NPD documents search: Váž. tr., 10 (1928)

Čís. 10285.

Právní zájem žalobcův na určení (§ 228 c. ř. s.), že po soudním složení nepřijatého zbytku pohledávky zanikl právní poměr trvající do té doby mezi žalobcem a žalovaným, nepominul tím, že žalovaný podal na žalobce žalobu o plnění, vyvěrající z právního poměru, jehož se týkala též žaloba určovací.
Žaloby určovací nevylučují zpravidla žaloby o plnění a naopak.
Tam, kde rozsudek o žalobě o plnění (o žalobě určovací) učiní nutně zbytečným rozhodnutí o žalobě určovací (o žalobě o plnění) jest v prvém sporu spatřovati překážku pro zahájení nového sporu.
Ústředna a filiálka (banky) jsou týmž právním podmětem.
(Rozh. ze dne 6. listopadu 1930, Rv I 20/30.)
Tuzemská filiálka vídeňské banky domáhala se proti žalovanému zjištění, že se uložení peněz na soudě k dobru žalovaného stalo oprávněně a že tím jest dluh žalobkyně zahlazen. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobkyně domáhá se žalobou ze dne 8. září 1928, č. j. Ck I 118/28, by bylo určeno, že se složení 205 Kč na soudě ve prospěch žalovaného stalo po právu a že tím jest splacen dluh žalobkyně proti žalovanému, jde tedy o žalobu určovací po rozumu § 228 c. ř. s., neboť žalobkyně Usiluje o to, by byl najisto postaven určitý právní poměr mezi ní a žalovaným, totiž, zda složením řečené částky zanikl mezi stranami poměr věřitele a dlužníka. Nezbytným požadavkem určovací žaloby jest, by žalobce měl právní zájem na tom, by právní poměr byl najisto postaven soudním rozhodnutím co nejdříve. Tento požadavek jest pro soud otázkou právního posouzení, kterou jest zkoumati z úřadu. Právní zájem jako náležitost určovací žaloby (§§ 228, 226 c. ř. s.) musí tu býti aspoň v době, kdy byl vydán rozsudek soudu prvé stolice (§ 406 c. ř. s.), jinak nelze žalobě vyhověti. Žalobkyně odůvodnila zájem na brzkém určení opětnými a důraznými hrozbami žalobou se strany žalovaného, jakož i tím, že by jí mohlo býti uplatnění jejích práv v pozdější době ztíženo úmrtím svědků a ztrátou jiných průvodů. Uváží-li se, že žalovaný podle zjištění nižších soudů opětovně a výslovně uznal vyúčtování žalobkyně, při čemž, jak správně dovodil již odvolací soud, nemohlo býti řeči o donucení, — ale pak náhle stanovisko své změnil, zdráhaje se přijati zůstatek vybývající proň k dobru a hroze žalobou, ježto prý mu žalobkyně dluhuje částky nepoměrně větší, jest nepochybno, že žalobkyně měla právní zájem, by co nejdříve bylo zjištěno, že po soudním složení nepřijatého zbytku pohledávky žalovaného zanikl právní poměr do té doby mezi nimi trvající. Jest přirozeno, že žalobkyně jako peněžní ústav nemohla zůstati v nejistotě co do svého vztahu ke komitentovi a že, nemajíc podle povahy věci jiného prostředku, by si zjednala jasno, musila sáhnouti k žalobě určovací, když byla použila práva podle § 1425 obč. zák. jí příslušejícího, jest tedy právní zájem na brzkém určení ve smyslu žaloby plně odůvodněn. Tento právní zájem byl tu však nejen v době podání určovací žaloby, nýbrž i v době vynesení rozsudku soudu prvé stolice (24. května 1929). Nepominul zejména tím, že žalovaný podal dne 22. září 1928 pod znač. 4 Cg 184/28 u obchodního soudu ve Vídni žalobu proti hlavnímu závodu žalující odbočky, jíž se, jak nesporno, domáhá vrácení žalobkyní prý neoprávněně jemu účtovaných úroků a provisí, tedy žalobu vyvěrající z právního poměru, jehož se týká i žaloba určovací. Žalobkynin nárok-na určení, chráněný § 228 c. ř. s., může býti ohrožen procesními úkony žalovaného podniknutými sice ještě za určovacího sporu, ale mimo jeho rámec. Tak jako nelze na žalobkyní žádati, by vyčkávala žalobu žalovaného o plnění, třebas jí touto žalobou bylo pohroženo, tak také žalovaným podaná žaloba o plnění za zahájeného již žalobkyní sporu určovacího nemůže míti vliv na tento spor již proto, že tomu brání totožnost nároku i stran. Strany jsou totožné, neboť ústředna i filiálka jsou týmž právním podmětem. Co do totožnosti nároku lze ovšem připustiti, že žaloby určovací nevylučují zpravidla žaloby o plnění a naopak, poněvadž při nich nejde o týž nárok a ani návrh není totožný. Ale přes to jest právě zde postupovati zvláště opatrně a nespouštěti se zřetele účel, jenž jest pro přijetí účinků zahájení rozepře procesnímu právu rozhodným, jakož i obsah onoho rozsudku, jehož se strana domáhá žalobou o plnění, či žalobou určo-vací. Všude tam, kde rozsudek vydaný k prvé žalobě učiní nutně zbytečným, rozhodnutí druhého sporu, jest v prvém sporu spatřovati překážku pro zahájení nového sporu (Hora, Československé civilní právo procesní, vyd. z roku 1928, II. str. 170, 171, Neumann, Komentar zu den Zivilprozessgesetzen, vyd. z roku 1928, II. str. 893, odst. VIII c), rozh. čís. 4646 sb. n. s.). Že pak v souzeném případě jsou oba nároky v uvedeném smyslu v podstatě totožné, plyne z úvahy, že příznivým rozhodnutím o žalobě určovací bude postaveno najisto, že žalovaný nemá ze zmíněného právního poměru žádnou pohledávku, tedy ani tu, jejíhož zaplacení se domáhá svou žalobou o plnění, podanou pod znač. 4 Cg 184/28. Zda ve vídeňském sporu byla vznesena námitka rozepře zahájené čili nic, nemá pro tento spor rozhodujícího významu. Z toho, co uvedeno, plyne, že nebylo třeba, by byly vyžádány spisy, týkající se vídeňského sporu a by byl jimi připuštěn důkaz o okolnostech uvedených v předposledním odstavci dovolání, neboť okolnosti tyto jsou jednak nesporné, jednak nerozhodné a z části také novotami v dovolání nepřípustnými.

Citace:

Čís. 10285. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 643-645.