně neúplné, nýbrž o projevy naprosto neplatné, jež nelze posouditi jinak, než jako by se byly nestaly. Takovýto neplatný projev nemůže býti nikdy doplněn, zejména ne t. zv. konkludentním činem, t. j. jednáním, z něhož dalo by se souditi na úmysl stran. Ke vzniku platného závazku obce bylo v první řadě třeba platného usnesení obecního výboru (nyní zastupitelstva). Tento nedostatek mohl býti nikoli doplněn, nýbrž napraven, ale to jen platným usnesením obecního výboru. Dovolací soud jest vázán skutkovým zjištěním, že nedošlo ani dodatně k platnému usnesení, na základě něhož byla by žalovaná obec zaslala oněch 60000 Kö vídeňské bance. 3. Poslední výtka, již dovolatelka označuje jako nejdůležitější, byla zodpověděna již plenárním usnesením tohoto soudu ze dne 4. listopadu 1924, č. pres. 865/24, čís. sb. 4321, na něž se dovolatelka odkazuje. Jest zajisté pravda, že nemá každé porušení předpisů obecního zřízení za následek neplatnost usnesení obecního výboru jakožto projevu zastupitelského orgánu obce. Mohou nastati případy, že došlo k platnému usnesení, i když některý z předpisů obecního zřízení pro usnášení se výboru nebyl zachován. O tom bude ovšem uvažovati zvláště v každém případě. Úvaha ta jest však vyloučena v případě, kde porušen byl předpis, jehož zachováním obecní zřízení výslovně podmiňuje platnost usnesení, jak činí právě předpis §u 42, o nějž v tomto případě jde. Proti jasnému a určitému znění zákona nemůže soud rozhodnouti. Na tomto stavu věcí nemohl ničeho změniti jakýkoli výnos rakouských politických úřadů, pokud mu nebyla propůjčena moc zákona, tak by došlo k případu §u 9 obč. zák., t. j. ke změně platného zákona pozdějším zákonem. Projevilo-li skutečně v roce 1916 rakouské ministerstvo vnitra právní názor o dočasném zbavení působnosti donucovacích předpisů §§ 42 a 43 obec. zříz., nejsou jím vázáni soudové Českoslovenští, pro něž platí jedině zemské a říšské zákony, převzaté zákonem ze dne 28. října 1918, čís. 11 sb. z. a n., mezi něž náleží i obecní zřízení pro Čechy, ne však onen výnos.

Citace:

č. 5093. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1031-1034.