Čís. 1340.

Ke skutkové podstatě zločinu veřejného násilí dle §u 81 tr. zák. stačí jakékoliv úmyslné jednání pachatelovo, dotýkající se neporušenosti těla vrchnostenské osoby a nesoucí se za účelem zmaření výkonu služby, třebas nebylo takové síly, že by vrchnostenská osoba nebyla s to, je zdolati.
(Rozh. ze dne 9. listopadu 1923, Kr I 80/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 7. prosince 1922, jímž byl obžalovaný uznán vinným toliko přestupky dle §§ 312 a 314 tr. zák. a nikoli zločinem dle §u 81 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Nalézací soud zjišťuje, že obžalovaný postavil se z rozpřaženýma rukama proti nadporučíkovi P-ovi, vedoucímu vojenské oddělení z nádraží na náměstí, strkal rukama a pěstmi do prsou P-ových a volal při tom: »Stůj, zpátky, už ne dále«, a že šlo obžalovanému o to, by překážel nadporučíku P-ovi ve vykonávání jeho služby, směřující k tomu, že povede podřízené mu vojenské oddělení až k náměstí. Dle rozhodovacích důvodů nedospěl však nalézací soud ku přesvědčení, že chtěl obžalovaný tento zjištěný úmysl provéstí násilným vztažením ruky, jaké předpokládá § 81 tr. zák.; údery (Stösse) obžalovaného do prsou svědkových nebyly prý takovým odporem, nebyly takovým násilným zprotivením se, by mohlo svědkovi vůbec býti překáženo v dalším vykonávání služby, a strkání nebylo prudkým (fest), tak že lze sice mluviti o vztažení ruky, nikoli o »násilném« vztažení ruky. Tato věta rozhodovacích důvodů poukazuje zřejmě k tomu, že nalézací soud řídil se při posuzování skutkového děje, názorem, že pojem skutečného násilného vztažení ruky dle §u 81 tr. zák. předpokládá fysické násilí způsobilé překaziti výkon služební nebo úřední, t. j. fysické násilí takového stupně, že vrchnostenská osoba není s to, by je zdolala, takže se jím pokračování ve vykonávání služby znemožňuje. Názor ten jest, jak zmateční stížnost právem dovozuje, nesprávným. — Ustanovení §u 81 tr. zák. zakazuje jakékoli násilí, vykonané na vrchnostenské osobě, službu neb úřad vykonávající, za účelem zmaření výkonu. Jako na jiných místech (obzvláště v §§ 98, 190 tr. zák.) rozeznává zákon i zde mezi násilím fysickým a násilím psychickým. Rovněž jako zdůrazňuje zákon povahu vyhrůžky jako psychického nátlaku, účinkujícího na volné rozhodování osoby, vyhrůžkou dotčené, přídavným slovem »nebezpečná«, označuje povahu vztažení ruky jako fysického nátlaku, ve stejně bezprávném směru účinkujícího, přídavným slovem »skutečně násilného«. Předpokládá se tedy jen způsobilost obou druhů násilí, působiti na volné rozhodování vrchnostenské osoby. Uváží-li se dále, že pro fysické násilí dle §u 190 tr. zák. stačí již ublížení skutkem, nebude nesprávným náhled, že pojem násilného vztažení ruky dle §u 81 tr. zák. naplňuje vynaložení jakéhokoliv úsilí, směřujícího proti tělu vrchnostenské osoby a nutícího ji, by buď zdolala pachatelův odpor svými tělesnými silami, neb od výkonu služby upustila. Stačí proto jakékoliv úmyslné jednání pachatelelovo, dotýkající se těla vrchnostenské osoby a nesoucí se za účelem zmaření výkonu služby. Co do působnosti takového jednání, účinkovati na vůli osoby, jím dotčené, jest obzvláště přihlížeti i ke zvláštním okolnostem případu, jak je vyličuje v této trestní věci svědek P. Nesprávný výklad zákona nalézacím soudem účinkoval zřejmě na další jeho skutková zjištění. Rozhodovací důvody vyslovují totiž dále, že opětovné strkání obžalovaného rukama i pěstmi do prsou svědka P-a nemělo býti prostředkem, aby provedl svůj úmysl, směřující ku překážení svědkovi ve vykonávání jeho služby, nýbrž že toto strkání byly pohyby, které doprovázely výkřiky současně pronesené a měly výkřiky učiniti zřetelnějšími, které však byly učiněny, bez úmyslu na vykonání násilí. Předpoklady této věty uvádějí jednak, že se vzhledem k tehdejšímu všeobecnému vzrušení, jaké bylo u obžalovaného nad to stupňováno opilostí, nedává o obžalovaném očekávati, že jednal po náležitém uvážení, jednak že svědek P. dle své výpovědi nemá za to, že obžalovaný zamýšlel násilnosti proti němu. Zmíněná věta rozhodovacích důvodů poukazuje k tomu, že nalézací soud má za to, že strkání obžalovaného do prsou svědkových bylo bezděčné, neúmyslné. V dalším postupu vyslovují však rozhodovací důvody, že obžalovaný svědka P-а, strkaje ho do prsou, současně skutkem urazil. Pojem urážky předpokládá však, že pachatel porušil vážnost vůči vrchnostenské osobě činy, které předsevzal v úmyslu, by, neb alespoň u vědomí, že jimi porušuje nedotknutelnost těla osoby vrchnostenské. Mezi zmíněnými částmi rozhodovacích důvodů jest tudíž rozpor, který nedá se vysvětliti jinak, než že závěr nalézacího soudu, druhé shora zmíněné větě předeslaný: »Nedostává se v jednání obžalovaného známky násilného vztažení ruky, pročež čin předsevzatý v úmyslu, překaziti nadporučíku P-ovi výkon služby, nezakládá zločinu §u 81 tr. z., nýbrž přestupek §u 314 tr. zák.,« vychází z nesprávného názoru nalézacího soudu, shora vyvráceného, že pro pojem skutečně násilného vztažení ruky nestačí jakékoliv úsilí, směřující proti tělu vrchnostenské osoby a všeobecně způsobilé, účinkovati na volné její rozhodování, nýbrž že je zapotřebí úsilí takové síly, že jí mohlo vrchnostenské osobě býti skutečně v daném případě znemožněno další vykonávání služby. Výrok nalézacího soudu spočívá takto na nesprávném použití zákona co do pojmu skutečného násilného vztažení ruky a bylo jej z důvodu zmatečnosti čís. 10 §u 281 tr. ř. zrušiti, aniž bylo třeba zabývati se ostatními vývody stížnosti.

Citace:

č. 1340. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 469-471.