NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Čís. 12731.

Škůdce jest zodpověděn jen za škodu, jež by jinak bez jeho jednání podle všeobecné zkušenosti nebyla nastala, nelze ho však činiti zodpovědným za veškeré výjimečné, neočekávané důsledky jeho chování.
(Rozh. ze dne 27. června 1933, Rv I 2281/31.)
Žalobkyně domáhala se na žalovaném náhrady škody za ušlé zaopatření manželstvím a za způsobené jí porušení zdraví, odůvodňujíc tento nárok tím, že ji žalovaný přípovědí manželství pohnul k mimomanželské souloži a že, nesplniv tento příslib a rozvázav náhle a hrubě s ní dlouholetý poměr, v němž se jí narodily tři děti, zavinil její duševní nemoc, pro kterou je neschopnou výdělku. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Pokud se dovolatelka k opodstatnění nároku dovolává ustanovení § 46 obč. zák., přezírá, že podle § 46 cit. zák. žádati by mohla jen náhradu skutečné škody a nikoliv nároky, které činí v nynější žalobě (sb. n. s. čís. 5941, 381). Podle § 1328 obč. zák. jest škůdce ovšem práv nejen z náhrady skutečné škody, nýbrž i ušlého zisku, avšak k založení tohoto nároku bylo by třeba, by žalovaný přiměl žalobkyni opravdovým slibem manželským k mimomanželské souloži a by slib bez podstatné příčiny nedodržel. Zjistily-li nižší soudy, že v tomto případě to nebyl příslib manželství, který žalobkyni pohnul k tomu, by žalovanému dovolila mimomanželskou soulož, a že přípověď manželství nebyla v příčinné souvislosti s tím, že mezi stranami došlo k pohlavním stykům, nebyly splněny předpoklady § 1328 obč. zák., jenž vyžaduje, by žena byla pohnuta k souloži představou, kterou si právě jen z předstírání muže učinila, a že by se jinak k mimomanželské souloži nepropůjčila. Pokud dovolatelka konečně uplatňuje, že její duševní onemocnění bylo přivoděno svrchu dotčeným jednáním žalovaného, jde o nárok podle XXX. hlavy obč. zák. Na žalobkyni bylo, by prokázala zavinění žalovaného a příčinnou souvislost mezi škodlivým' jednáním žalovaného a nastalou škodou. K tomu nestačilo tvrzení, že žalovaný přípověď manželství splniti odepřel a že se oženil s jinou ženou, neboť, nehledíc k případu § 1328 obč. zák., jehož předpoklady v tomto případě, — jak již svrchu dolíčeno — nebyly splněny, odpovídal by žalovaný jen za skutečnou škodu podle § 46 obč. zák., jež žalobkyní ani uplatňována nebyla. Žalobkyně musela by uplatňovaný nárok opodstatniti jiným skutkovým přednesem doličujícím, že žalovaný určitými konkrétními činy dal příčinu k jejímu duševnímu onemocnění a že toto jednání bylo s to, by podle obecné zkušenosti zpravidla takový výsledek přivodilo. Takový přednes žalobkyně však neučinila a pouhé dovolání se nedodržení příslibu a rozvázání dlouholetého styku, byť intimního rázu, k opodstatnění domáhaného nároku nepostačí, neboť žalovaný mohl by býti zodpověděn, (práv) jen za škodu, která by jinak bez jeho jednání podle obecné zkušenosti nebyla nastala, ale nelze jej činiti zodpovědným též za veškeré výjimečné, neočekávané důsledky jeho jednání (Krčmář, zákl. přednášky, oblig. právo 1924, 259—267).

Citace:

Čís. 12731. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 48-49.