NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 3386.

Soudní rozhodnutí mezi týmž věřitelem (vydražitelem) a dlužníkem v exekučním řízení ohledně nemovitosti nelze použiti v exekučním řízení o svršcích vůči třetí osobě, jež nebyla súčastněna na rozhodnutích v onom řízení.
Vydražiteli domu přísluší zákonné zástavní právo (§ 1101 obč. zák.) na svršky dlužníka, jenž zůstal ve vydraženém domě jako nájemník za úplatu stanovenou dle §u 2 zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 86 sb. z. a n. Zástavní právo dle §u 1101 obč. zák. požívá přednosti před ostatními neprivilegovanými zástavními právy bez rozdílu, zda bylo jich nabyto teprve za trvání nájemního poměru či již před tím. V řízení o rozvrhu výtěžku exekuční dražby nelze přisouditi proti dlužníku útraty.
(Rozh. ze dne 15. ledna 1924, R I 12/24.)
Usnesením exekučního soudu ze dne 17. května 1923 bylo vydražiteli Josefu W-ovi povoleno, by vyklidil dlužnici Hildu K-ovou, a určena
výše odškodného za používání bytu po udělení příklepu. Rozsudkem
ze dne 18. června 1923 byla Hilda K-ová uznána povinnou zaplatiti
511 Kč 72 h odškodného. K rozvrhu výtěžku dražby svršků, vnesených
do vydraženého domu, v exekuční věci vymáhajícího věřitele Jana H-a
proti Hildě K-ové přihlásil Josef W. pohledávku 511 Kč 72 h v pořadí
výsadním. Soud prvé stolice přikázal Josefu W-ovi přihlášenou pohledávku ve výsadním pořadí, rekursní soud změnil napadené usnesení v ten rozum, že výtěžek, přikázaný prvým soudem na pohledávku Josefa W-a, přikázal vymáhajícímu věřiteli.
Důvody:
Prvý soudce má za to, že odškodné, o něž tu jde, požívá téhož výsadního zástavního práva na vnesených svršcích jako pohledávka z nájemného. Tomuto názoru nelze přisvědčiti. Zákonné zástavní právo dle
§u 1101 obč. zák. jest zvláštní zákonnou výhodou pro pohledávku nájemného a nelze ji rozšiřovati na jiné nároky, hospodářsky podobné, na př. na nárok zaměstnavatele proti dělníku, jemuž ponechal jakožto část mzdy bezplatné používání bytu. Ostatně byla §em 2 zákona ze dne 26. dubna 1923 čís. 86 sb. z. a n. zavedena pro odškodné za používání bytu zvláštní právní ochrana, jež mohla při náležitém postupu vydražitele nahraditi zákonné zástavní právo. Vydražitel jest totiž oprávněn požadovati zaplacení odškodného předem, a odklad vyklizení, povolený dlužníku, pozbývá platnosti, neplatí-li dlužník včas.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu, zamítl však návrh stěžovatelův na přiřknutí útrat dovolacího rekursu.
Důvody:
Nelze sice přisvědčiti stěžovatelovu názoru, že ohledně jeho nároku jest věc rozsouzena a to nejen co do výše, nýbrž i co do právního důvodu nároku, poněvadž jak povolení zájemného popsání vnesených svršků, tak i rozsudek, jímž stěžovateli jeho pohledávka, zažalovaná jako nájemné, byla přiznána, nabyly právní moci. Poměr mezi dlužnicí a vydražitelem domu v exekučním řízení ohledně nemovitosti netýká se poměru dlužnice a vymáhajícího věřitele v exekučním řízení ohledně svršků, soudní rozhodnutí v onom poměru nemohou působiti na poměr druhý, pročež nelze v tomto případě mluviti o věci právoplatně rozhodnuté mezi vydražitelem domu a vymáhajícím věřitelem v exekuci na
svršky, který jest osobou třetí, nesúčastněnou na rozhodnutích, týkajících se prvého poměru. Správným jest naproti tomu právní stanovisko stěžovatele, že mu pro jeho pohledávku usnesením ze dne 17. května 1923 dle §u 2 zákona ze dne 26. dubna 1923 čís. 86 sb. z. a n. určenou jako nájemné z bytu, obývaného dlužnicí v domě jím vydraženém a rozsudkem ze dne 18. června 1923 právoplatně přisouzenou, přísluší ve smyslu
§u 1101 obč. zák. zákonné zástavní právo na vnesených svršcích dlužnice. Tím, že udělením příklepu vlastnické právo dlužnice k vydraženému domu přešlo na vydražitele (stěžovatele), a že oním soudním usnesením určeno bylo ode dne příklepu za používání bytu v tomto
domě dlužnicí nájemné, vznikl mezi vydražitelem domu a dřívější majitelkou domu, Hildou K-ovou, právní poměr, jenž vykazuje veškeré náležitosti poměru nájemného, ježto dlužnice obývá v místnostech cizích, a za jich užívání platí určitý peníz, nedostatek smluvní vůle však
jest nahrazen soudním usnesením. Jako pronajímateli bytu přísluší však
stěžovateli zákonné právo zástavní na všech svršcích dlužnice, které
již při vzniku nájemního poměru byly v pronajatém bytě, po případě
později tam byly vneseny (§ 1101 obč. zák.); toto zástavní právo požívá přednosti před ostatními neprivilegovanými právy zástavními bez rozdílu, zda bylo jich nabyto teprve za trvání nájemního poměru či již před tím. Odůvodněnému dovolacímu rekursu bylo proto vyhověno a rozhodnuto, jak se stalo. Návrhu stěžovatelovu na přiřknutí útrat dovolacího rekursu nebylo lze vyhověti, protože řízení exekuční dražbou bylo skončeno, řízení rozvrhovací jest řízením, z povinnosti úřední konaným, podobným řízení konkursnímu, ve kterém nejde již o poměr mezi věřitelem a dlužníkem, nýbrž o rozdělení fondu, získaného exekuční dražbou a ve kterém tedy přisouzení útrat jest vyloučeno.

Citace:

č. 3386. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 62-64.