Čís. 14833.

Pojišťovací smlouva § 65 poj. zák.
Výpověď pojišťovací smlouvy daná ústně nabyvatelem nemovitosti řediteli filiálky pojišťovny jest účinná, nebyla-li ihned odmítnuta proto, že neodpovídá smluvené formě.
(Rozh. ze dne 31. prosince 1935, Rv II 178/34.)
Žalovaná firma vypověděla žalované v měsíční lhůtě po nabytí pojištěné nemovitosti pojišťovací smlouvou. Výpověď dal ústně řediteli filiálky žalující pojišťovny disponent žalované firmy. Prvý soud vyslovil k žalobě na zaplacení prémie k návrhu žalované, že mezi stranami není pojišťovacího poměru a žalobu zamítl. Odvolací soud nevyhověl mezitímnímu určovacímu návrhu.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Není zapotřebí se zabývati otázkou, zda součástí pojišťovací smlouvy byly pojišťovací podmínky, ustanovující v čl. 8 písemnou formu také pro výpověď pojišťovací smlouvy danou nabyvatelem pojištěné nemovitosti podle § 65 odstavec (2) zákona čís. 501/17 ř. z. (§ 167 čís. 24). Neboť zjištěno bylo prvým soudem, že v měsíční lhůtě po nabytí nemovitostí žalovanou jednal opětovně ředitel filálky žalující pojišťovny v M. O. W. s disponentem žalované firmy o dalším pojištění této reality a že disponent ten rozhodně prohlásil, že nehodlá dále pokračovati v pojištění u žalující pojišťovny a že dá dům pojistiti u jiné pojišťovny. Na tomto zjištění odvolací soud nic nezměnil, an v předposledním odstavci na druhé straně rozsudku pouze uvedl, že z toho nelze vyvozovati, že ředitel filiálky W. byl povinen ústní výpověď výslovně odmítnouti. Že podle onoho zjištění šlo o jasný projev disponenta žalované firmy, že vypovídá pojišťovací smlouvu, o tom nelze pochybovali. Byla-li skutečně ujednána písemná forma výpovědi hned při uzavření pojišťovací smlouvy, byla by ovšem ústní výpověď neúčinnou (srovnej vysvětlivky z roku 1915 str. 29). Avšak podle okolností jednotlivého případu jest výpověď odporující smluvené formě ihned odmítnouti. A takové okolnosti tu jsou v souzeném případě. Neboť žalovaná tvrdila, že W. je vedoucím úředníkem filiálky moravsko-ostravské, on sám se označil ve svědecké výpovědi za ředitele, a žalobkyně to v prvé stolici nepopřela; teprve v odvolání, tedy opožděně (§ 482 odstavec 1 c. ř. s.), tvrdila žalobkyně, že W. byl pouze úředníkem. Byl-li W. ředitelem filiálky moravsko-ostravské, pak žalovaná mohla důvodně míti za to, že jest oprávněn podle čl. 47 obch. zák. přijmouti výpověď, a bylo proto jeho povinností podle zásady poctivosti styků (§ 914 obč. zák.) a podle zásady důvěry a víry ihned odmítnouti ústní výpověď jako neúčinnou s odůvodněním, že neodpovídá smluvené formě, a dáti tak disponentu žalované možnost zavčas písemnou výpověď učiniti. Nelze srovnali se zmíněnými zásadami, aby ředitel filiálky ponechal nabyvatele nemovitostí v omylu, že ústní výpověď jest účinná, a utvrzoval ho dokonce v jeho důvěře v účinnost výpovědi tím, že se snažil pohnouti ho k pokračování v pojišťovací smlouvě, čímž přece nepochybně vzbuzoval u každé neobmyslné třetí osoby důvodné přesvědčení (§ 863 obč. zák.) že uznává ústní výpověď za účinnou. Nelze proto uznati účinnost sdělení pojišťovny ze dne 7. prosince 1931, učiněného až po uplynutí lhůíy k výpovědi podle § 65 odstavec (2) zákona čís. 501/17 ř. z. a oznamujícího žalované, že pojistka byla přepsána na ni. Stala se tudíž výpověď platně a zavčas.

Citace:

č. 14833. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 985-986.