Čís. 6908.

Pojistník (proti ručení za škodu) není povinen, by nechal platiti proti sobě smír, uzavřený pojišťovnou bez jeho vědomí a svolení s poškozeným.
Jednání bez příkazu ve smyslu §u 1037, druhá věta, obč. zák., nepředpokládá, že bylo nutným.
(Rozh. ze dne 16. března 1927, Rv I 1252/26.)
Žalovaný majitel osobního automobilu byl pojištěn u žalující pojišťovací společnosti proti následkům zákonného ručení za poranění, usmrcení nebo jiné uškození na zdraví lidí a za poškození cizích věcí a zvířat. Žalovaný měl přispěti pojišťovně na náhradu deseti procenty. Při jízdě automobilu žalovaného splašil se kůň panství Č-ova a zlomil si nohu, následkem čehož domáhala se správa panství na žalovaném náhrady 6.000 Kč. Žalující pojišťovací společnost jednala se správou panství a uzavřela s ní, aniž by byla žalovaného k jednání přibrala, — Čís. 6908 —
497
smír, dle něhož zaplatila správě panství 3.000 Kč. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalující společnost na žalovanám zaplacení 10% vyplacené náhrady s příslušenstvím, celkem 378 Kč. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Pojišťovací smlouvou o povinném ručení nevzcházejí právní vztahy mezi pojišťovací společností a poškozeným, pročež není pojišťovací společnost sama o sobě oprávněna, by nárok poškozené třetí osoby bezprostředně a samostatně zapravila. Oprávnění, zaplatiti poškozené třetí osobě náhradu, příslušející podle smlouvy pojištěnci, jest pojistiteli (pojišťovací společnosti) vzhledem k platnosti již nabyvšímu §u 128 poj. zák. ze dne 23. prosince 1917, čís. 501 ř. zák. vyhraženo jen pro ten případ, že o tom pojistníka dříve zpravil, a sahá toto oprávnění pojistitelovo k placení jen potud, pokud jest pojistník zavázán třetímu k placení. Z tohoto ustanovení zákona plyne, že má býti pojistník včas zpraven o vyjednávání o smír a že mu má býti dána příležitost, by se súčastnil a uplatnil své námitky proti náhradním nárokům poškozené třetí osoby, a že pojistník nemusí nechati proti sobě platiti smír, uzavřený bez jeho vědomí a souhlasu pojišťovací společností s poškozenou třetí osobou. Žalující pojišťovací společnost není proto oprávněna, domáhati se na žalovaném 10% náhrady, již smluvila svémocně s poškozenou třetí osobou.
Žalobkyně nemůže se odvolávati na jednatelství bez příkazu již proto, ježto k tomu podle uvedeného předpisu zákona neměla oprávnění, ježto se na žalovaném takového oprávnění nedomáhala, ježto takové jednatelství nebylo nutným a ježto s ohledem na nejistotu náhradního nároku správy panství nebylo ani jasno, že jednatelství bylo obstaráno k převážnému prospěchu žalovaného (§§ 1035—1036 obč. zák.). Žalující pojišťovací společnost musí proto sama nésti následky svého svémocného jednání.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozsoudil.
Důvody:
Dovolání, uplatňujícímu dovolací důvody čís. 2 a 4 §u 503 c. ř. s. nelze upříti oprávněnost. Dovolací soud sdílí ovšem názor odvolacího soudu, že žalovaný pojistník není povinen, uznati smír, ujednaný mezi žalující společností a správou Č-ova panství, a poukazuje v tomto směru na správné důvody napadeného rozsudku a na §§ 2. a 8. všeobecných pojišťovacích podmínek, z nichž je zřejmo, že při mimosoudním rozřešení otázky, zda a v jaké výši pojistníkův závazek vůči třetí osobě je po právu, nelze se obejiti bez spolupůsobení pojistníkova. Míní-li žalující společnost, že nelze spravedlivě od ní žádati, by co do 90% nastalé škody vedla nákladný spor jen proto, že pojistník hájí názor, že není práv z 10% této škody, jelikož jí nezavinil, brojí proti smluvnímu závazku, který na sebe vzala v §u 8, odst. 5 všeobecných pojišťovacích podmínek, jímž odporuje také její názor, že k ujednání smíru se správou Č-ova panství souhlasu žalovaného nebylo potřebí. Vzhledem k ustanovení — Čís. 6909 —
498
§u 2 všeobecných pojišťovacích podmínek, že pro posouzení pojišťovacího poměru jsou jedině směrodatnými tyto podmínky a pojistníkův návrh, tvrdí dovolatelka marně, že v nepatrných případech je obvyklým, ujednati smíry bez pojistníkova souhlasu, Za tohoto stavu věci je lhostejno, zdali dovolatelka škodu, tvrzenou správou Č-ova panství uznala anebo jen vzhledem k risiku sporu ujednala smír co do částky 3.000 Kč a lhostejno, že se v tomto sporu nejedná přímo o případ, který má na mysli § 128 poj. ř. Jinak má se věc, pokud jde o žalobní důvod ve smyslu §u 1037 obč. zák. Odvolací soud zamítl žalobu, jelikož dovolatelka k ujednání sporného smíru žalovaným nebyla zmocněna, jelikož se o toto zmocnění neucházela a jelikož její jednání bez příkazu nebylo nutným. S tímto názorem nelze souhlasiti. Jelikož nejde o jednání bez příkazu ve smyslu §u 1036 obč. zák., nelze jako předpoklad žalobního nároku žádati, že toto jednání bylo nutným. Podle §u 1037 obč. zák. nevadí tomuto nároku ani okolnost, že jednatel bez příkazu neměl souhlasu osoby, v jejíž prospěch bylo jednáno, a že se o tento souhlas neucházel, stačí, když jednatel bez příkazu prokáže, že jednání předsevzal k jasnému a převládajícímu prospěchu druhého. Že dovolatelka svémocně obstarala cizí záležitost, vyplývá již z toho, že jde o část škody, která pojistkou není kryta. Nižší soudy zodpověděly otázku, zdali sporný smír byl ujednán k jasnému a převládajícímu prospěchu žalovaného pouze na základě obsahu trestních spisů a to soud prvé stolice kladně a odvolací soud záporně. Dovolací soud považuje tento úsudek nižších soudů za předčasný a má za to, že při řešení této otázky nelze se obejíti bez provedení dalších důkazů nabízených v tomto směru oběma stranami. Právem uplatňuje dovolatelka v tomto směru vadu odvolacího řízení ve smyslu čís. 2 §u 503 c. ř. s., jelikož důkazy jí nabízené nebyly provedeny.

Citace:

Čís. 6908. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 522-524.