NPD documents search: České právo, 17 (1935) - Z judikatury nejvyššího soudu.

Z judikatury nejvyššího soudu.
(Věci civilní.)
1. Smysl doslovu § 732. obč. zák.
že »vnuci z dosud žijících dětí nemají práva na dědickou posloupnost« jest ten, že děti z prvního stupně (synové a dcery zůstavitele) vylučují jsou-li na živu, své vlastní descendenty ze zákonné posloupnosti do jmění jejich ascendentů, a to i tehdy, jsou-li nezpůsobilí děditi nebo vyloučeni zůstavitelem z dědictví, neb se zřekli dědictví aneb je odmítli. S názorem tím souhlasí i nauka (Krasnopolski, Erbrecht, str. 181, Stubenrauch I., str. 913, Pfaff-Hofmann II., str. 697, Krčmář, Právo dědické, str. 56). — (Rozh. z 29./11. 1934 R I 1166/34, čís. 13981, sb. Vážný.)
2. Pozůstalostní soud není oprávněn zkoumati místopřísežné seznání jmění (§ 114 nesp. pat.) v tom směru, zda jest úplné , nýbrž má projednávati jeho jmění, jak je uvedeno v seznamu a je odevzdati.
Podle § 29 nesp. říz. jest pozůstalostní soud oprávněn, pak i spisy (výkazy a podání o projednání pozůstalosti) sepsané stranou nevyhovují, dáti je sepsati notářem. Podle § 114 nesp. říz. má dědic, podal-li bezvýjimečnou dědickou přihlášku popsati pozůstalostní jmění ve všech jeho součástkách právě tak, jako v soupisu a jest soud povinen vzíti toto seznání za podklad projednání místo soupisu. Pozůstalostní soud není proto oprávněn zkoumati místopřísežné seznání jmění, zda je úplné a má projednávati jen o jmění v seznamu uvedeném a je odevzdati. (Rozh. ze dne 6./XII. 1934 R I 1228/34, čís. 14006, sb. Vážný.)
3. Při nehodnosti dědice přicházejí v úvahu (§ 541 obč. zák.) jen takoví potomci nehodného, kterým přísluší vlastní dědické právo pozůstaviteli.
Zůstavitelka byla zavražděna svým manželem Josefem N. Ku pozůstalosti se přihlásila ze zákona jednak nevlastní dcera zůstavitelčina a vlastní dcera Josefa N. Božena N., jednak bratři matky zůstavitelčiny Gustav a Emil H. Pozůstalostní soud přijal na soud dědickou přihlášku Boženy N., opíraje se o § 541 obč. zák., kdežto dědické přihlášky Gustava a Emila 14. zamítl, vzhledem k tomu, že tu byl zákonný dědic z bližší dědické linie. Rekursní soud zamítl dědickou přihlášku Boženy N., přijal však na soud dědické přihlášky Gustava a Emila H. Z důvodů tohoto soudu: Novým doslovem § 541 obč. zák. nemělo býti utvořeno nové právo dědické a lze doslov ten vykládati jen v souvislosti se starým doslovem § 541 a 733 obč. zák. Z této souvislosti jest dospěti k závěru, že při nehodnosti dědice přicházejí v úvahu jen takoví potomci nehodného, kterým přísluší vlastní zákonné právo dědické po zůstaviteli. Boženě N. jako nevlastní dceři zůstavitelky však dědické zákonné právo po zůstavitelce nepřísluší a měl proto soud první stolice její přihlášku ze zákona zamítnouti. Nejvyšší soud toto stanovisko soudu rekursního potvrdil. (Rozh. ze dne 13./X1I. 1934 R II 500/34, čís. 14037, sb. Vážný.)
4. Služebnost užívání nelze postoupiti. Služebnost požívání lze postoupí ti a na základě postupní listiny knihovně převésti.
Jest rozeznávati mezi služebností užívání (§ 504 obč. zák.) a služebností požívání (§ 509 obč. zák.). Pokud se týče prvé, jest právní názor druhé stolice správný, neboť tu jde o právo služebnosti ryze osobní, pro které jest směrodatnou jen osobní potřeba oprávněného a které proto ani co do výkonu není přenosné (§ 507 obč. zák. a Rozh. nej v. soudu č. 6606, 6325 a 11565 sb.). Naproti tomu služebnost požívání (§ 509 obč. zák.) nemá tohoto charakteru. § 485 obč. zák. zakazuje také jen svémocné přenesení služebnosti na jinou osobu. Není proto právní překážky i při doslovu § 1393 obč. zák., aby nemohli stěžovatelé na základě postupního prohlášení nabýti pro právo jim postoupené ochrany věcné a jest proto zápis tohoto práva v knize pozemkové nejen přípustným, ale k nabytí práva nutným. Tím, že vlastník služebné nemovitosti postupní prohlášení ve formě ověřené podepsal, dal souhlas k postupu služebnosti a nejde proto o svémocný postup osob ze služebnosti oprávněných. (Rozh. ze dne 20./XI1. 1934 R II 647/34, čís. 14059, sb. Vážný.)
5. Společnosti s r. o. (zák. ze 6. března 1906, č. 58 ř. z.). Ke vzdání se podílu společníka jest třeba notářského spisu.
Dle zásady § 11 zák. č. 58/1906 ř. z. a vzhledem na předpisy § 9, č. 2, § 26, odst. 3 téhož zákona náleží k působnosti rejstříkového soudu zkoumati, zda doklady o změnách v seznamu podílníků jsou správné a odpovídají zákonným předpisům. Výtka nezákonnosti není opodstatněna, pokud rekursní soud požaduje notářský spis o vzdání se závodního podílu společníka Františka K. ve smyslu § 76 zák. č. 58/1906 ř. z., třeba že zákon mluví o převodu závodního podílu právním jednáním mezi živými, poněvadž vzdání se podílu, učiněné oním společníkem za živa je ve skutečnosti převodem mezi živými. (Rozh. ze dne 6./XII. 1934 R I 1453/34, čís. 14008, sb. Vážný.)
6. Zákon ze dne 27. března 1931 č. 57 sb. z. a n. o použití úředníků vyšší pomocné soudní služby u soudů a poruč. úřadů.
a) Předložil-li soudce opravný prostředek proti rozhodnutí úředníka vyšší pomocné služby, jest míti za to, že učinil napadené rozhodnutí svým rozhodnutím, a nelze vytýkati zmatek podle § 41 (2) b), zák. z 19./VI. 1931, č. 100 sb. z. a n. z důvodu, že usnesení vydal úředník vyšší pomocné služby a nikoliv soudce, takže prý soud nebyl řádně obsazen. Opravný prostředek však jest předložiti nejprve soudci, který o něm sám rozhodne, má-li za to. že jest mu vyhověti, jinak však předloží jej druhé stolici by o něm rozhodla. (Rozh. z 29./XI. 1934 R I 1166/34., čís. 13981, sb. Vážný.)
b) Aktuár nebyl oprávněn rozhodnouti o žádosti, by bylo změněno usnesení jím vydané. Rozhodl-li však přes to o takovém podání, jež jest pokládati za rekurs, načež soudce, jemuž byly spisy předloženy neshledal důvodu, by nové usnesení aktuára změnil, jest míti za to, jako by byl soudce hned původně vydal nové usnesení sám. (Rozh. ze dne 1 ./XII. 1934 R 11 293/34, č. 14000, sb. Vážný.)
Uspořádáno podle sbírky Vážného a otisknuto se svolením právnického vydavatelství JUDra V. Tomsy v Praze XII.
JUDr. Josef Možuta.

Citace:

Z judikatury nejvyššího soudu.. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1935, svazek/ročník 17, číslo/sešit 5, s. 46-47.