NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 5002.

Věřitel, jemuž byla dlužníkova pohledávka přikázána k vybrání, jest vázán úmluvou, jíž se dlužník před povolením exekuce podrobil rozhodčímu soudu.
(Rozh. ze dne 30. dubna 1925, R I 353/25.)
Žalující společnosti byla přikázána k vybrání pohledávka Antonína N-a za žalovaným družstvem za provedení instalačních prací. V době přikázání činila pohledávka Antonína N-a za žalovaným 23 231 Kč 34 h, na něž zaplatilo žalované družstvo pouze část, a ježto se zdráhalo zaplatiti zbytek, domáhala se ho žalobkyně žalobou, proti níž vzneslo žalované družstvo námitku věcné nepříslušnosti, ježto Antonín N. uzavřel se žalovaným družstvem před zadáním stavby písemnou smlouvu o rozhodčím soudu pro všechny spory ze stavebních prací. Soud prvé stolice vyhověl námitce nepříslušnosti a žalobu odmítl. Rekursní soud námitku věcné nepříslušnosti zamítl. Důvody: Podstatným důvodem, ze kterého prvý soud vyhověl námitce věcné nepříslušnosti soudu, jest, že v případě přikázání pohledávky k vybrání jsou poddlužníku proti vymáhajícímu věřiteli ve příčině přikázané pohledávky zachovány všechny námitky, jež mu příslušely proti dlužníku (§ 308 ex. ř., § 1395 obč. zák.) a že totéž platí i ve příčině námitky, že mezi žalovanou stranou a dlužníkem byla sjednána smlouva o soudě rozhodčím. S tímto názorem nelze souhlasiti bezvýjimečně. Předpisy občanského zákona o postupu pohledávky §§ 1392 a násl. nepřicházejí při přikázání pohledávky k vybrání v úvahu, poněvadž vymáhající věřitel nestává se tímto přikázáním dlužníkovým postupníkem. Rozsah oprávnění, která v tomto případě vymáhajícímu věřiteli příslušejí, jest stanoven v §u 308 ex. ř. Podle tohoto předpisu jest vymáhající věřitel mimo jiné také oprávněn, pohledávku, přikázanou mu k vybrání, v zastoupení dlužníka proti poddlužníku zažalovati. Stane-li se tak, vystupuje ve sporu jako procesní zmocněnec dlužníkův. Jeho zmocnění nezakládá se ovšem na plné moci, dlužníkem vydané, nýbrž na přikazovacím usnesení a jest podrobeno omezením exekučního řádu (§ 308 odstavec prvý poslední věta). Mezi tato omezení patří i to, že vymáhající věřitel nesmí rozhodnutí o právoplatnosti pohledávky vznésti na rozsudí. Toto rčení (německy: die Entscheidung über den Rechtsstand der Forderung Schiedsrichtern zu übertragen) má nepochybně širší význam, než rčení »uzavříti smlouvu rozhodčí« a sluší míti za to, že ono omezení se vztahuje také na případ, když smlouvu rozhodčí uzavřel před povolením exekuce sám dlužník. Omezení to nasvědčuje zřejmě tomu, že zákonodárci nepovažovali rozhodnutí sporu rozsudími za vhodný prostředek k realisaci pohledávky, vymáhané soudní exekucí, majíce na zřeteli, že vymáhání pohledávky děje se sice jménem dlužníkovým, avšak v prospěch vymáhajícího věřitele, který má na tom zájem, by bezpečnou cestou došel co nejdříve uspokojení svých vykonatelných nároků. Zmocňuje-li tudíž zákon vymáhajícího věřitele, by pohledávku k vybrání mu přikázanou, v zastoupení dlužníka zažaloval, a zakazuje-li mu, by spor vznesl na soud rozhodčí, jest odůvodněn právní závěr, že o žalobě vymáhajícího věřitele podle §u 308 ex. ř. má rozhodovati řádný soud. Tím je vyvrácen názor prvého soudu, že námitka, že mezi stranou žalovanou a poddlužníkem byla sjednána smlouva o soudě rozhodčím, působí také proti straně žalující jako vymáhající věřitelce.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Zjištěno jest, že v podmínkách pro provádění řemeslných prací při novostavbě ze dne 16. prosince 1919 byla mezi žalovanou stranou a Antonínem N-em ujednána po rozumu §u 577 c. ř. s. smlouva o rozsudím ohledně sporů, které by budoucně povstaly ze smlouvy o zadání prací, a že předmětem sporu jest pohledávka z této smlouvy. Jest otázkou, zda žalobkyně, jíž tato pohledávka byla přikázána k vybrání, smí žalobu vznésti před rozsudím, stanoveným ve zmíněné úmluvě ze dne 16. prosince 1919 či zda musí se dovolávati řádných soudů. Dle §u 308 ex. ř. jest věřitel, jemuž jest pohledávka přikázána k vybrání, mimo jiné zmocněn, jménem dlužníka žalovati poddlužníka o pohledávku. Jak správně rekursním soudem uvedeno, není věřitel postupníkem dlužníkovým po rozumu §u 1393 a násl. obč. zák., nýbrž jeho zmocněncem, ovšem ne takovým, který podle §u 1009 obč. zák. má výtěžek sporu vydati dlužníkovi, nýbrž takovým, že smí si jej v rámci přikazovacího usnesení ponechati na uspokojení vymáhané pohledávky (procurator in rem suam). Dle §u 308 odstavec prvý věta druhá ex. ř. není věřitel oprávněn, by na dlužníkův účet učinil narovnání o pohledávce k vybrání přikázané, by poddlužníkovi jeho dluh prominul, anebo aby na rozhodce vznesl rozhodnutí o právní platnosti pohledávky. Tomuto zákonnému předpisu, pokud jde o smlouvu o rozsudím, nelze dle §u 6 obč. zák. přikládati jiný smysl, než ten, že věřitel sám nemůže s poddlužníkem ujednati smlouvu o rozsudím, ale nelze přisvědčiti názoru rekursního soudu, že tento předpis má širší význam, že se totiž vztahuje i na ten případ, když smlouvu o rozsudím učinil před povolením exekuce dlužník sám, že tedy vylučuje, by věřitel vůči poddlužníkovi nemohl použíti práva, plynoucího z úmluvy o rozsudím, mezi dlužníkem a poddlužníkem. Předpisy oné druhé věty odstavce prvého §u 308 ex. ř. mají pouze ten smysl, že věřitel nemá práva, ujednati takovou smlouvu, jíž tu dosud nebylo a jež jde anebo může jíti přes účel exekuce a může se dotknouti zájmů dlužníkových nebo dalších vymáhajících věřitelů. S druhé strany nebylo účelem předpisu §u 308 ex. ř. měniti jsoucí tu již právní poměr mezi dlužníkem a poddlužníkem a zejména proti vůli poddlužníkově vyloučiti ze smlouvy platnost některých smluvních předpisů. I právo poddlužníkovo, by žaloba vznesena byla na rozsudího, jest považovati za právo nabyté (§ 5 obč. zák.) a není podkladu pro to, by §u 308 ex. ř., k tomu ještě rozšiřujícím výkladem, byl přikládán ten smysl, že ruší práva, třetími osobami již nabytá. Vždyť není vyloučeno, že podnikatel vůbec by byl nezadal práci takovému uchazeči, který by se nepodrobil úmluvě o rozsudím, zejména když jde o spory toho druhu, jakým jest spor souzený. Mimo to při onom rozšiřujícím výkladu §u 308 ex. ř. nabyl by věřitel přikázáním k vybrání více práv, než příslušelo dlužníku proti poddlužníkovi, čehož zásadně občanský zákon nedopouští (srv. §§ 315, 442, 1394 a 1395 obč. zák.) a byla by po případě otevřena cesta k obcházení úmluvy prorogační tím, že by si někdo dal ve srozumění s dlužníkem pohledávku přikázati k vybrání jen za tím účelem, by zrušena byla účinnost doložky prorogační. Jak by bylo věc posuzovati, kdyby nešlo o přikázání k vybrání, nýbrž o singulární sukcesi, netřeba v tomto případě uvažovati. Zde o singulární nástupnictví nejde, ježto dle §u 308 ex. ř. vymáhání pohledávky děje se »jménem dlužníkovým«, čehož důsledkem jest i předpis téhož §u odstavce druhého, dle něhož nelze námitkami, které vznikají z právních vztahů mezi vymáhajícím věřitelem a poddlužníkem, čeliti žalobě, kterou věřitel následkem přikázání pohledávky vznáší.

Citace:

č. 5002. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 862-864.