NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 2031.

Shromažďovací zákon ze dne 15. listopadu 1867, čís. 135 ř. zák.
Povinnost řiditele shromáždění k zakročení podle §u 11 zákona není omezena jen na zákaz předem mu známých protizákonných návrhů nebo projevů, naopak právo a povinnost jeho vztahují se bez výhrady na všechny protizákonné projevy (činy), předsevzaté ve shromáždění, byť i mu o jejich zamýšleném přednesení (spáchání) nebylo před tím ničeho známo.
Volba prostředků, jakých jest při tom užíti, jest vyhrazena volnému uvážení řiditele s náležitým zřetelem na okolnosti případu.
Po subjektivní stránce jest lhostejno, zda opomenutí povinností, uložených řiditeli §em 11 zákona se stalo úmyslně či zaviněně. K vině nevyhledává se vědomí o trestnosti závadného jednání. Lhostejno, že se proti závadným projevům neohradil přítomný zástupce vlády.
(Rozh. ze dne 24. června 1925, Zm I 266/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 5. března 1925, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přestupkem podle §§ů 11, 19 zákona ze dne 15. listopadu 1867, čís. 135 ř. zák.
Důvody:
Obžalovaný provádí zmateční stížnost pouze co do výroku, jímž byl odsouzen pro přestupek podle §u 11 a 19 shromažďovacího zákona, uznávaje takto správnost rozsudku ve směru zločinu podle §u 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky. Shlediska důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. dovozuje zmateční stížnost, že vzhledem k tomu, že § 11 shromažďovacího zákona ukládá řiditeli shromáždění, by se opřel ihned proti nezákonným výrokům neb činům, má zákon na mysli pouze takový případ, že řiditel shromáždění návrhy neb projevy, jež mají protizákonný obsah, nesmí připustiti k dalšímu projednávání, nýbrž musí je zakázati. Zásada volnosti shromažďovací byla by prý značně omezena, kdyby řiditel shromáždění za trestná jednání, spáchaná řečmi osob třetích ve shromáždění, byl činěn zodpovědným proto, že řeči ty dodatečně nepokáral, řečníka nepřerušil. Stížnost je bezdůvodná. V prvém odstavci §u 11 zákona se stanoví, že o šetření zákona a o udržení pořádku ve shromáždění mají pečovati především řiditelé a pořadatelé shromáždění, a v druhém odstavci ukládá se jim povinnost, by se protizákonným výrokům nebo činům ihned opřeli a aby, kdyby jich nařízení nebylo uposlechnuto, řiditel shromáždění rozpustil. Ani toto znění zákona, jež při jeho výkladu je v prvé řadě směrodatno, ani jasný smysl a účel zákona neopravňují k tak úzkému výkladu, o jaký se stížnost pokouší. Naopak má zákon, jak jsou toho dokladem slova »ve shromáždění« (odstavec prvý §u 11) a jak tomu nasvědčuje sama povaha věci, na mysli také případy, kdy teprve za shromáždění, třeba bez předchozího záměru, dochází k protizákonným projevům a činům. Jinak stalo by se ustanovení §u 11 téměř ilusorním a nebylo by záruky pro řádný průběh shromáždění. Jeť na snadě, že mluvčí může promluvy o zcela nezávadném předmětu použiti k vývodům, pohybujícím se ve směru protiprávním. Nelze proto povinnost řiditele shromáždění k zakročení omezovati jen na zákaz předem mu známých protizákonných návrhů nebo projevů, naopak právo a povinnost jeho vztahují se bez výhrady na všechny protizákonné projevy a činy, předsevzaté ve shromáždění, byť i mu o jejich zamýšleném přednesení nebo spáchání nebylo před tím ničeho známo.
Stížnost uplatňuje, že i pojem »opření se« není dle zákonné formulace jasným. Možno prý pod označením tím rozuměti i pokárání projevu, kterážto povinnost vybočovala by prý z rámce řiditele shromáždění a příčila se podstatě politické volnosti shromáždění, uváží-li se, že řiditel shromáždění náleží zpravidla k většině účastníků určitého politického směru. Výtka neobstojí. Zákon ukládá řiditeli naprostou a bezvýjimečnou povinnost bez ohledu na to, je-li příslušníkem politického směru většiny účastníků shromáždění a souhlasí-li osobně s názoru řečníkovými, a činí ho za opomenutí povinnosti té trestně zodpovědným. Co se týče prostředků, jakých je použiti řediteli při výkonu jeho povinnosti, musí volba jejich zůstavena býti volnému jeho uvážení, beroucímu arci náležitý zřetel na okolnosti případu. Použil proto také zákon zcela povšechného výrazu, kryjícího pojmově různé možnosti, a vybavil ředitele pro případ, že by jeho nařízením nebylo vyhověno, právem, shromáždění rozpustiti. Přikázáním tohoto práva řiditeli stala se jeho funkce význačnější, byť i jinak co do povinnosti, udržovati shromáždění v zákonných mezích a v řádném chodu, byl řiditel na roveň pořadateli. Objektivní skutková podstata přestupku obžalovanému za vinu kladeného je proto dána.
Pokud jde o subjektivní skutkovou podstatu činí zák. řiditele shromáždění zodpovědnými za opomenutí povinnosti, jim dle §u 11 shrom. zák. uložené, ať již opomenutí stalo se úmyslně neb i zaviněně. Zákon předpokládá o řiditelích shromáždění, že mají schopnost, postřehnouti dosah závadných výroků neb činů. Stanovisko toto vyplývá již z ustanovení samotného §u 11, kde zcela všeobecně a bez jakéhokoliv rozlišování neb omezení ukládá se řiditelům shromáždění imperativně povinnost, opříti se vší protizákonnosti, projevené ať slovem nebo skutkem. Stanovisko to je také logickým důsledkem všeobecné a základní zásady trestního práva (§§y 1, 2, 3, 233, 238 tr. zák.); že každá trestně dospělá osoba, jakmile se u ní nesbíhá některý z důvodů trestnost vylučujících (§ 2 písm. a — с tr. zák.), je vypravena takovou mírou soudnosti a schopnosti usuzovací a rozpoznávací, by si uvědomila význam a dosah toho kterého činění v oněch směrech, jež se stanoviska práva trestního mají význam. S hlediska platného zákona a zejména hledě k ustanovení §u 3 tr. zák. je proto neudržitelným názor, že vina ve smyslu trestního práva vyžaduje vědomí o trestnosti závadného jednání. Obžalovaného nemůže tudíž omlouvati obrana, že v projevech řečníka, spoluobžalovaného Rudolfa Sch-a, nespatřoval nic trestného, ježto touto obranou uplatňuje v pravdě neznalost zákona, podle §u 3 tr. zák. neospravedlňující. Vzhledem k tomu, co uvedeno, dlužno naopak o stěžovateli za to míti, že objektivní protizákonnost výroků Sch-ových poznati mohl, právě tak, jak o něm (stěžovateli) bylo právoplatným rozsudkem nalézacího soudu uznáno, že si uvědomil dosah svého jednání, opodstatňujícího, jako u Sch-a zločin podle §u 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky. Stížnost namítá neprávem, že se stěžovateli ukládá v pravdě ručení za trestní zavinění osob třetích. Činíť se zodpovědným jen proto, že nedostál povinnosti jemu jako řiditeli shromáždění uložené, ačkoli protizákonnost projevů Sch-ových postřehnouti mohl. Nikoli za výroky Sch-ovy jest mu nésti zodpovědnost, nýbrž za to, že se jim proti příkazu §u 11 odstavec druhý zákona neopřel. Jde tu ve skutečnosti o opomenutí proti danému příkazu, které po rozumu §u 238 tr. zák. je trestno, poněvadž je v §u 11 a 19 shromažďovacího zákona za trestné prohlášeno, i když při něm nebylo ani zlého úmyslu.
Obžalovaného nemůže ospravedlniti ani poukaz na to, že neshledával k zakročení proto příčiny, poněvadž prý ani přítomný zástupce vlády proti předneseným řečem nevystoupil. Uplatňujeť tu stížnost moment právně nezávažný. Přehlíží, že podle §u 11 je to především povinností řiditele a pořadatelů shromáždění a že se tito mají protizákonnostem opříti ihned. Nemůže se proto obžalovaný vymlouvati na trpné chování zástupce vládního, zvláště když nelze trestnost činiti odvislou od toho, že i jiný nekonal snad své povinnosti. Vzhledem k tomu nebylo zapotřebí, by rozsudek uváděl důvody v tom směru, proč nepřiznává významu trpnému chování vládního zástupce.

Citace:

č. 2031. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 373-375.