NPD documents search: Váž. tr., 19 (1937)

Čís. 5939.

Pokud je bývalý radiokoncesionář oprávněn beztrestně přechovávati odhlášené radiotelefonní zařízení, nedopouští se jeho, o sobě neoprávněným, používáním přečinu podle § 24, odst. 1 zákona čís. 9/1924 Sb. z. a n., nýbrž administrativního přestupku podle § 24, odst. 6 téhož zákona.
(Rozh. ze dne 25. června 1937, Zm I 1289/36.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu, jímž byl obžalovaný zproštěn podle § 259, čís. 2 tř. ř. obžaloby pro přečin podle § 24, čís, 1 zák. č, 9/1924 Sb. z. a n.

Důvody:
Stížnosti, uplatňující důvody zmatečnosti podle čís, 5 a 9 a) § 281 tr. ř., nelze přisvědčiti.
Rozsudek zjistil, že obžalovaný byl koncesionářem radiotelefonní přijímací stanice do 27. února 1935, kdy se koncese vzdal, že i potom provozoval tuto stanici, neopatřiv si novou koncesi. Prvý soud zprošťuje obžalovaného s odůvodněním, že zjištěné jednání nepodléhá trestní sankci § 24, odst. 1 zák, čís. 9/1924 Sb. z. a n. vzhledem k rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 3841 Sb. n. s.
Nejvyšší soud vyslovil již v rozhodnutí čís. 3213, že bývalý radiokoncesionář, který má u sebe rádio telefonické zařízení ve lhůtě § 23, odst. 2 a 3 cit. zák., nepřechovává odhlášené zařízeni bez povolení a nedopouští se proto držením tohoto zařízení v této době přečinu podle § 24, odst. 1 cit. zák. V rozhodnutí čís. 3841 Sb. n. s. bylo vysloveno a odůvodněno, že i po uplynutí uvedených lhůt nepřechovává bývalý radiokoncesionář zařízení bez povolení, když, odhlásiv řádně koncesi, ponechal si zařízení u sebe, aniž požádal o prodloužení lhůty podle § 23, odst. 3, a aniž si opatřil novou koncesi.
Stížnost poukazujíc na výhradu, kterou učinil nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí co do používání zařízení po zániku koncese, uplatňuje s hlediska zmatku podle čís. 9 a) § 281 tr. ř., že bylo podřaditi zjištěný čin pod ustanovení § 24, odst. 1 zák., ježto se obžalovaný neobmezil na pouhé držení (přechovávání) zařízení, nýbrž měl stanici v provozu.
Zmateční stížnost má pravdu, pokud tvrdí, že ustanovení § 23, odst. 2 a 3 zák. neopravňuje bývalého koncesionáře k tomu, aby používal bez obnovení odhlášené koncese radiotelefonického zařízení k poslechu zpráv rozšiřovaných vysílacími stanicemi.
Bývalému koncesionáři dovoluje zákon výjimku z pravidla § 1 zák. přechovávali toto zařízení, ale jen za účelem možného snad jeho zpeněžení v jednoroční lhůtě § 23 zák. a po jejím uplynutí k cíli odevzdání státní správě, jíž připadlo zařízení podle § 23, odst. 3 zák. Jde tudíž v souzeném případě o nedovolený provoz zařízení osobou, jež je oprávněna zařízení to míti u sebe.
Paragraf 24, odst. 1 zák. čís. 9/1924 Sb. z. a n. uvádí však vedle výroby, prodeje a dovozu z ciziny jako trestnou činnost jen přechovávání beze zvláštního povolení, uvedeného v § 1. Přechováváním je rozuměti všechny případy, kde někdo má zařízení v dosahu své faktické moci (§ 3 zák.). Přechovávání je činnost širší než provozování; provoz je výkonem přechovávání určitým způsobem, resp. k určitému účelu. Povolení k provozování předpokládá nutně, resp. v sobě zahrnuje, povolení k přechovávání, nikoli však obráceně, neboť je možné přechovávání radiostanice bez provozu. Zákon čís. 9/1924 Sb. z. a n. patrně počítá s touto možností, jak lze dovoditi z § 19, čís. 4, kde je uvedeno, že v žádosti o povolení k přechovávání má býti udán též účel, ke kterému má býti zařízení použito, z čehož jest usuzovali, že používání zařízení k určitému účelu — tedy také k poslechu zpráv, rozšiřovaných cestou radiotelefonickou (radiotelegrafickou) — je předmětem a obsahem povolení a že koncesionář smí používati zařízení jen k tomu účelu, který jest uveden v koncesi. Provozovali ostatně lze jen úplnou přijímací stanici, kdežto s hlediska § 24, odst. 1 zák. je trestné už držení zařízení, byť i nebylo schopné provozu radiotelefonického, jen když je k tomu použitelné po vhodném doplnění. Důvodem k vydání zákona, o který jde, byla úvaha, že nekontrolovatelná výroba, prodej, přechovávání a dovoz zařízení radiotelefonických jsou nebezpečím pro stát.
Zákon proto ustanovuje, že se přechovávání může díti jen na základě zvláštního povolení (§ 1) a pod dozorem státu (§ 21). V zájmu bezpečností státu stanovily §§ 6, 7, že povolení může býti propůjčeno jen osobám Zachovalým a v každém směru spolehlivým. Jsou pro z něho vyloučeni cizinci a stanoveny přísné podmínky a důvody vylučující. I když jsou tu zákonné náležitosti, může býti povolení odepřeno bez udání důvodů (§ 9). Podle § 22 zaniká povolení mezi jiným, nastanou-li okolnosti, pro které bylo by vyloučeno už od počátku uděliti povolení [písm. b)], nebo vypoví-li státní správa povolení [písm. e)], aniž byla nucena udati důvody. Z těchto ustanovení, jakož i z ustanovení § 24, odst. 2, plyne jasně, že účelem zákona není ochrana státního zájmu na placení příspěvků, vybíraných poštovní správou od koncesionářů, nýbrž ochrana před újmou na bezpečnosti státu, hrozící z používání radiotelefonie a radiotelegrafie jako prostředku dorozumívacího, zejména možným zachycením zpráv důvěrných nebo státním zájmům škodlivých zpráv, vysílaných stanicemi, které se vymykají z kontroly státní, kteréžto zprávy mohou býti při povaze radiotelefonie a radiotelegrafie rozšířeny, aniž bylo v možnosti státu toto rozšiřování zameziti, takže může tomuto ohrožení a nebezpečí čeliti jen volbou spolehlivých a důvěryhodných lidí při propůjčení koncese a kontrolou, zdali nezneužívají této důvěry, kterážto kontrola předpokládá evidenci osob majících povolení. Poněvadž fiskální zájmy státu nepřicházejí v počet, nelze uznati za důvod, pro který by měl býti souzený skutek, neoprávněný provoz osobou oprávněnou k přechovávání, podřaděn pod ustanoveni § 24, odst. 1 zák. čís. 9/1924 Sb. z. a n., úvahu, že je zkracován stát na poplatcích.
Podrobuje-li § 24, odst. 1 zák. trestu nikoli teprve skutečné používání zařízení bez povolení, nýbrž již přechovávání, tedy už stav, kdy někdo má u sebe zařízení a tím možnost poslechu zpráv, je v tom zajisté spatřovati opatření, jímž má býti čeleno co nejpřísněji a nejúčinněji Samému používání zařízení k zachycování zpráv, ze kterého teprve může vzejíti porušení statků zákonem chráněných, jemuž je bráněno již trestnosti pouhého jich ohrožení. Než ani z této úvahy nelze dovoditi, že zákonodárce podřadil provoz radiotelefonního zařízení bez povolení k tomu směřujícího jakožto »přechovávání bez povolení« pod ustanovení § 24, odst. 1 zák., kterážto otázka přichází na přetřes jen tam, kde sice je oprávněné přechovávání, ale nedostává se oprávnění k používání. Jeť účelem zákona, jak bylo dovoženo v uvedených rozhodnutích nejvyššího soudu, v zájmu zvýšené ochrany státního zájmu zamýšlené omezení možnosti provozu — a tím ovšem provozu samého — od začátku na ty, které uzná státní správa k tomu za dostatečně spolehlivé a způsobilé, a další státní dohled nad osobami, které mají zařízení u sebe, a který umožňuje státní správě evidencí a kontrolou osob těchto vésti v patrnosti, zdali trvají zákonné podmínky udělené koncese a předpoklady důvěryhodnosti a spolehlivosti, jež podléhají průběhem času a po případě vývojem politických událostí uvnitř i za hranicemi změně, a zkoumati tak, není-li zařízení zneužíváno ke škodě chráněných státních zájmů. Ochrana státních zájmů je zabezpečena již udělením povolení k přechovávání a vedením v patrnosti osob přechovávajících zařízení, kterážto evidence umožňuje také státní dohled, uvedený v § 21 zák.
Lze tudíž dovoditi jak z doslovu zákona, který neuvádí jako zvláštní trestnou činnost provozování nebo používání zařízení radiotelegrafického nebo radiotelefonického, tak i z jeho smyslu a účelu, že sice je soudně trestné už přechovávání bez povolení — ať už bylo zařízení použito čili nic, — že však také provozování zařízení bez příslušného povolení je s hlediska trestněprávního nerozhodné, pokud má provozovatel oprávnění k přechovávání. Když pak je bývalý radiokoncesionář oprávněn podle zákona beztrestně přechovávati (míti u sebe) zařízení odhlášené, dokud neučiní státní správa opatření k zamezení neoprávněného přechovávání podle § 23, odst. 1, anebo si neodebere zařízení, jež jí připadlo podle odst. 3 téhož ustanovení a s hlediska § 24, odst. 1 zák. čís. 9/1924 Sb. z. a n. nesejde na tom, zda je zařízení používáno, nelze podřaditi: souzený skutek pod skutkovou podstatu »přechovávání radiotelefonického zařízení bez povolení« a tím pod trestní sankci § 24, odst. 1 zák. čís., 9/1924 Sb. z. a n. Jednání souzené lze stíhati jen podle § 24, odst. 6 jako jiné porušení zákona (§ 19, čís. 4) cestou administrativní.
Zprošťující výrok nespočívá tudíž na mylném použití zákona a není stižen ani vadou nedostatku důvodů proto, že prvý soud odůvodnil závěr o beztrestnosti skutku poukazem na právní názor, vyslovený v rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 3841 Sb. n. s.

Citace:

čís. 5939. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 297-300.