NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Čís. 6328.

Žádost o povolení práva chudých pro zamýšlený spor nelze zamítnouti proto, že soudci jeví se spor býti beznadějným nebo svévolným.
(Rozh. ze dne 1. října 1926, R 1 841/26.)
Soud prvé stolice (vrchní zemský soud v Praze) zamítl žádost Marie R-ové, by jí bylo uděleno právo chudých pro zamýšlený syndikátní spor. Důvody: Dle ustanovení § 63 c. ř. s., § 15 nařízení ze dne 21. prosince 1915, čís. 380 ř. zák. a ze dne 15. ledna 1917 čís. 32 ř. zák. jest žádosti o udělení práva chudých zkoumati zejména také v tom směru, zda nároky, které zamýšlenou žalobou mají býti uplatňovány, se hodí k soudnímu vyřízení a zda jest zamýšlený pořad práva přípustným. Náležitosti té v projednávaném případě není. Žadatelka zamýšlí dle protokolů ze dne 15. července 1926 a ze dne 11. srpna 1926 podati žalobu na soudce, Rudolfa S-a, o náhradu škody z důvodu toho, že jí dle jejího udání nespravedlivě odsoudil pro přestupek urážky na cti dle § 496 tr. zák. Jak patrno, má žadatelka na mysli žalobu ve smyslu §§ 600—602 c. ř. s. pokud se týče § 1 a 10 zák. ze dne 12. srpna 1872, čís. 112 ř. zák., dle nichž jest poškozená strana oprávněna domáhati se náhrady škody žalobou, pakli soudcovský úředník u vykonávání své úřední působnosti překročením své úřední povinnosti způsobil straně porušení práva a tím škodu a opravné prostředky v soudním řízení stanovené neposkytují nápravu. Poněvadž dle vlastního přednesu žadatelky porušení stalo se odsouzením ve věci trestní domněle nespravedlivým, a dle obsahu předložených spisů trestních byla Marii R-ové usnesením ze dne 3. října 1925 povolena obnova trestního řízení a odsuzující rozsudek v celém rozsahu zrušen, není tu předpokladů pro žalobu syndikátní.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by o žádosti znovu rozhodl. Důvody:
Napadené usnesení zamítlo žádost stěžovatelky o povolení práva chudých pro syndikátní spor o náhradu škody, kterou prý jí soudce způsobil u vykonávání své úřední působnosti překročením své úřední povinnosti, majíc za to, že tu není předpokladů pro žalobu syndikátní, ježto odsuzující — pode názoru stěžovatelky nespravedlivý — trestní rozsudek, pro nějž žadatelka hodlá podati žalobu, byl obnovou trestního řízení v celém rozsahu zrušen. Avšak platný civilní řád soudní stojí — rozdílem od cizích zákonodárství — zásadně na stanovisku, že soudce rozhodující o propůjčení práva chudých, nemá se zabývati otázkou, s jakým výsledkem se tento spor setká, takže nemůže propůjčení práva chudých odepříti, i když se mu spor, pro nějž se někdo domáhá práva chudých, zdá býti beznadějným nebo svévolným. Jen advokát strany, které již bylo právo chudých propůjčeno, může v takových případech žádati dodatečně za své sproštění podle čl. 33. uv. zák. k с. ř. s. (srov. Hora, čsl. civilní právo procesní, 2. díl str. 96 a Neumannův Komentář k с. ř. s. 3. vyd., z roku 1914, 1. sv., str. 385). Se zákonodárcovým záměrem je v souladu též § 2 nařízení ze dne 15. ledna 1917, čís. 32 ř. zák., jenž praví, že má soud zamítnouti žádost o povolení práva chudých, má-li za to, že by byl nepříslušným, nebo že je vyloučeno uplatňovati nárok pořadem práva, a rovněž, když je mu známo, že uplatnění nároku odporuje rozhodnutý spor nebo zahájení sporu, ale nezmiňuje se o zamítacím důvodu, že by žaloba byla bezdůvodna.

Citace:

č. 6328. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 339-340.