Čís. 1125.

Pod skutkovou podstatu §u 491 tr. zák. a čl. 5. zákona ze dne 17. prosince 1862 čís. 8 ř. zák. z r. 1863 spadá nejen tvrzení, že úřad úmyslně a vědomě, nýbrž též výtka, že z nedbalosti anebo pro neschopnost postupuje stejně jako kapitalismus na úkor zřízenectva, nepřihlížeje k oprávněným zájmům а k odůvodněným jeho požadavkům.
K pojmu »vychvalování« ve smyslu §u 305 tr. zák.
(Rozh. ze dne 17. února 1923, Kr II 75/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu ve Znojmě ze dne 12. listopadu 1921, jímž byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin podle §u 305 tr. zák. a přestupek dle §u 491 tr. zák. a čl. 5. zákona ze dne 17. prosince 1862 čís. 8 ř. zák. z roku 1863, zrušil napadený rozsudek a vrátil vše prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost, veřejného žalobce, napadající sprošťující rozsudek prvé stolice v celém jeho obsahu z důvodu č. 9 lit. a) §u 281 tr. ř., jest oprávněna. Nalézací soud zjišťuje, že obžalovaný řekl, že ministerská byrokracie, obzvláště ministerstvo železnic stojí po boku kapitalismu, a dovozuje, že se výrokem tím netvrdí, že ze stranictví nebo neschopností úmyslně podniká se něco ku posílení posice kapitalismu, neb že byrokracií nebo ministerstvem byla vědomě a úmyslně zjednána souvislost mezi rovnoběžným postupem kapitalismu a byrokracie. Předmětem úvah, z nichž nalézací soud dospěl k tomuto závěru, byla dle tohoto postupu rozhodovacích důvodů výhradně ona věta, vyňatá z celé řeči obžalovaného, nikoliv vše to, co hlavním přelíčením vyšlo na jevo o smyslu, významu a rozsahu projevu, o který jde. Onen závěr není tedy výrazem přesvědčení, jehož nalézací soud nabyl, zhodnotiv veškeré výsledky hlavního přelíčení, není výsledkem a částí činnosti zjišťovací, nýbrž výrazem právního zhodnocení projevu, tedy výsledkem a částí činnosti, posuzující čin po stránce právní. Napadá-li se tento závěr, není to brojením proti skutkovému zjištění nalézacího soudu, nýbrž dokazováním, že názor, z něhož prvá stolice věc posuzuje, je právně mylným. A tu důvodně stížnost dovozuje, že i výtka neúmyslného, na neschopnosti úřadu spočívajícího postupu úřadu může zakládati skutkovou podstatu přestupku proti bezpečnosti cti. Smysl, význam a dosah projevu nelze posuzovati výhradně podle jednotlivé, z celé věci vyňaté části nebo věty, nýbrž je přihlížeti ke všem okolnostem, projev podmiňujícím a doprovázejícím, zejména též k ostatním myšlenkám, současně projeveným а k souvislosti a vnitřní spojitosti projevu, o který jde, s těmito myšlenkami. Tímto způsobem jest obzvláště řešiti i otázku, zda a které určité činy nebo povšechně vlastnosti opovržlivé se vytýkají a zda výtky směřovaly proti jednotlivým úředníkům či proti samému úřadu. Obviňováním z opovržlivých vlastností, po případě z určitého jednání nepočestného nebo nemravného jest pak — pokud jde o úřad, kterému je samozřejmo ve všech věcech jednati a rozhodovati nestranně a s řádným, svědomitým přihlížením k oprávněným zájmům, potřebám a požadavkům stran a též zřízenců jemu podřízených, — nejen tvrzení, že úřad úmyslně a vědomě, nýbrž též výtka, že z nedbalosti nebo pro neschopnost, třebas neúmyslně a nevědomě, postupuje stejně jako kapitalismus na úkor zřízenectva, nepřihlížeje k oprávněným jeho zájmům а k odůvodněným jeho požadavkům. Výrok nalézacího soudu vychází takto z nesprávného použití zákona, pokud jde o pojem obviňování (§§ 487, 491 tr. zák.), jednak ve příčině podkladu skutkového, z něhož posuzuje projev, jednak co do rozsahu tohoto pojmu. Nalézací soud zjišťuje dále, že druhý výrok obžalovaného zněl »černožlutí se opásali červenobíle a mohou nám býti vděčni, že jsme je neoběsili na kandelábrech, což jim též patřilo«. Rozsudkový výrok sprošťuje obžalovaného z obžaloby, že tímto výrokem ... ku činům v zákonech zapovězeným ... vybízel, je vychvaloval a omlouval. Rozhodovací důvody uvádějí však pouze, že výrok nemůže býti považován za vybízení k násilnostem, jelikož se vztahuje na minulost. Důvod tento je pro pojmy vychvalování a omlouvání bez významu, ano vychvalovati neb omlouvati možno jak činy již spáchané, tak i činy, které se páchají nebo v budoucnosti se spášou. Jiných úvah rozhodovací důvody s hledisek pojmů vychvalování neb omlouvání neuvádějí, pročež budiž vzhledem na obsah odpovědi na zmateční stížnost podotknuto toto: Předpokladem právního pořádku, zejména bezpečnosti všech právních statků a klidného soužití občanů je přesvědčení všeho obyvatelstva o nutnosti a povinnosti všeobecné poslušnosti vůči zákonům. Aby toto přesvědčení, které jest výsledkem výchovy jednotlivce školou, církví a životem, nebylo zvikláno, by nebylo otřásáno názorem jednotlivce, že jest se mu zachovati vždy dle zákonů a nejednati proti zákazu zákonnému ani, domnívá-li se, že se mu jinými občany křivdí, zakazuje ustanovení §u 305 tr. zák. již i pouhé vychvalování činů, v zákoně zapovězených. Ve směru takto zákonem stíhaném, neúčinkuje však jen slavnostní velebení nezákonných činů, výslovné — důvody motivované — popírání nezákonností činů, zákony zapovězených. Způsobilým účinkovati v onom směru na mysle posluchačů, jest naopak již projev souhlasu s protizákonnou činností a i pouhý projev, že za jistých okolností bylo súčastněným osobám jednati určitým způsobem zákonu odporujícím, pokud se týče, že patřičnou odvetou osobám za nepříznivé jejich jiným smýšlení a jednání byla svépomoc rázu zákony zapovězeného. Pokud jde o tuto způsobilost a vědomí mluvčího o této způsobilosti, přihlížeti jest zejména též k tomu, v jaké souvislosti myšlenek projev se stal, jaká nálada byla vyvolána ostatním obsahem řeči mluvčího, v jakém poměru je mluvčí k posluchačům а k tomu, že dlouholetá válka a třídní boje v době poválečné rozpoutaly vášně, vzbudily náchylnost ku svépomoci rázu i nejhrubšího a seslabily nezvratnost výsledků právní a mravní výchovy obyvatelstva. Spočívá tedy při přečinu §u 305 tr. zák. sprošťující výrok nalézacího soudu na nesprávném výkladu pojmu vychvalování.

Citace:

č. 1125. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 123-125.