NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 1

Čís. 7913.

Vyrovnací řád.
Lhostejno, zda si byl věřitel toho vědom, že se mu dostává výhody zapovězené § 47 vyr. ř., anebo zda se jeho úmysl přímo nesl k tomu, by takové výhody dosáhl, stačí, že příslušná úmluva výhodu skutečně (objektivně) propůjčovala a že byla tato výhoda v souvislosti s vyrovnáním, při čemž jest dále nepodstatno, zda byla tato souvislost věřitelem přímo zosnována nebo zamýšlena. Jde o nedovolenou výhodu podle § 47 vyr. ř., byla-li směnečná záruka cennějším rukojemstvím nových ručitelů na místo bezcenného rukojemského závazku dosavadního ručitele.
(Rozh. ze dne 24. března 1928, Rv I 423/28.)
Proti směnečnému platebnímu příkazu namítli žalovaní, že podepsali směnky jen proto, že žalobkyně na ně naléhala, hrozíc, že by jinak hlasovala proti přijetí vyrovnání firmy B., jejímiž tichými společníky byli žalovaní. Procesní soud prvé stolice ponechal směnečný platební příkaz v platnosti, odvolací soud ho zrušil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání mimo jiné z těchto
důvodů:
Po stránce hmotněprávní bylo by předeslati, že za výhodu ve smyslu § 47 vyr. ř. pokládati jest každou úmluvu dlužníka nebo jiných osob s některým věřitelem, kterou se mu před uzavřením vyrovnání neb v době mezi jeho ujednáním a právní mocí potvrzovacího usnesení vyhražuje právě z podnětu vyrovnacího řízení nebo v nějaké, třebas jen vzdálené souvislosti s ním objektivně nějaká výhoda. Rozhoduje tu tedy jen objektivní stránka věci, kdežto momenty subjektivní nepřicházejí v úvahu. Je tedy lhostejno, zda si věřitel byl vědom, že se mu dostává takové výhody, anebo zda se jeho úmysl k tomu přímo nesl, by takové výhody dosáhl, stačí, že příslušná úmluva skutečně (objektivně) výhodu propůjčovala a, byla-li tato výhoda v souvislosti s vyrovnáním, při čemž jest dále nepodstatno, zda tato souvislost byla věřitelem přímo zosnovaná nebo zamýšlena. Jest zjištěno, že se podepsání směnek stalo těsně před vyrovnacím rokem, při němž se o vyrovnacím návrhu hlasovalo, že zástupce žalující banky před tímto rokem na tyto směnky čekal a se v zastoupení žalující banky teprve po jich odevzdání dostavil k vyrovnacímu roku, s jehož početím bylo na žádost Dr. L-а vyrovnacím komisařem vyčkáváno. Ač žalující banka dříve hlasovala proti vyrovnání, pokud se týče, se hlasování zdržela, hlasoval tentokráte její zástupce pro přijetí vyrovnání. Žalující banka sama tvrdí a dokazuje, že bylo žalovaným řečeno, že ujednání s nimi není v žádné souvislosti s vyrovnáním, a o tuto okolnost hlavně opírá první soud svůj opačný právní názor. Pokládala-li však žalující banka patrně vzhledem na předpis § 47 vyr. ř. sama za nutné, by takovou výhradu prohlásila, jest zajisté odůvodněn úsudek, že si toho byla sama vědoma, že jest skutečně tato souvislost ujednání jejího se žalovaným s vyrovnáním. Že touto výhradou souvislost ona odstraněna býti nemohla, netřeba blíže doličovati. Z těchto úvah dlužno tedy rozhodnutí soudu odvolacího jakožto formálně bezvadně a věcně plně odůvodněné schváliti a pokud žalující banka s hlediska dovolacího důvodu podle § 503 čís. 4 c. ř. s. ještě uvádí, odvolávajíc se na rozhodnutí čís. sb. 4416 n. s., že směnečná záruka žalovaných byla pouze sesílením rukojemského závazku Elišky B-ové a že tedy nemůže býti pokládána za nedovolenou výhodu ve smyslu § 47 vyr. ř., jest na omylu, neboť zde se nejedná o sesílení stávajícího již závazku rukojemského jedné a téže osoby, nýbrž o nové cennější rukojemství nových ručitelů na místo bezcenného rukojemského závazku dosavadní ručitelky.

Citace:

č. 7913. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 513-514.