Čís. 5151.Zproštěnému obžalovanému nemůže býti dle 2. odst. § 390 tr. ř. uložena náhrada nákladů na úspěšnou stížnost soukromého účastníka do usnesení, jímž mu bylo podle § 390 odst. 4 a § 393 tr. ř. uloženo nahraditi útraty trestního řízení a právního zastoupení.(Rozh. ze dne 11. prosince 1934, Zm I 1031/34.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Usnesením krajského soudu v České Lípě ze dne 26. března 1934, pokud jím Bedřichu W-ovi bylo uloženo podle § 390 tr. ř. nahraditi soukromému účastníku útraty stížnosti proti usnesení okresního soudu ve Varnsdorfu ze dne 27. února 1934, byl porušen zákon v ustanovení § 390 tr. ř. Usnesení to se ve výroku o útratách zrušuje.Důvody:Rozsudkem okresního soudu ve Varnsdorfu ze dné 27. února 1934 byl Bedřich W. osvobozen podle § 259 čís. 2 tr. ř. od obžaloby pro přestupek podle § 460 tr. zák., spáchaný prý tím, že odcizil dne 11. listopadu 1933 Emilu F-ovi ve V. 150 Kč. Zároveň usnesl se okresní soud ve Varnsdorfu, že soukromý účastník Emil F. podle § 390 odst. 4 a § 393 tr. ř. jest povinen zaplatiti útraty trestního řízení, zejména též útraty právního zastoupení obžalovaného.Proti rozhodnutí okresního soudu ve Varnsdoru o útratách trestního řízení podal soukromý účastník Emil F. stížnost, jíž krajský soud v Čes. Lípě rozhodnutím ze dne 26. března 1934 vyhověl a zrušil napadené usnesení okresního soudu ve Varnsdorfu o útratách trestního řízení, zároveň však uložil obžalovanému Bedřichu W-ovi, by soukromému účastníku Emilu F-ovi nahradil útraty stížnosti. Krajský soud v České Lípě uvedl v důvodech, že trestní řízení nebylo zahájeno jen na návrh soukromého účastníka, nýbrž na návrh veřejného obžalobce a že oznámení Emila F-a u četnictva nebylo vědomě falešné, neboť obžalovaný byl v kritické době na místě činu a byl osvobozen jen pro nedostatek důkazů. Povinnost k náhradě útrat stížnosti opírá krajský soud v České Lípě o ustanovení § 390 tr. ř., zřejmě odst. 2.Usnesením krajského soudu v České Lípě ze dne 26. března 1934 byl porušen zákon v ustanovení § 390 tr. ř. Trestní řád v §§ 389 a 390 stanoví všeobecnou zásadu, že útraty trestního řízení má nahraditi obžalovaný, byl-li odsouzen, byl-li však osvobozen, že útraty zpravidla nese stát. Pokud však se trestní řízení konalo k žádosti soukromého obžalobce nebo podle § 48 tr. ř. jen k návrhu soukromého účastníka, má se jim uložiti náhrada nákladů, jež vznikly z jejich zakročení. V odstavci 2. § 390 tr. ř. je dále stanoveno, že za zvláštní náklady, které vznikly užitím řádného opravného prostředku, ručí ten, kdo opravného prostředku použil, pokud zůstal bez úspěchu. Z okolnosti, že ustanovení §§ 389 a 390 tr. ř. jednají o skončení trestního řízení rozsudkem, vyplývá, že druhý odst. § 390 tr. ř. míní jen opravné prostředky proti rozsudku (rozh. čís. 2528/1902). Nelze tedy stížnost do usnesení, jímž bylo uloženo soukromému účastníku podle § 390 odst. 4 a § 393 tr. ř. nahraditi útraty trestního řízení a tím též právního zastoupení obžalovaného, považovati za řádný opravný prostředek podle § 390 odst. 2 tr. ř., takže podle tohoto ustanovení nebylo lze osvobozenému obžalovanému uložiti náhradu útrat stížnosti soukromého účastníka. O útratách opravných prostředků, jež nespadají pod pojem řádného opravného prostředku podle § 390 odst. 2 tr. ř., nemá trestní řád ustanovení. Výrok o útratách opravného prostředku nesmí se dostati do rozporu s rozhodnutím ve věci hlavní, v níž podle ustanovení §§ 389 a 390 tr. ř. nebylo lze osvobozenému obžalovanému uložiti náklady řízení trestního (rozh. čís. 2900 a 3237 sb. n. s.).Za tohoto stavu věci bylo zmateční stížnosti generální prokuratury podle § 33 tr. ř. vyhověti a uznati právem, jak se stalo.