Čís. 4317.

Dopravní řád železniční.
Pokud jest dráha povinna vybrati od příjemce a zaplatiti odesílateli dobírku, třebas nemohla zboží příjemci dodati a byla nucena za ně zaplatiti.
Třebas nebyly v železniční dopravě s Maďarskem dobírky přípustny, jest dráha, přijavši poukaz odesílatele na dobírku, povinna jej splniti.
(Rozh. ze dne 30. října 1924, Rv I 1080/24.)
Odesílatel zaslal v roce 1918 z Prahy zboží firmě V. do Budapešti a dodatečným příkazem v roce 1921 přikázal dráze vybrati na zboží dobírku. Ježto mu nebyla dráhou dobírka vyplacena, domáhal se na dráze její výplaty. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu. Důvody:
S právním názorem, zastávaným žalovanou stranou a projeveným i v rozsudku odvolacího soudu, lze zásadně souhlasiti potud, že, ztratí-li se zboží dříve, než došlo do stanice určení, a nemůže-li dráha proto vybrati dobírku, váznoucí na ztraceném zboží, nemůže odesílatel požadovati od dráhy náhradu škody dle §u 72 žel. dopr. ř., poněvadž nevybrala dobírky, nýbrž pouze podle §u 84 žel. dopr. ř., poněvadž se ztratilo zboží. Stejně by zajisté musil býti posuzován i případ, když dráha dobírku sice omylem vybere, ale musí ji příjemci vrátit, poněvadž nemá a nemůže vydati zboží dobírkou zatížené. Tato pravidla nehodí se však na sporný případ. Dodatečným příkazem ze dne 7. ledna 1921 nařídil žalobce jako odesílatel, aby zásilka byla vydána původnímu adresátovi, firmě V. v Budapešti, proti zaplacení dobírky, a projevil tím jasně vůli, by přes to, že od odeslání zásilky uplynula již více než dvě léta, že firma V. dříve přijetí zboží odmítala a žalobce o něm učinil již jiná opatření, nákladní smlouva byla splněna dle svého původního znění a obsahu. I československé i maďarské dráhy přijaly dodatečný příkaz, maďarské dráhy daly místo původních, ztracených vyhotovit nové nákladní listy a doručily je firmě V., tato firma je tentokráte přijala, vyplatila dobírku, na zboží váznoucí, a žádala za vydání zboží. Když se ukázalo, že dráha zboží již nemá a nemůže ho tedy již vydati, zažalovala firma V. maďarské státní dráhy o náhradu škody, pozůstávající dle rozsudku Král. soudní stolice v Budapešti ze 7. února 1923 z ceny ztraceného oleje, ceny sudů, cestovních výloh a dopravních poplatků, kterýž spor také vyhrála. Z tohoto dílem nesporného, dílem zjištěného děje vyplývá, že práva z dopravní smlouvy mezi žalobcem jako odesílatelem a dráhou přešla podle §§73 (9) a 76 (1 a 2) žel. dopr. ř. se žalobce na firmu V. jako adresáta zásilky, že výhradně této firmě příslušelo podle § 99 žel. dopr. ř. právo uplatniti nárok na náhradu škody povstalé ztrátou zboží, a že jej také sama uplatnila. Názor žalované strany, jejž, jak se zdá, sdílí i odvolací soud, že by také žalobce mohl žalovati pro ztrátu zboží, nelze srovnati s citovanými předpisy železničního dopravního řádu. Co firma V. z důvodu náhrady škody vzniklé ztrátou zboží, mohla od dráhy požadovati, ustanovují §§ 88 a 95 žel. dopr. ř. V případě hrubé nedbalosti dráhy má strana nárok na náhradu plné škody, jinak na náhradu obchodní ceny zboží v místě a v čase podání, náhradu placeného dopravného, cla a jiných výloh. V žádném případě neměla firma V. práva na vrácení zaplacené dobírky, naopak byla povinna z ruky do ruky dodatečně zaplatiti dráze, oč na této dobírce méně zaplatila, než bylo odesílatelem předepsáno, neboť zaplacení dobírky jest vzájemným plněním příjemcovým, bez něho nemůže uplatňovati žádné právo z dopravní smlouvy, tedy ani nárok na náhradu škody. Žalovaná strana tvrdí sice, že maďarské dráhy byly oním rozsudkem odsouzeny také ku vrácení zaplacené dobírky, poukazujíc na to, že zaplacená dobírka jest zahrnuta v přisouzených dopravních poplatcích, to jest však pouhá domněnka a není pro ni ve spisech opory. Ale i kdyby snad král. soudní stolice v Budapešti byla přece uznala na vrácení dobírky, svědčilo by to jenom o jiném právním názoru maďarského soudu, a nebylo by to závazným pro tento spor. Firma V. byla a jest povinna zaplatiti dobírku, dráha byla a jest povinna tuto dobírku od ní vybrati a odvésti ji žalobci. Za to, že se tak nestalo, nebo stalo se neúplně, ručí odesílateli dráha sama podle výslovného předpisu §u 72 (4) žel. dopr. ř., jejž sluší dle hořejších vývodů rozšířiti na všechny případy vstupu adresáta zásilky do smlouvy dopravní. Nelze namítati, že by pak dráha byla povinna náhradou škody dvakráte. Nejde o náhradu jedné a téže škody, nýbrž o náhradu škod dvou. Náhrada škody způsobené příjemci ztrátou zboží, nesouvisí nijak s dobírkou. Musí býti stejnou částkou přisouzena, i když zboží bylo zasláno bez dobírky. Uložení dobírky má tu jenom ten význam, že dráha jest povinna náhradou škody pouze proti zaplacení dobírky. O tuto dobírku se nemůže ovšem sama obohatiti, nýbrž jest povinna, odvésti ji odesílateli. Odesílatel má na její vydání samostatný, neodvislý nárok. Zbývá uvážiti, zda mohla býti žalována československá železniční správa, ač se sama ničím neprovinila. Její pasivní legitimace jest odůvodněna §em 100 žel. dopr. ř., ustanovujícím zcela všeobecně, že veškeré nároky proti dráze ze smlouvy nákladní mohou býti uplatněny u dráhy, jež přijala zboží k dopravě. Podle t. zv. Bratislavského protokolu, uveřejněného ve věstníku pro železnice a plavbu dne 1. listopadu 1919 pod čís. 87 a 88 platil železniční dopravní řád z 11. listopadu 1909, čís. 172 ř. z. v kritické době i pro železniční přepravu mezi republikou Československou a Maďarskem s nemnohými výjimkami, kterými však § 100 žel. dopr. ř. nebyl dotčen. Podle tohoto protokolu nebyly sice při přepravě do Maďarska dobírky přípustny a dodatečné příkazy odesílatelovy nebyly zásadně dovoleny, jak československé tak maďarské dráhy měly tedy právo odmítnouti dodatečný příkaz žalobcův ze 7. ledna 1920, když však příkaz přijaly, byly povinny jej splniti a jím se říditi. Bez úspěchu musí zůstati námitka, že původní nákladní smlouva byla ujednána již 27. září 1918, tedy s bývalým c. k. rakouským erárem. Záleží pouze na tom, že dodatečný příkaz ze 7. ledna 1920 přijala československá železniční správa.

Citace:

č. 4317. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 536-538.