ROČNÍK VI. ČERVENEC 1925. ČÍSLO 10.

VŠEHRD

LIST ČESKOSLOVENSKÝCH PRÁVNÍKŮ.

DRUHÝ SJEZD
ČESKOSLOVENSKÝCH PRÁVNÍKŮ
V BRNĚ.

Druhý sjezd československých právníků v Brně, jenž se konal ve dnech 31. května a 1. června dosvědčil schopnost a chuť našeho právnictva spolupracovati společně na velikém díle zákonném. Uvítali jsme jej s radostí a všichni bez rozdílu přičinili se o jeho zdar. Proto s tím větší radostí referáty zaznamenáváme jeho positivní výsledky, jak se projevily v pracích ke sjezdu zaslaných a v debatách. Skupina sjezdových účastníků sdružených kolem listu československých právníků »Všehrd« a jeho místních redakci v Praze, v Brně a v Bratislavi, chtějíc registrovati přehledně rozhovory na něm vedené, pořídila tyto referáty, s přáním, aby tento sjezd sice druhý v počtu, ale první v samostatném československém státě byl také prvním počátkem řady dalších stejně úspěšných sjezdů.
REDAKCE.
ZAHÁJENÍ.

V sobotu dne 30. května 1925 o 20. hodině večer konalo se v Národním divadle za skvělé účasti slavnostní zahajovací představení Janáčkovy »Její pastorkyně« na jehož počátku byly zástupcové presidenta republiky a vlády pozdraveni hymnami.
V neděli dne 31. května 1925 o 9. hodině ve velké aule české vysoké školy technické zcela naplněné konalo se zahajovací shromáždění sjezdové. Druhý president Nejvyššího soudu v Brně dr. František Vážný, jako předseda sjezdového výboru, zahajuje druhý sjezd československých právníků a vzpomíná prvního sjezdu r. 1904, na němž bylo usneseno, aby příští sjezd konal se v Brně. Tento druhý sjezd spadá časově skoro současně s 60tým výročím založení »Právnické jednoty« v Praze. Děkuje presidentu republiky za převzetí protektorátu sjezdu a navrhuje znění pozdravného telegramu, což přijato potleskem. Děkuje dále vládě republiky za finanční podporu a pozdravuje v jejím zastoupení min. spravedlnosti dr. Dolanského a ministra s plnou mocí pro Slovensko dr. Kallaye, pozdravuje zahraniční zástupce zejména delegaci právnictva francouzského, jihoslovanského a polského, zdraví zástupce vědeckých i stavovských korporací a vzdává díky profesorskému sboru české vysoké školy technické za propůjčení místností pro sjezdová jednání. Konečně vyslovuje naději, že příští sjezd bude sjezdem státním všech právníků v Československé republice bez rozdílu národnosti.
Min. dr. Dolanský, jako zástupce presidenta republiky a vlády vítá tento sjezd jako prvý sjezd československých právníků v samostatném státě. Rektor vys. školy techn. Ursiny srovnávaje právníky s techniky připomíná, že brněnská česká technika dala ze svého sboru základ profesorskému sboru právnické fakulty Masarykovy v Brně osmi svými členy a doufá, že reformou právnického studia, jež je také na pořadu sjezdového jednání, utuží se dobrý poměr mezi techniky a právníky. Pres. Nejv. soudu Popelka vítá sjezd zejména pro nezbytnou unifikaci práva na území republiky československé.
Za právnictvo francouzské pozdravuje francouzský sjezd profesor právnické fakulty v Grenoblu Légal vzpomínaje své první návštěvy v Československu, jakož i zájezdů profesora Nasta a j. a připojuje jménem Société de législation comparée přání zdaru sjezdovému jednání. Jménem delegace polské se vzpomínkou na spolupráci československých a polských právníků zdraví polský sjezd pres. N. s. s. Morawski a česky dr. Blaszkowski. Význačných vědců-právníků Randy, Otta, Slupeckého vzpomíná za delegaci jihoslovanskou vlád. r. dr. Sagadin. Za právnickou fakultu university Karlovy v Praze a jejího rektora pozdravuje sjezd prof. dr. Hermann-Otavský a k jeho projevu se připojuje proreklor prof. Weyr za universitu Masarykovu v Brně a Mgf. prof. dr. Laštovka za universitu Komenského v Bratislavi. Děkan ruské soukr. právnické fakulty v Praze prof. Maklecov a děkan ukrajinské právn. fakulty v Praze prof. Dnistrianskij vítají československý sjezd a děkují vládě republiky, že jim umožnila pěstovali i za hranicemi vlasti právní vědy. Děkan právn. fakulty Masarykovy university v Brně prof. dr. Krejčí vyzdvihuje význam sjezdu pro mladou generaci právnickou. Generál just. sl. dr. Vorlíček, přeje si, aby sjezdem byl pozvednut význam vojenských právníků, za Zemský správ. výbor český pozdravuje sjezd dr. Pokorný, za movavský dr. Pluhař, starosta města Brna dr. Macků vítá, že k jednání bylo zvoleno Brno, za advokátní komoru pro Čechy pozdravuje pres. dr. Stompfe, za moravskou (německy) dr. Rosenberg, za advokátní komoru v Turčanském sv. Martině dr. Vanovič, za notářskou komoru českou pres. dr. Čulík, za moravskou v Brně pres. dr. Tesař, za německé advokáty dr. Jarolim (německy), při pomínaje letošní 2. sjezd německých právníků v Brně, za svaz československých soudců v. r. Hartl a za spolek úředníků s vysokoškolským vzděláním připojuje se r., Olžbut, doufaje, že bude vedoucími činiteli řádně oceněna práce úřednictva právnického. Za mladou generaci právnickou sdruženou v S. Čs. P »Všehrd« v Praze, Čs. A. S. »Právník« v Brně a S. P. P. »Právník« v Bratislavi vytyčuje snahy její, zdraví sjezd dr. Antonín Švehla.
Pozdravné projevy zaslali: generální rada baristů v Londýně, právnická fakulta v Paříži (prof. Ripert), prof. Demoque, prof. Capitant, prof. Beudant a Nast v Strasburku, společnost »Ateneo« v Římě, společnost pro právo v Římě, společnost pro trestní právo v Bukurešti, prof. Betti z Parmy, prof. Riccobono z Palerma, prof. Kelsen z Vídně, spolek advokátů v Sofii, právnický spolek v Haagu, právnický spolek »Svan Derer« v Kodani, Društvo Pravnik v Lublani a president nejv. soudu ve Varšavě. Pozdravy tyto přečetl gen. sekretář sjezdu prof. Jaromír Sedláček.
Nato o 11. hodině prohlásil předseda pres. Vážný druhý sjezd československých právníků za zabájený.
(Dr. Čáda).

Sekce I. pro právo občanské a obchodní.

Předseda: univ. prof. JUDr. Karel Hermann-Otavský.
Místopředseda: JUDr. Tesař, president notářské komory v Brně.
Zapisovatel: JUDr. Karel Kizlink.
Otázka 1. Doporučuje se rozšířiti způsoby zajištění pohledávek a to zejména zajišťovacím převodem anebo zastavením věci bez skutečného odevzdání pouhým zápisem do veřejného rejstříku (rejstříková hypotéka)?
Práce podali: notář dr. Jaroslav Čulík, prof. dr. Mil. Stieber, dr. Adolf Procházka, dr. František Rouček, dr. Bohuš Michalík, dr. Bedřich Andres.
Referent univ. prof. JUDr. Miloslav Stieber podává zprvu povšechný historický přehled o vývoji instituce zajišťovacího převodu a vysvětluje zvláště i hospodářský důvod jeho vzniku. Jest to potřeba úvěru obchodním a živnostenským podnikatelům, kteří by mínili zajistiti úvěr na věcech movitých, sloužících k jejich podnikání. Jelikož platný právní řád nepřipouští zřízení zástavního práva na movitých věcech bez odevzdání pouhým konstitutem, pomáhal si hospodářský život fiduciárním převáděním vlastnictví. Zmiňuje se o rozšíření tohoto institutu zejména v Německu, kde jej i občanský zákoník v § 223 připouští, dále v Rakousku, kdež však judikatura při rozhodování o platnosti zajišťovacího převodu kolísala. Referent shrnuje výhody i nevýhody této instituce. Třeba, že se uznávala její potřebnost v praktickém životě, namítalo se jednání in fraudem legis a výsadní postavení jediného věřitele na úkor druhých. Tím věřiteli poskytuje se i možnost chrániti nepocti vého dlužníka před exekucemi ostatních věřitelů a zmiňuje se o obtížích při zapisování do obchodních knih.
Judikatura nepřihlížejíc k vlastnímu účelu jednání, brala je spíše abstraktně a uznávala je za contractus innominatus sui generis. Později však ozývaly se hlasy, že toto jednání jest proti dobrým mravům, zvláště zastavují-li se i příští aktiva podniku. Argumentovalo se zvláště s § 10 odst. 3 řádu konkursního pro i contra, spíše však nabývalo vrch mínění uznávací. Na tomto stanovisku stojí i judikatura čsl. Referent přechází k ustanovení osnovy občanského zákona. Pokud se týče terminologie, upozorňuje na starý český název vdědění odpovídající německému Übereignung, smiřuje se však s názvem nynějším jako všeobecně vžitým. Materielně vyslovuje tylo námitky:
1. Výraz osnovy »některé kusy svého majetku« jest příliš široký, ježto zahrnuje i nemovitosti,
2. výzva ke zkoumání, zdali zajišťovacím převodem neobcházejí se některá ustanovení zákona, ubíjela by po mínění referentově nový institut hned z počátku,
3. poukaz na konkursní řád bylo by zařaditi spíše do uvozovacího zákona.
Prof. dr. Stieber referuje o došlých pracích, které většinou žádají zavedení zajišťovacího převodu, odmítá názor dra Andrese, podle něhož platné právo připouští zastavení pouhým konstitutem. Přechází k navrhovanému zavedení rejstříkové hypotéky, která umožňuje zastavení různých souboru movitých věcí, nevykazují však tolik stinných stránek jako zajišťovací převod. Ovšem její značnou vadou jest, že nikterak nezabraňuje tomu, aby dlužník mohl ztenčiti zastavený objekt.
Mluvě o poměru obou institucí navrhuje ještě zavedení rejstříkového práva výhradného, kde by bylo dohodou stran vyloučeno další zastavení nebo zabavení. Toto výhradné zástavní právo vyhovovalo by jednomu z hlavních účelů zajišťovacího převodu, totiž výhradnému zabezpečení věřitelovu.
Tím ukončeno zasedání dopolední a odpoledne zahájena debata. První debatní řečník adv. dr. Matouš zdůrazňuje obtíže zajišťovacího převodu po stránce praktické a na praktických případech dokládá nejistý obsah fiduciárního vlastnictví věřitelova. Odmítá zajišťovací převod jako našemu právu cizí, neúčelný a nepraktický. Žádá, aby potřebě praktického života bylo vyhověno umožněním zastavení bez hmotného odevzdání a přimlouvá se za rejstříkovou hypoteku. President notářské komory v Praze Dr. Čulík poukazuje na právní cit lidu, jehož úmysl nese se při zajišťovacím převodu pouze k zastavení, nesouhlasí s návrhem referentovým o zavedení rejstříkové hypotéky výhradné. Obšírně odůvodňuje požadavek, aby zápis do rejstříku byl možný pouze na základě notářského aktu. Rektor varšavské university prof. Górski ujímá se slova ve své mateřštině a požaduje, aby rozsah zastaveného souboru byl v rejstříku co možná přesné určen, k čemuž by mohly vhodné sloužiti zvláštní tabulky. Min. rada Dr. Josef Voslař vyslovuje se proti zajišťovacímu převodu, který právem švýcarským jest zapověděn, naproti tomu však v Anglii jest domovem. Jest pro rejstříkovou hypoteku jak ji má na mysli československá osnova. Dr. Svoboda navrhuje rejstříkovou hypoteku nejen ohledně věcí hromadných, nýbrž i jednotlivých a vyslovuje se proti zaiišťova címu převodu. Důležité jeho přednosti, totiž lehčího uspokojeni věřitele mohlo by býti dosaženo usnadněním realisace zástavního práva podle obdoby čl. 310 obch. zákona (zvláště u pohledávek). S požadavkem dra Čulíka ohledně notářské formy listin nesouhlasí. Proti tomuto požadavku \vyslovuje se i další řečník Dr. Hynek Sedláček, jenž mimo to vyslovuje i některé pochybnosti o námětech prof. dra Górskiho. Dr. Bedřich Andres hájí názory projeveně ve své práci a žádá, aby rejstříkový zápis byl deklarativní, a aby se zapisovaly i zajišťovací převody Dr. Adolf Procházka souhlasí s vývody prof. Stichra a žádá, aby vedle rejstříkové hypotéky, která nebudiž rozšiřována na všechny věci movité, jelikož, by tím trpěla přehlednost rejstříku, byl zaveden zajišťovací převod konstitutem. Advokát Dr. Kohn pokládá definitivní rozhodnutí o této otázce za předčasné, ježto vývoj nenabyl dosud definitivních forem. Mluví příkladmo o lex nascitura a vřele doporučuje referentem navrženou instituci rejstříkového výhradného práva zástavního. Dr. Michalik doporučuje při rejstříkové hypotece též realisaci nucenou správou. Dr. Rouček reaguje na vývody dra Matouše a připomíná, že co do nebezpečí není mezí zajišťovacím převodem a pouhým zastavení rozdílu. Vývoj v anglickém právu uvádí jako argumentum pro. V ostatním připojuje se k vývodům dra Procházky. Do debaty zasáhli kratšími poznámkami Dr. Kopecký, Dr. Kouřil a v replice Dr. Čulík.
Na to ujímá se slova referent, jenž oproti vývodům dra Čulíka má za to, že jest se možno spokojiti s náležitostmi listin vkladních do pozemkových knih. S ohledem na to, že sjezdu jest rozhodnouti otázky zásadní, formuluje své návrhy, jež přijaty v konečné resoluci takto:
1. Doporučuje se zavésti rejstříkovou hypotéku pro zastavení věcí hromadných, výdělkových a jiných podniků.
2. Nedoporučuje se, aby byl zaveden zajišťovací převod.
(Karas, Štafl, Dr. Vrba).
Otázka 2. Doporučuje se ustanovení, že změna hospodářských poměrů působí na obsah smluvních povinností?
Práce podali: prof. dr. Jaromír Sedláček, soud. prakt. dr. Jaromír Vrba.
Referent rada Nejvyššího soudu dr. Michal Čakrl má za to, že prakse i v nesnadných případech válečné a poválečné doby dovedla zcela dobře vystačiti s dosavadními předpisy platného práva. Referuje stručně o pracích sjezdu předložených, prof. Sedláčka a Dr. Vrby. Obě se shodují v tom, že se staví jak proti návrhu osnovy, který podrobují důkladné kritice, tak i vůbec proti každému ustanovení o změně hospodářských poměrů. Toto stanovisko sdílí i referent. V důvodech autoři prací se poněkud rozcházejí. Oba probírají právo dosud platné a dospívají k úsudku, že prakse dostačila s dosavadními předpisy. Dr. Vrba však zaujímá odchylný názor v příčině znehodnocení peněz a navrhuje ohledně něho zvláštní ustanovení, přiznává však sám, že jeho návrh vypadá již z rámce sjezdové otázky, ježto zahrnuje i poměry mimosmluvní. Naproti tomu pokládá prof. Sedláček i v léto otázce znehodnocení peněz nové ustanovení za zbytečné. Tak i referent. V tomto směru nedošlo vůbec ke sporům, což jest jistě nejlepším důkazem, že i u závazků čistě peněžních (na př. zápůjček) stojí platné právo na správném stanovisku. Vůbec hlavním důvodem proti novému ustanovení o změně hospodářských poměrů jest postačitelnost platného práva. Byl by takový předpis vůbec praktický? Jsou i pochybnosti zda by takový předpis zapadl dobře do systému obč. práva. V mnoha případech stačí ustanovení §u 914 obč. zák. Padá ledy nutnost zákonné úpravy a vystačíme s platným právem. Referent se však kloní k návrhu prof. Sedláčka, ze by se totiž předpisy, které zakazují uzavírání smluv dobrým mravům odporujících, vhodně doplňovaly podobným předpisem o splnění smluv. Proti návrhu Dra Vrby vyslovuje pochybnosti. Obává se, že by znamenal průlom do zásad občanského práva.— Prof. Sedláček vytýká též vady stylisace osnovy. — Názory, z nichž osnova vychází a které tehdy panovaly všeobecně, jsou nyní již překonány. Referent upozorňuje po stránce technické na obtíže, které by byly s návrhem osnovy spojeny. Stylisace, která by vyhovovala všem eventualitám, není snad ani možná.
V debatě první ujímá se slova prof. Légal z university v Grenoblu. Uvádí některé zajímavé případy z praxe francouzské. Kdežto u nás se mluvilo o clausula rebus sic stantibus, operovali Francouzové s pojmem »imprévision«. V praxi francouzské bylo pozorovati dvě tendence sobě odporující: Praxe soudní s cour de cassation v čele nepřipouštěla ohledu na změněné poměry hospodářské, naproti tomu praxe správní (conseil d’état) k nim do značné míry přihlížela a vytvořila pojem břemen smluvní závazek přesahujících. Prof. Sedláček připojuje některé poznámky ke své práci. Není možno najíti předem vhodné ustanovení pro budoucí převraty hospodářské, jichž snad zcela odchylnou povahu nemůžeme již nyní předvídati. Dr. Vrba zdůrazňuje, že skoro ve všech případech změny hospodářských poměrů v době válečné a poválečné jednalo se ve skutečnosti o znehodnocení peněz. Háji svůj odchylný názor ohledně znehodnocení peněz. Nesouhlasí s referentem, že by okolnost, že nedošlo ke sporům, dokazovala správnost řešení v platném právu. Toto řešení de lege lata jest ovšem tak jasné, že ke sporům dojiti ani nemohlo, nicméně jest však nespravedlivé. Má za to, že tato otázka zůstává i pro budoucnost aktuální, na příklad vzhledem k měnám cizím. Přiznává, že problém nutno řešiti v součinnosti s národohospodáři a formuluje toliko zásadní požadavek: Při placení peněžních dluhů jest přihlížeti k mimořádným změnám v hodnotě peněz. Dr. Fischer souhlasí s vývody prof. Sedláčka, vyslovuje se však proti jeho návrhu. Prof. Dnistrjanski zdůrazňuje výhodu předpisů všeobecných a pružných. Přimlouvá se pro návrh prof. Sedláčka. Ve svých závěrečných slovech odpovídá referent m. j. na poznámky dra Vrby, jehož návrh sotva by se hodil do soustavy občanského zákona.
Při hlasování sekce jednomyslně zodpověděla sjezdovou otázku záporně a přijala resoluci navrženou prof. Sedláčkem. Od hlasování o návrhu dr. Vrby bylo upuštěno, ježto přesahuje již rámec sjezdového jednání. Resoluce zní takto:
1. Nedoporučuje se zvláštní ustanovení, ze změna hospodářských poměrů má vliv na obsah smluvních povinností.
Resoluční usnesení: Budiž pojato do občanského zákoníka ustanovení, ze i při plnění jest dbáti zásad pořádného obchodu, čímž se organicky doplní předpisy o zásadách pořádného obchodu, jichž šetřiti jest při uzavíráni smluv.
(Dr. Vrba.) Otázka 3. Doporučuje se zavésti povinný díl pro vdovu a opraviti § 700 o. z. (dvorní dekret ze dne 23. května 1844 č. 807 ř. z.)?
Práce podali: r. v. z. s. v Mor. Ostravě dr. Rud. Trpík, dr. Josef Voslař, r. min. zás. Kam. Harmach.
Porady sekce o této otázce zahájeny druhého dne sjezdového. Referentem je prof. dr. Emil Svoboda, který uvádí:
I. dílčí novella k rakouskému občanskému zákoníku změnila dosavad platné právo dědické mezi manžely recipovavši ustanovení německého občanského zákonníka, až na instituci povinného dílu. Jest proto zkoumati, zdali můžeme ještě dnes souhlasiti s důvody, pro které se tak stalo. Povinným dílem dalo by se rektifikovati nevýhodné postavení ženy po smrti mužově, které plyne z našeho systému oddělených statků. Dále jest ještě uvažovati o otázkách, má-li býti povinný díl jen pro vdovu, či i pro vdovce a má-li sestávali v právu požívacím k jedné polovině pozůstalosti, jak navrhuje osnova čsl. občanského zákonníka, či má býti upraven podobně jako povinný díl u descendentů. V případě požívacího práva by pak bylo ještě upraviti otázku, co se má státi, když se vdova opětně provdá. To by bylo nejlépe rozřešiti tak, že by vdova za svůj ususfructus dostala přiměřené odbytné.
Dále zmiňuje se o jednotlivých pracích. Nesouhlasí s názorem dra Trpíka. že z definice § 44 o. z. mělo by býti odstraněno označení manželství jakožto trvalého spojení. Osnova sice tento § vypouští vůbec, ale i kdyby nebyl vynechán, může býti vypuštěno pouze označení »nerozlučné«, neboť na trvalosti manželství rozlukovým zákonem nebylo ničeho změněno a rozluka je zjevem poměrně řídkým. Ohledně v této práci uvedeného požadavku, aby bylo přesně ustanoveno, kterou ženu jest pokládati za vdovu, prohlašuje, že toho není třeba. Nárok na povinný díl má míti manželka bez své viny rozloučená, souhlasí s vyvrácením námitek proti povinnému dílu vdovinu v této práci uvedeným.
V práci dra Voslaře nesouhlasí s jeho názorem, že nárok na povinný díl by měl míti i vdovec. Není to nerovnost materielní, jen formální, což dokládá důvody sociálními. Dále podotýká, že všechny práce žádají vyměření povinného dílu jako u descendentů, s čímž však nelze souhlasiti s ohledem na Slováky, a proto, že při malé pozůstalosti bude požívací právo k jedné polovině pro chudou vdovu mnohem výhodnější. Prohlašuje ještě, že do povinného dílu se vpočte vše, co manželka již dříve obdržela na základě smluv svatebních, a že při velkých pozůstalostech může býti soudcem požívací právo omezeno i na menší část pozůstalosti. Dále se zmiňuje o § 700 o. z., jehož druhá věta podle jmenovaných prací má býti škrtnuta, s čímž nesouhlasí. Vyvrací názor projevený v práci dra Kamila Harmacha, že jen vdovec má nárok na zaopatření z pozůstalosti, poukazuje že slovo ,Ehegatte’ znamená v občanském zákoníku manžela i manželku. Poté navrhuje zreformování § 796 o. z. v ten smysl, aby pozůstalý manžel měl nárok na zaopatření toliko z požitků pozůstalosti, ne z kapitálu. Ohledně pak všech ostatních námitek připomíná, že jest nemožno, aby zákon vyhověl ve všech případech.
Po té zahájena debata. První ujal se slova dr. Reissmann, který zahájiv řeč svou česky, potom obšírně německy vykládá, že stojí na stanovisku poněkud odchylném než osnova. Vdova nemá míti lepší zaopatření nežli nezaopatřené děti, jest proto ve prospěch těchto vdovin povinný díl obmeziti. Nárok tento má míti vdova vůbec jen tenkráte, není-li jinak zaopatřena, jako pensí a pod. Min. rada dr. Voslař přimlouvá se za zavedení povinného dílu i pro vdovce a je pro vyměření povinného dílu ve formě vlastnické z důvodů jednoduchosti. Dr. Szegö vykládá o právu platném na Slovensku, t. j. o koakvisici, při které každý manžel za jakéhokoliv zániku manželství obdrží polovici spolunabytého (spolunadobudnutého) jmění, o vdovském právu. t. j. povinného dílu dle osnovy a je pro zavedení těchto i do ostatních částí republiky. Dr. Hladký proti tomu namítá, že honorárních manželů se právo toto netýká. Je pro povinný díl i u vdovce. Notář dr. Klouda požaduje povinný díl i pro vdovce z toho důvodu, že lid nepochopí, proč by jen vdova měla míti toto právo, a je pro vyměření povinného dílu v kvótě dané do vlastnictví, s čímž souhlasí i dr. Zimmer. Dr. Rouček vyslovuje se proti přijetí práva platného na Slovensku ohledně rozlišování na jmění spolunabyté a vetevné. Týž názor sdílí i dr. Stodola. Dr. Pospíšil žádá přesnou definici pojmu »vdova«.
Posléze ujímá se slova referent, který zdůrazňuje svůj požadavek, aby povinný díl spočíval v užívání jedné polovice pozůstalosti, a aby byl jen pro vdovu. Pokrok jest prosaditi i proti vůli lidu a jednoduchost praxe nesmí vésti k nespravedlnosti. Též jest nutno přiblížiti se k slovenskému stanovisku, protože se jedná o unifikaci v dohledné době.
Po té dal předseda hlasovati o navržených resolucích, jež přijaty v tomto znění:
1. Budiž zavedeno nepominutelné právo pro vdovu.
2. Budiž zavedeno nepominutelné právo pro vdovu v podobě požívacího práva k polovině pozůstalosti na dobu vdovství.
3. V případě provdáni měj vdova nárok na odstupné podle obdoby § 1257.
4. § 700 buď ponechán ve formulaci návrhu revisního.
5. V § 790 buď nárok zaopatřovací pro vdovce omezen podobně jako eventuelní nárok vdovin v § 700 na užitky pozůstalosti.
Resoluční usnesení: Budiž zavedeno přiměřeným způsobem nepominutelné právo pro vdovce.
(Dr. Vrba, Štafl.)
Otázka 4. Jak upraviti jest otázku vzducholodní hypotéky?
Práci podal prof. dr. Mil. Stieber.
Referent dr. Karel Kizlink zdůrazňuje mezinárodní význam této otázky. Zástavní právo na létadle v jednom státě zřízené musí býti respektováno i jiným státem, což má při veliké pohyblivosti létadel zvláštní důležitost. Mluví o mezinárodní osnově leteckého práva, která při úpravě létadlové hypotéky na kongresu pražském v roce 1922 slojí zřejmě pod vlivem práva francouzského. Osnova sice ponechává způsob zřízení zástavního j)práva zákonodárství jednotlivých státu, přece však i)přijímá francouzskou formu publicity, podle níž právo vzniká již před zápisem a tímto jen nabývá účinnosti vůči osobám třetím. Vedle toho žádá se též zápis do letadlové knížky, kterou pilot veze s sebou. Otázka subjektu nepůsobí zvláštních obtíží. Ze zástavních práv zákonných přijímá se právo poškozeného na náhradu škody létadlem způsobené, které však po šesti měsících zaniká. Zmiňuje se o anglickém právu lodním, dle něhož lodní hypoteka má pořadí před zákonnými právy zástavními. Pražský kongres postavil se na stanovisko, aby létadlo nebylo prodáno cizinci. Referent požaduje, aby vlastnictví nabývalo se derivativně pouze zápisem do rejstříku. O zamýšleném zcizení létadla vlastník má býti povinen rejstříkový úřad vyrozuměti.
Referent přednáší celou řadu otázek (9) spojených a podrobnější úpravou tohoto problému (na př. eventuelní kolise různých rejstříkových zápisů).
K tomu doporučuje prof. JUDr. Stieber obmeziti se pouze na rozhodnutí zásadní otázky, totiž: Doporučuje-li se úprava létadlové hypotéky. Uznává, že otázka tato není v nynější době ještě aktuální, připomíná však rychlé rozšíření provozu vzducholodního a zdůrazňuje, že úprava bude zajisté v poměrně krátké době nutná.
Resoluce usnesena takto:
Doporučuje se, aby do československého zákona byly pojaty předpisy o létadlové hypotéce. (Dr. Vrba, Štafl.)
Otázka 5. O národnosti společností obchodních v mezinárodním právu soukromém?
Práce podali: Otakar Flanderka, dr. Boh. Šejhar.
Referent dr. Bohuslav Šejhar v řeči téměř hodinové přechází po nástinu historie k důležitosti této otázky, k níž zvláště vypuknutím války obrácena byla pozornost, neboť zakročováno i proti společnostem, kde nebylo elementů cizích, čímž postiženy byly i společnosti neutrální. Uvádí, že otázka tato není dosud propracována a důvod hledá ve spornosti existence a podstaty společnosti. Přichází k otázce, mají-li obchodní společnosti, pokud jsou samostatnými právními subjekty (nikoliv tedy společnosti veřejné a komanditní, kde nositeli národnosti jsou společníci) národnost a uved názory pro i contra, odpovídá kladně. Uvádí principy, dle nichž národnost společnosti jest určiti a přihlíží zejména k jich praktickému osvědčení. Bývá tvrzeno že stát, který propůjčil společnosti koncesi, propůjčil jí i národnost. Ale v pouhé koncesi můžeme hledati jen potvrzení národnosti, tedy koncese národnost již předpokládá. Podle jiného kriteria určuje se národnost podle národnosti společníků, resp. zakladatelů, ředitelů nebo správců společnosti. Ovšem při některých společnostech — najmě při společnostech akciových — není ani možno tímto způsobem určití národnost a obtížná jest rovněž otázka, jak rozhodnouti tuto národnost, zda podle většiny (relativní či absolutní ?) či jinak. Dle jiných posuzovali jest národnost podle zákona, dle něhož společnost byla zřízena, kteréhož kriteria zastával se zvláště první kongres akciových společností v Paříži (r. 1889), ale zde jest opět nebezpečí, že společnost může se konstituovati dle norem několika států a nemusí býti v hospodářském vztahu k příslušným státům. Teorie, která určuje národnost společnosti podle střediska jejího provozu jest dosti pochybná, ba v některých případech ji užíti nelze. Určovati národnost podle ústředního sídla společnosti (siège social), kteréžto kriterium zvláště za války bylo hojně přijato, nevyhovuje již nyní z důvodů fraudulosních a tak zbývá poslední možnost při určení národnosti, totiž volné posouzení soudcovo, ale těžko, ba nebezpečno jest svěřit toto důležité rozhodnutí pouhé úvaze soudcově. Zmiňuje se o podaných pracích, o práci Otakara Flanderky, jenž omezuje se na Francii a činí lak velmi stručně. Práci neuzavírá žádným návrhem, ale z jeho studie můžeme usuzovati, že kloní se k »siège social« Přechází k rozdělení látky ve své práci, v níž žádá zejména, aby vedle principu ústředního sídla bylo přihlíženo současně k zákonu, dle něhož společnost se ustavila a od kterého státu obdržela koncesi. Pak formuluje svoje návrhy.
První návrh byl přijat bez debaty se změnou navrženou p. prof. drem. Hermannem-Otavským, aby, pokud se tyče výrazu »mají národnost«, byl nahrazen výrazem »jest přiznati národnost«. Rovněž i druhý návrh po částečných změnách byl přijat bez debaty. K ostatním návrhům referentovým přihlíženo nebylo, jelikož přesahuji rozsah otázky a sjezd má řešiti otázky zásadní, nikoliv speciální.
Resoluce usnesena takto:
1. Společnostem s právní subjektivitou jest přiznati národnost (státní příslušnost).
2. Příslušnost státní určuje se sídlem společnosti skutečným a opravdovým, jestliže nad to společnost byla od státu, v jehož území sídlí, koncesionována, případně ustavila-li se podle jeho zákonů. (Štafl.)
Otázka 6. Jak jest upraviti kolisi práva vlastnického s právy na statcích nehmotných?
Práce podali: prof. dr. K. Hermann-Otavský, prof. dr. Arnošt Wenig.
K otázce šesté byly obě práce předloženy účastníkům teprve před samým zahájením sjezdu. Bylo tudíž autorům přednésti podstatný obsah svých prací ústně. Učinil tak nejprve prof. Wenig, který byl též referentem. Obě podané práce pojednávají ostatně pouze o částech celého problému, a sice o oborech zcela odlišných, stýkajíce se toliko v některých úvahách rázu všeobecného. Prof. Wenig zvolil si za užší thema úpravu kolise práva vlastnického s právem patentním, zvláštním to případem práv na statcích nehmotných, a sice náležejícím do užší kategorie práv původských, do níž patří i právo autorské a právo vzorkové. Panující názor charakterisuje tato práva jako práva quasi věcná, ježto vskutku jsou tu jisté analogie s věcnými právy. Referent se však spíše kloní k mínění Kohlerovu, který v právech původských spatřuje stupňovaná práva na osobnost, t. j. práva uplatniti se v určitém směru; stupňovaná proto, že zároveň zasahují hluboce do právní sféry osob třetích a mají význam převážně majetkový. V dalším řeší trojí případ kolise práva patentního s právem vlastnickým:
1. Tovární vynálezy: Podle § 5 odst. 3 zák. pat. platí zaměstnanec za původce vynálezu, který učinil ve službě, není-li umluven opak (závodní výzkumné laboratoře a pod.). Často se však znemožňuje vynálezci získání patentu prakticky tím, že vlastník závodu, jehož materiálem byl vynález učiněn, odepře vydání předmětů potřebných ku přihlášce ku patentování. Referent proto navrhuje de lege ferenda ustanovení, že zaměstnanec stává se za přiměřenou náhradu vlastníkem oněch předmětů, kterých při utvoření vynálezu použil, pokud jich potřebuje k uplatnění svých práv.
2. Koupí li někdo patentovaný výrobek, nesmí ho již také upotřebiti podnikatelsky, nýbrž potřebuje k tomu ještě zvláštní licence užívací. Poněvadž v obchodním životě nečiní se úmluvy podrobné, je tu možno, že někdo koupí výrobek předpokládaje možnost jeho živnostenského užívání a bude pak nucen získati ještě dodatečně licenci, jejíž úplata byla vlastně již v ceně výrobku zahrnuta. Referent zde navrhuje právní domněnku »iuris ac de iure« že, byl-li předmět vynálezu uveden v oběh se souhlasem majitele patentu, platí povolení k jeho užívání za udělené, pokud výslovně nebyl umluven opak. Toto povolení má pak přecházeti s výrobkem i na další nabyvatele.
3. Majitel patentu, jenž byl ve svém právu rušen, může žádati i za zničení oněch předmětů, jimiž se porušení stalo, není-li možno je zbaviti tvaru patentovaného. Toto zákonné opatření postihující vlastnictví jest v zásadě zcela oprávněné, mohou se však vyskytnouti případy, kde šikanosní umíněnost oprávněného může tu poškoditi zájmy veřejnosti, jedná-li se na příklad o veliké stavby. Referent proto chce vyhraditi soudci, aby v zájmu veřejném mohl vysloviti, že majitel patentu musí se spokojiti s odškodněním a nemůže žádati za zničení ručebního předmětu.
Po přestávce polední, když se ujímá předsednictví místopředseda, přednáší prof. Hermann-Otavský o kolisi práva vlastnického s právem autorským, na které se ve své práci obmezil. V otázce právní povahy práv původských nesouhlasí s referentem. Autorské právo charakterisuje jako výhradné právo disposiční. K vysvětlení toho jest ovšem třeba správného vymezení pojmu »díla« tím spíše, že i zákon užívá tohoto slova v různém smyslu. Řečník velmi výstižným způsobem objasňuje pojem díla jakožto předmětu autorského práva: Není to ani hmotný substrát (rukopis, kámen a pod.) ani dílo ve smyslu vnitřním, duševním, nýbrž soujem určitých vjemových podmínek zevnějších, potřebných k vyvolání specifických duševních představ ve smyslu díla abstraktního. Tyto podmínky mohou záležeti v hmot ných věcech, činech a pod. a mají positivní existenci. K objasnění problému kolise s právem vlastnickým hodí se ovšem nejlépe jednodušší případy, kde dílo ve smyslu vytčeném spadá téměř v jedno s jeho hmotným substrátem, který právě jest ve vlastnictví jiné osoby, zejména při originále uměleckého díla výtvarného. Řečník uvádí tyto hlavní případy kolise:
1. Proti vůli autorově vlastník dílo uveřejni, změní neb zničí.
2. Proti vůli vlastníkově uveřejní dílo autor, reprodukuje je nebo změní.
Prof. Hermann-Otavský ukazuje pak povahu zájmů se utkávajících a pomocí zajímavých příkladů přesvědčivě dokazuje zejména, že zájmy vlastníkovy nemusí býti pouze povahy majetkové, snad méně cenné, nýbrž mohou býti i eticky více oprávněny než odporující zájmy autorovy. Zpravidla arci to bude autor, který bude zastávati nehmotné zájmy umělecké a osobní. Řečník se tu zmiňuje o spise Andersově, jehož vývody mají proto zvláštní význam, že došly výrazu i v platném zákoně. Jak vlastnictví tak i právo autorské mají však povahu abstraktní, lze použíti právních prostředků pro jejich ochranu k uplatnění kterýchkoli skutečných zájmů. Kdežto ad 1) možno s platným právem celkem souhlasiti, není tomu tak při úpravě ad 2). Zákon o právu autorském řeší zmíněnou kolisi v § 19 tak, že 197/1895 ř. z., § 19. Tím dává se naprostá přednost zájmům vlastníkovým před sebe silnějšími zájmy autorovými. Má-li autor dílo sám v detenci, zakládala by jeho dispoisice v naznačeném směru po jiřípadě porušení vlastnického práva. Řečník nechce sice vlastníkovi uložiti povinnost k vydání díla, neboť uznává jeho zájem na bezpečné úchově díla za zvláště silný. Jinak však má býti autorovi dána možnost k uplatnění svých uměleckých zájmů. Není jiného východiska k spravedlivému řešení konfliktu, než upustiti v tomto specielním případě od abstraktní povahy absolutních práv a zkoumati, které zájmy jsou v daném případě závažnější, úkol to pro soudce arci velmi nesnadný. Řečník navrhuje v tom smyslu znění resoluce (srov. bod 1.).
V debatě zdůrazňuje prof. Sedláček, že vlastním úkolem vlastnictví jest ochrana zájmů majetkových, kdežto při právu autorském jde o hodnoty etické. Referent konstatuje, že se vlastně s prof. Hermannem-Otavským příliš nerozchází, ježto mezi právem patentním a autorským jsou důležité rozdíly, které odůvodňují též rozdílnou konstrukci. Souhlasí s návrhem prof. Hermanna-Otavského, který pak jednomyslně přijat. Návrh referentův vyvolává některé námitky. Prof. Stieber vyslovuje pochybnosti o tom, kdy přecházi vlastnictví závodnich předmětů k uplatnění vynálezu potřebných a co o tom definitivně rozhoduje. Po poznámce prof. Sedláčka konstatuje referent, že by šlo o zvláštní případ nabytí vlastnictví specifikací. Namítá se však, že by stačilo vysloviti obligační povinnost vlastníkovu, vydati ony předměty k uvedenému účelu. K dalšímu odstavci žádá minist. tajemník dr. Rouček, aby právní domněnka referentem navrhovaná platila pouze při úplatném nabytí chráněného výrobku. Prof. Hermann-Otavský zejména žádá přípustnost protidůkazu. Referent se těmto požadavkům přizpůsobuje a návrh jeho se přijímá jako resoluce v této konečné formulaci:
1. Vlastník díla není sice povinen vydati je za účelem výkonu práva původského, jest vsak povinen strpěti, aby původce vhodným způsobem a šetře vlastníkových zájmů, zejména i nemajetkových, uplatnil své původské zájmy, pokud budou shledány závažnějšími než utkávající se s nimi zájmy vlastníkovy.
2. Zaměstnavatelé osob uvedených v třetím odst. § 5 pat. zák. jsou povinni půjčiti jim věci, které tito upotřebili k učinění vynálezu, pokud je jich zapotřebí k uplatnění jejich práva z vynálezu.
3. Byl-li výrobek patentem chráněný uveden za úplatu v oběh se souhlasem majitele patentu, platí povolení jeho užívání za udělené, nebyl-li opak výslovně umluven.
Povolení toto převádíí se s vlastnictvím výrobku, nebyl-li při udělení smluven výslovně opak. (K § 20 pat. zák.)
(Dr. Vrba.)
Otázka 7. Ochrana věřitelů u společnosti s ručením omezeným.
Práce podali: dr. Josef Voslař, dr. K. Kizlink, auskult. v. z. s. v Praze dr. Václav Koldovský.
Pro krátkost času, jelikož tato otázka přišla na pořad jako poslední ve vyměřeném čase jednání v sekcích, nemohl se referent univ. prof. dr. Arnošt Wenig obírati důkladně touto otázkou, nýbrž jen povšechně naznačil stěžejní body podaných prací. Při srovnání obou prací jeví se práce JUDra Voslaře jako skizza, což jí však nikterak neubírá ceny, kdežto JUDr. Kizlink zvoliv si úsek. (ochrana věřitelů při likvidaci společnosti s ručením obmezeným), propracoval jej důkladně a přivádí mnohé cenné náměty. Obě práce se navzájem doplňují.
Po vysvětlivkách dra Kizlinka usnesena tato resoluce:
1. Doporučuje se. aby bylo propůjčeno přímé právo věřitelům proti orgánům společnosti na náhradu škody v případě, neohlásí-li konkurs a v případě, předloží-li nesprávné výkazy o uspokojení neb zajištění věřitelů při likvidaci a při nesprávném prohlášení o výsledku vyzývacího řízení;
2. aby v zájmu materiální správnosti likvidační bilance bylo stanoveno, že likvidační bilance, zřízená na počátku likvidace, jest bilancí počáteční. Budiž stanoveno, že pro ni neplatí předpisy § 23, pokud odporují povaze likvidační bilance, a že majetkové kusy a dluhy jest v ní uvésti hodnotou, kterou mají v době, k níž se bilance zřizuje: u majetkových kusů buď přihlíženo k jejich pravděpodobné hodnotě realisační;
3. aby byla zavedena povinnái publikace likvidační bilance
4. aby likvidační bilance a hospodářský stav společnosti mohly býti zkoumány znaleckým revisorem;
5. aby soud mohl ustanoviti znaleckého revisora likvidátorem vedle, po případě na místě likvidátorů povolaných zákonem nebo smlouvou spolecenskou. (Štafl)
Pozn. red. Dodatečně zjistil referent prof. dr. Wenig, že thema vypsaně sjezdovým výborem znělo: »Ochrana věřitelů při likvidaci společnosti s r. o.« a opravil svůj referát v ten smysl, že práce dra Kizlinka přiléhala rozsahu otázky, kdežto dr. Voslař thema si rozšířil.

Sekce II. pro právo procesuální.

Předseda: II. president N. s. dr. František Vážný; místopředseda: univ. prof. dr. Václav Hora; zapisovatel: r. N. s. dr. A. Kunze.
Jednání zahajuje předseda pres. Vážný a předkládá návrh, aby pro účelné využití času sekce projednala nejprve otázku třetí. Přijato jednomyslně.
Otázka 3. Jak se osvědčilo, že různými zákony československé republiky odkázáno bylo řešení četných soukromoprávních nároků, při nichž nesbíhaly se zájmy veřejné, do řízení nesporného?
Práce nebyla podána žádná.
Referátu ujímá se min. r. Schrotz. Předem vytyčuje rozdíly řízení nesporného proti spornému. Již starší, předválečné zákonodárství přesunulo řešení některých sporných otázek soukromoprávních do řízení nesporného, zejména tam, kde nároky soukromé střetly se se zájmem veřejným, jednak zejména spory uvnitř rodiny vzniklé, a dále určení náhrady za vyvlastňované statky. Toto stanoveno bylo předně ve vyvlastňovacím zákoně železničním, podle něhož pak obdobně řídí se i ustanovení ostatních podobných zákonů, o zřízení cesty z nouze, o soustavné elektrisaci atd.
Tyto zákony v praxi se osvědčily a není proto důvodů, proč by se mělo je opouštěti. Zákonodárství válečné i poválečné značně rozšířilo rozsah užití řízení nesporného a to jak v ustanoveních rázu přechodného a dočasného, tak i v ustanoveních trvalých. Tak zejména již I. novela odkazuje nespornému řízení řešení různých soukromých nároků pramenících z poměru nemanželského příbuzenství, II. novela o úpravě hranic též rozšiřuje platnost řízení nesporného na další obor. Zákon o prohlášení za mrtva rovněž jako předchozí se osvědčil. Dalším oborem sporných nároků, jež řeší se cestou řízení nesporného jsou případy rozluky manželství po provedeném rozvodu. Nesporné řízení svou jednoduchostí, rychlostí a malými náklady se tu osvědčilo a doporučuje se jistě ponechati je i nadále.
Rázu převážně přechodného jsou ustanovení o řízení ve věcech nájemních, zejména o stanovení nájemného a jeho zvýšení a o přípustnosti výpovědi. V souvislosti s těmito poměry jest i rozšíření platnosti nesporného řízení v oboru opatřování a zabírání bytů obcemi. Až příliš daleko zachází zákon o náhradě za vojenské ubytování, který ponechává sta
novení náhrady správním úřadům. Tatáž bytová nouze vynutila si i celý komplex zákonů o podpoře stavebního ruchu a i v případech tohoto zákona pokračuje se cestou řízení nesporného. Samostatným oborem jest též celá pozemková reforma, při níž řešení celé řady sporných nároků soukromoprávních připadá soudům v řízení nesporném.
Kromě těchto velkých samostatných celků bylo užito nesporného řízení také v rozmanitých předpisech specielních ve věci odvety za příčinou válečných opatření a o odměnách vnucených správců.
Ve všech těchto případech vidíme, že vždy zájem veřejný byl tu silnější, než zájem soukromý, o tolik silnější, že zájem soukromý úplně ustupuje tu do pozadí. Mimo to jde tu o vyřizování případů zaviněných přechodnými poměry, vyvolanými válkou, resp. změnou mocenských poměrů a hospodářských názorů. Nejde tedy o ustanovení trvalá, nýbrž platnost jejich přestane buď konsolidací poměrů, jednak splněním vytčených cílů.
Po tomto obšírném referátě zahajuje president Vážný debatu. Uvádí zejména v úvahu, že Slovensko nemá jednotné kodifikace řízení nesporného a odkázal-li některý zákon určitou látku nyní řízení nespornému, nebylo vůbec lze rozhodnouti, jaké řízení pro věci ze Slovenska má býti směrodatné, zejména pokud jde o přípustnost a lhůty k opravným prostředkům. Nezbylo tu, než vytvořiti skutečně právo z rozhodnutí nejvyššího soudu. Dále sluší uvážiti, že řízení nesporné, jemuž ony otázky soukromého práva byly dány k řešení, nezůstalo a nemohlo zůstati čistým řízením nesporným. Prolamují se často základní zásady a to jak novými ustanoveními zákona, tak zejména praxí. Ze zákonných průlomů kromě otázky náhrady úhrad, která namnoze se upravuje po vzoru řízení sporného, jest to i prolomení zásady vyšetřovací a materielní pravdy, jako na př. při zajištění drobných pachtýřů tvrzení pachtýřovo včas nepopřené pokládá se za doznané a nesporné. V praxi pak nedal se ve většině připadů dodržeti předpis § 2. lit. 7 nesporného patentu a soudcové musili namnoze prejudicielní otázky sporné řešiti sami, neodkazujíce strany na pořad práva, protože tím vzniklé spory nebylo by lze zpracovati. V další debatě shodují se všichni mluvčí v tom, že okolnostmi poválečnými bylo přesunuti otázek čistě soukromoprávních do řízení nesporného přímo vynuceno a umožnilo jich zdolání. Vlastním oborem řízení nesporného zejména na Slovensku je v prvé řadě je zjišťování určitých skutečností, na jichž určení mají strany zájem, jak jest tomu na příklad ve věcech knihovních a firemních. Narazí-li tu soud na spornou otázku, neřeší ji už v řízení nesporném, nýbrž odkáže ji na pořad práva. Jde tu vlastně o funkce čistě správní, jež zákon přikázal soudům. Podle některých pronesených názorů bylo by vhodno tyto obory, protože s vlastní agendou soudní nesouvisí, právě pro jich správní povahu, přikázati úřadům správním. Tím by vlastně vůbec odpadlo soudní řízení nesporné.
Jednotliví řečníci poukazují k různým závadám, které vzešly z toho, že řešení sporných otázek bylo odňato řízení spornému, zejména pokud jde o ingerenci stran na průběh řízení, provádění důkazů, náhradu útrat zastoupení stran a protahování sporů uplatňováním novot v řízení opravném a vesměs doporučují návrat ke starému stavu.
Po pečlivém resumé referentově a doslovu prof. dra V. Hory usnáší se sekce jednomyslně na této resoluci:
Sjezd uznává, že pokud byly zákonodárstvím československé republiky odkázány vzhledem k mimořádným poměrům poválečným i sporné nároky povahy soukromoprávní do řízení nesporného, lze tento postup zákonodárcův pochopiti a vysvětliti.
Ale dochází k poznání, ze tam, kde jde o sporné nároky soukromoprávní, se řízení nesporné neosvědčilo.
Bylo by tudíž, zejména i v zájmu přesného zachovávání zásad řízení nesporného, pro budoucnost, až odpadnou ony mimořádné poměry, rozhodnouti se pro to, aby o sporných nárocích soukromoprávních bylo rozhodováno zásadně v řízení sporném a jenom tam, kde jde jen o výši nároku, jehož právní základ pochybným není (zejména o výši odškodného v různých případech) bylo podrženo řízení nesporné.
(Dr. Švehla, dr. Appel, Staňkovský.)
Otázka 1. Doporučuje se, aby v civilním řízení bylo podporováno zjištění materielní pravdy dalšími novými prostředky, zejména zamlouvá se, aby rozšířeno bylo co do vedení řízení sporu soudem?
Práce podali: r. N. s. V. Cícha, r. v. z. s. J. Řezba, adv. dr. Boh. Klineberger.
Referent prof. Dr. V. Hora uvádí následující: Zásada hledání materielní pravdy jest již v našem civilním řádě soudním uzákoněna, ovšem nikoli dosud plně. Prostředky, jež zákon dává k tomu soudci jsou zejména tyto: Předně civilní řád soudní v § 178 ukládá stranám, aby své přednesy podávaly po pravdě. Proti zásadám starého civilního řízení soudního jest to ovšem přímo revoluční průlom do absolutního panství stran nad sporem, při němž soud vlastně vystupoval jako mlčící divák. Ustanovení toto neobsahuje přímé trestní sankce. Ovšem nestává se tím bezvýznamným akademickým předpisem. Jest ponecháno soudu, aby volně zhodnotil překročení tohoto předpisu, avšak ztrácí se tím mnoho účinnosti. Zejména při dnešní pokleslé morálce procesní, jeví se potřeba zostřiti toto ustanovení. Dobrý vzor dává tu § 222 uh. c. ř. s.
Dalším prostředkem hledání materielní pravdy jest materielní řízení sporu svěřené soudu podle § 182 sl. c. ř. s. V těchto předpisech nemá však soud s dostatek prostředků, neboť strany často odpírají dostaviti se osobně k soudu a zástupci nedají dostatečnou informaci. Tím kromě protahování sporů dochází k zatemňování věci, popírání tvrzení druhé strany »z opatrnosti« i k přednesům objektivně nepravdivým a soudce nemá tu možnosti donutiti stranu. Proto doporučuje se pojmouti do zákona ustanovení, že nedostaví-li se strana, ač předvolána, k soudu osobně nebo neuposlechne-li vyzvání soudu podle § 183 č. 2 c. ř. s., soud volně posoudí toho následky. Mimo to může se státi, že nabídnutý důkaz při roku nebude již možno provésti a proto doporučuje se rozšířiti předpis § 183 č. 4 a posl. odst. tak, že soud může nejen svědky předvolati, ale v nutných případech i vyslechnouti před nařízeným ústním jednáním. Okolnost, že soudce nesmí bez návrhu stran užíti všech průvodních prostředků, jež pokládá za nutné v zájmu vyhledání pravdy, nutí jej často k tomu, aby v rozsudku přešel mimo mnohých skutečností, o jichž jsoucnosti jest plně přesvědčen, jež však průvodním řízením nebyly prokázány. Proto doporučuje se rozšířiti pravomoc soudu po této stránce a aby soud v rámci vznesených nároků i obran mohl přihlížeti nejen k vlastnímu přednesu stran, ale i k tomu, co vyšlo na jevo v průvodním řízení.
Konečně přichází otázka ediční povinnosti osob stojících mimo spor. O této věci se žádná ze sjezdových prací nezmiňuje. Jde tu o velmi důležité často prostředky průvodní a doporučuje se rozšířiti ediční povinnost úměrně povinnosti svědecké.
Ke sjezdovým pracem uvádí referent ještě tolik, že nelze doporučiti, aby se při ústním jednání resp. při prvém roku přihlíželo k písemným vyjádřením nedostavivší se strany, ani ustanovení o soudních příkazech, jež ostatně vypadá z rámce otázky.
Debata, která vyplnila zbytek nedělního odpoledne i valnou část pondělního dopoledne , zaznamenala následující námitky:
K navržení trestních sankcí disciplinárních na vědomě nepravdivě přednesy stran namítá se, že ustanovení to nebude příliš praktické, protože vědomá očividná nepravdivost nedá se snadno straně dokázati. Naproti tomu uvádí zejména referent, že již sama existence takového předpisu má značný význam preventivní, kterého nelze podceňovati. Proti navrženému vztažení tohoto předpisu i na zástupce stran namítá se zejména, že advokáti podléhají disciplinární pravomoci své vlastní organisace a nedoporučuje se vztahovati je pod disciplinární moc soudců.
K navrženému volnému posouzení nedostavení se strany osobně
namítá se, jednak že se tím mohou často způsobiti stranám zbytečné
újmy majetkové, na jichž náhradu nemají pak nároku, zejména nebydlí-li strany v sídle soudu. Dále, že soudy často užívají osobní přítomnosti stran k tomu, aby činily na ně nátlak na uzavřeni smíru, ač
k tomu důvodu není a proto může takovýto předpis míti účinky velmi
nepříznivé. Z debaty vycházejí pak doplňovací návrhy, jednak aby
mohl soud volně uvažovati následky nedostavení se strany tehdy,
jestliže je její přítomnosti nutno k doplnění a vysvětlení předneseného
sporného děje a byla-li na to strana výslovně v obsílce upozorněna,
resp. tehdy, jestliže byla obeslána na základě formálně vydaného usnesení. Tyto námitky však vesměs nebyly přijaty.
Proti připuštění výslechu svědků v nutných případech i bez obeslání stran se namítá, že tím odnímá se stranám nutná kontrola činnosti soudu a patřičný vliv na průběh procesu. Návrh referentův však po vysvětlení, že jde o jakýsi druh zajištění důkazu, který, je-li to možno, musí se při ústním jednání opakovati, byl většinou hlasů přijat.
Ve věci připouštění důkazů stranami nenabídnutých namítá se, že strany, jestliže obě odpírají nabídnouti důkaz určitou listinou nebo určitým svědkem, mají k tomu jistě důvody a mají větší zájem patrně na nevyzrazení určitých skutečností, než na samém zjištění materielní pravdy. Jest sice pravda, že často strany nenabídnou určitý důkaz z opominutí nebo přímo z nedbalosti, ale tu soud může lehko odpomoci svojí činností dotazovací. Bylo by také snad vhodno, aby soud připouštěl svědky i listiny z moci úřadu a bez návrhu, pokud strany souhlasně proti určitému důkazu nevznesou odporu.
Naproti tomu se uvádí, že podobná vázanost neshoduje se s váž ností soudu a mimo to stranám ponecháno jest před zahájením sporu dostatečné pole k ujednání.
Ostatní body návrhu přijímají se pak jednomyslně téměř bez debaty, takže z jednání schůze vyšel jako resoluce tento návrh referentův:
1. Sjezd doporučuje, aby v civilním řízení bylo podporováno zjištění materielní pravdy dalšími novými prostředky.
2. Takové další prostředky ke zjištění materielní pravdy spatřuje v tom, že by;
a) byly stanoveny peněžité tresty na porušení povinnosti stran i jejich zástupců, objasniti soudu skutkový děj podle pravdy;
b) soud mohl podle svého volného uvážení posoudili, jaký vliv má na posouzení případu to, že strana, ač byla obeslána, aby se osobně k ústnímu jednání dostavila, tak neučinila, aneb listiny, jež má ve svých rukou, spisy, věci přezvědné, předměty ohledání a podobné pomůcky, jež měla podle nařízení soudcova k soudu předložiti, nepředložila;
c) předseda senátu (samosoudce) mohl mimo ústní jednání ba i před jeho počátkem a bez návrhu stran — ve případech nutných i v jejich nepřítomnosti — vyslýchali jako svědky osoby, od nichž podle žaloby nebo podle průběhu jednání lze očekávati vysvětlení o rozhodných skutkových okolnostech, to však jen tehdy, je-li obava, že by skutečnosti pro rozhodnutí důležité nemohly býti už na jisto postaveny, nebo že by nemohlo svědka, o nějž jde, později býti použito aneb jen za značně těžších podmínek;
d) soud směl v rámci uplatňovaných nároků a obran přihlížeti i k takovým skutečnostem, které nebyly sice stranami tvrzeny, ale vyšly na jevo při provádění důkazů nebo jinak ze sporu;
e) soud mohl připustili všechny průvodní prostředky, tedy i důkaz listinami a svědky, z úřední moci, nejsa vázán návrhem stran;
f) soud mohl použiti ke zjištění materielní pravdy i listin a předmětů ohledání, nalézajících se v mocí osob třetích, v širším rozsahu po vzoru předpisů uherského civ. řádu soudního.
3. Sjezd má za to, že zásada zjištění materielní pravdy nesmí býti na úkor důležitým obecným zájmům, které má celek na výkonu soudnictví, a přiznává státu právo, aby učinil na prospěch těchto celkových zájmů vhodná opatření, i když se jimi kladou plnému a neobmezenému rozvinutí hesla o materielní pravdě jisté meze. Předpokládá ovšem, že v období sporu, které těmto opatřením předcházelo, bylo poskytnuto snaze po zjištěni materielní pravdy pole dostatečné a že stát k odčinění rozsudků, které by přes to ukázaly se právě pro toto opatření ne správnými, poskytne prostředky mimořádné.
(Dr, Švehla, dr. Appel, Staňkovský.) Otázka 4. Jakým způsobem bylo by upraviti předpisy o důkazu slyšení stran, zejména se zřetelem k odchylným předpisům rakouského a uherského soudního řádu?
Práce podali: r. N. s. dr. Aug. Kunze, r. v, s, Jan Řezba, dr, Vladimír Mandl, dr. Josef Pražák, dr. B. Klineberger, tab. s. Fr. Mášek.
V pondělí dopoledne.
Referent prof. dr. V. Hora ve své zprávě srovnává odchylné předpisy obou soudních řádů i posuzuje jednotlivé náměty obsažené ve sjezdových pracech.
Důkaz výslechem stran jest právem položen jako důkaz podpůrný, protože strany vždy mají eminentní zájem na věci a tím stává se jich výpověď často velmi subjektivní a třeba byla subjektivně pravdivá, přece ve skutečnosti od pravdy velmi se liší. Proto nelze postaviti tento důkaz plně na roveň důkazům ostatním. Nedoporučuje se odstraniti předchozí nepřísežný výslech stran. Jest sice pravda, že strany často ani trestní sankce nepřimněje k tomu, aby uvedly pravdivě svou výpověď, tím méně pak výslech stran pod trestní sankci nespadající. Naproti tomu však strana poctivá jistě po pravdě přednese svoji výpověď. A jestliže při výpovědích sobě odporujících nebude míti soudce v ničem náležité opory, pak se důkaz se nezdařil a přijde v úvahu otázka břemena důkazního. Dále sluší uvážiti, že při dnešním stavu zákona, uloží-li soud jedné straně přísežnou výpověď, pak strana pravidelně předpokládá, že soud jí více věří, než straně druhé a pak často nekriticky opakuje přísežně svoji dřívější výpověď, třeba si sama její pravdivostí nebyla příliš jista. Proto doporučuje se ponechati předběžný výslech nepřísežný, ale postaviti jej v případě rozporu s pravdou pod stejnou trestní sankci jako výpověď svědeckou a mimo to připustiti i přísežný výslech obou stran.
Dále uvádí referent, že neosvědčilo se vyloučení důkazu výslechem stran ve věcech rušené držby a v řízení manželském. Zejména v těchto případech, kde podstatné důvody pravidelně odehrávají se v úzkém kruhu rodinném, béře se stranám často vůbec možnost uplatnění práva.
Ve sjezdových pracích mimo to uvedeny jsou náměty, aby strana pro křivou přísahu trestaná nebyla zcela vyloučena z dalšího přísežného výslechu, Jistě strana, která se křivé přísahy dopustila, nebude míti napříště valné důvěry u soudu, ale nesluší ji proto zbavovati možnosti uplatniti své právo, nemá-li po ruce s dostatek jiných důkazů.
V debatě vyskytlo se proti přednesu a návrhům referentovým jen málo námitek. Řečníci shodují se vesměs v tom, že důkaz výslechem stran vhodněji jest upraven v rak. c. ř. s. Uherský řád sice dává soudci pevnou direktivu, nemá-li jiných důkazů po ruce, komu má uložiti přísahu, avšak účelu, který uh. c. ř. s. tu sleduje, totiž donutiti odpůrce dokazatelova k tomu, aby upustil od bezdůvodného popírání tvrzení protistrany, namnoze se nedosáhne, zejména při dnešní pokleslé morálce procesní.
Na to schůze přijala návrh referentův v podobě následující resoluce: Předpisy o důkazu slyšením stran bylo by upravili souhlasné s předpisy rakouského civ. řádu soudního, ale s těmito odchylkami:
1. I nepřísežná výpověď strany, bude-li křivou, budiž podrobena následkům stanoveným podle trestního zákona pro křivou výpověď před soudem.
2. Soud nebudiž obmezován ani při výslechu přísežném vždy jen na stranu jedinou,
3. Důkaz slyšením stran budiž připuštěn i ve sporech o neplatnost a rozluku manželství i ve sporech z rušené držby.
(Dr. Švehla, dr. Appel, Staňkovský.)
Otázka 2. Jakými prostředky bylo by lze zdokonaliti vyrovnávací řízení na prospěch věřitelův?
Práce podali: dr. Arn. Libich, V. Waschko.
Referent min. rada Schrotz v obsáhlém a zhuštěném referátu předně k různým hlasům, které žádají zrušení celé instituce vyrovnacího řízení, připomenul, že sice vyrovnací řízení často poškodí věřitele k dohru ne právě poctivého dlužníka, přes to však na druhé straně umožňuje zachování hospodářských jednotek, které přechodně upadly v tíseň a pro jeho výhody sluší ho ponechati i nadále.
Vyrovnací řízení upraveno je různě v zemích historických a na Slovensku. Tyto různosti jsou velmi podstatné a jeví se nutnost velmi rychlé unifikace a proto doporučuje se přikročiti ke sjednocení řízení vyrovnacího co nejdříve, i před unifikací řízení konkursního a c. ř. s. Dosud přikázáno jest řízení vyrovnací soudům sborovým. Pro urychlení a zjednodušení agendy doporučuje se přiděliti je okresním soudům.
Doporučuje se též opatřiti důkladnější podklad pro posouzení dlužníkova hospodářského stavu, zejména již v podrobném a doloženém seznamu jmění, který dlužno jest přiložiti k vyrovnacímu návrhu a k žádosti o zavedení řízení.
Ohledně splatnosti vyrovnávací kvóty doporučuje zkrátiti dosavadní lhůtu dvou let na pravidelnou dobu jednoho roku a jen v mimořádných případech na dobu dvou let. Mimo to budiž dlužníkovi k zaplacení poplatků a útrat dána soudem přesně stanovená lhůta, jejíž nedodržení má za následek zastavení vyrovnacího řízení.
V případech § 3 odst. 3 doporučuje se, aby soud nikoli mohl, nýbrž byl povinen odmítnouti návrh na zavedení vyrovnacího řízení.
Pro nedostatek času bylo nutno jednání sekce ukončiti. Resoluce obsahující shora uvedené přijaté návrhy, byla by kusá a neúplná. Proto tato usnesení nebyla jednotlivé převzata do konečné resoluce a tato byla stylisována v následujícím znění:
Druhý vědecký sjezd československých právníků uznává:
1. nutnost, by uchován byl právní stav mimokonkursního vyrovnání; 2. naléhavou nutnost sjednocení a zevrubného zreformování tohoto právního ústavu.
Nicméně není s to, by učinil konkrétní reformní návrhy, poněvadž jak v písemných pracích, tak i při jednání v sekci uveden na přetřes takový počet a tak závažných otázek s vysoce pozoruhodnými důvody pro a proti, že v čase vyměřeném rokování nelze tuto otázku zdolati.
(Dr. Appel, Staňkovský, dr. Švehla.)

Sekce III. pro právo a řízení trestní.

Předseda: president košické súdné tabule dr. Martin Mičura, místopředseda: gen. prok. dr. G. Hubáček; zapisovatel: stát. zást. v Olomouci dr. J. Knaibl
Otázka 1. Čím nejúčelněji rozlišiti trestné činy?
Práce podali: JUC. Fr. Dostál, dr. Jarmila Veselá.
Referent univ. prof. dr. Alb. Milota poukázav na to, že podány byly toliko dvě práce, vysvětluje to tím, že otázka rozlišení tresíných činů považuje se za podřadnou. V platných zákonech tomu tak jest, neboť rozdělení trest. činů má tu význam jen po stránce formální. Dr. J. Veselá správně srovnávajíc účely s kriteriemi opominula však náležitě je hodnotiti a dospěla k závěru pesimistickému, že totiž klasifikace trestných činů slouží toliko k usnadnění přehledu. Musíme si uvědomiti, že trestní právo jest prostředkem k obraně proti nebezpečí zločinu. Takovým prostředkem musí býti též rozlišení trest. činů. Otázku »čím nejúčelněji rozlišiti trestné činy« řešiti jest tak, že určí se kategorie trest. činů shodně s určitým způsobem trestního zákroku. S tohoto hlediska lišiti jest především kategorie deliktů kriminálních a policejních (přestupků). V tomto ohledu souhlasí referent v podstatě s vymezením kategorie přestupku v práci Fr. Dostála. Dr. J. Veselá nechce dále děliti, ulpívajíc na bipartici, naproti tomu autor druhé práce shodně s osnovou volí pro rozlišení deliktů kriminálních pohnutku. Pohnutka neb smýšlení, vyjadřující mravní hodnotu pachatelovu, hodí se k rozlišení dvou skupin trestanců, pro něž by byl stanoven různý způsob trestního zákroku. Referent dává přednost výrazu smýšlení, jež vyjadřuje trvalý sklon pachatelovy povahy. Námitky Dr. J. Veselé, že není jednotného mínění o pojmu pohnutky a že užití pohnutky jakožto dělidla nevyhovuje ostatním účelům třídění, nepovažuje za tak závažné, aby proto bylo se vzdáti navrženého rozlišení tr. činů.
V rozvinuvší se debatě poukazuje dr. J. Veselá na to, že přijetím pohnutky resp. smýšlení jako kriteria vnáší se do tr. práva etické hodnocení, jež není úkolem trestního práva, neboť, pro tr. činy rozhodným znakem jest jejich asociálnost. Krom toho není jednotnosti etických soudů, a pokud jde o posuzování nízkosti smýšlení, vládne velká nejednotnost v judikatuře.
Těžisko debaty přenáší se pak na pole praktické, zda totiž soudcové stojí na takové rozumové a mravní výši, aby mohli správně hodnotiti pachatele podle smýšlení. Dr. Pospíšil vyslovuje se o této otázce optimisticky. President vrch. z. s. dr. Hausmann ukazuje na obtížnost zjišťování smýšlení. President sedrie dr. Okályi souhlasí s rozlišením tr. činů podle smýšlení; rozhodným mu jest hledisko spravedlnosti. Univ. profesoři dr. J. Kallab a dr. A. Miřička projevují svůj souhlas s resolucí navrženou referentem. Dr. A. Miřička navrhuje jen, aby na místo slov »bezpráví policejní« užilo se slov »delikty policejní.«
Po debatě schválena byla jednomyslně tato resoluce navržená prof. drem A. Milotou:
Druhý sjezd československých právníků v Brně schvaluje ustanovení zatímní osnovy obecné části čs trestního zákona, aby trestné činy byly rozděleny nejprve v delikty kriminální a delikty policejní (přestupky), a aby pak při deliktech kriminálních pro účely trestní represe se rozeznávalo, byly-li činy spáchány ze smýšlení nízkého (zločiny) či nikoliv (přečiny). Sjezd schvaluje toto ustanovení hlavně z toho důvodu, že uznává, že tímto postupem bude lze tříditi samotné zločince a že bude možno tak přizpůsobiti trestní represi jejich individualitě.
(Dostál.)
Otázka 2. Doporučuje se zavésti instituci neurčitého odsouzení?
Práce podali: univ. prof. dr. Alb. Milota, JUC. Rupert Pintera, dr. Antonín Ráliš, dr. Vladimír Solnař.
Referent prof. dr. Kallab soudí, že třeba se zabývati námitkami činěnými proti instituci neurčitého odsouzení, ačkoli veškery podané práce se vyslovily souhlasně pro tuto instituci. Dovozuje, že odpůrcům neurčitého odsouzení nepodařilo se dokázati ani že je neurčité odsouzení nepřípustné ani že je nevhodné ani že je zbytečné: Zastánci trestu odplatného vidí v neurčitém odsouzení kontradikci, neboť úkolem soudu je hledati rovnici mezi trestným činem a trestem: tato představa však padá s učením přirozenoprávním. Že neurčité odsouzení je nevhodné, nelze vyvozovati ani z požadavků generální ani speciální prevence. Neurčité odsouzení nelze konečně nahraditi podmíněným propuštěním a dodatečným prodloužením vazby, neboť tato zařízení neměla by plného výchovného účinku neurčitého odsouzení. Pokud jde o konkrétní úpravu a rozsah neurčitého odsouzení, stojí referent v souhlase s pracemi prof. Miloty a dra Solnaře na půdě československé osnovy. Nedoporučuje, aby instituce přechovatelny byla nahrazena neurčitým odsouzením, poněvadž chce neurčité odsouzení vyhraditi trestancům schopným polepšení. Způsob výkonu trestu bude se v tomto případě lišiti od výkonu přechovatelny. v níž nebude vězeň držen tak dlouho, až se polepší, ale až jiným způsobem přestane býti nebezpečný. Doporučuje, aby neurčité odsouzení zůstalo fakultativní a tak umožněno soudci, aby ho užil jen tehdy, pokládá-li je za vhodný prostředek k nápravě odsouzeného. Nepokládá za vhodno, aby bylo připuštěno též neurčité odsouzení k trestu vězení vzhledem k povaze tohoto trestu, jehož cílem není polepšeni, ale vyloučení ze společnosti a zastrašení. V souhlase s prací dra Solnaře zdůrazňuje důležitost zařízení praktického výkonu trestu pro úspěch neurčitého odsouzení a navrhuje resoluci, jež byla jednomyslně přijata:
II. sjezd československých právníků doporučuje zavedení instituce neurčitého odsouzení a to v té formě, jak jest navržena v osnově československého trestního zákoníku. Poněvadž však úspěch této instituce v přední řadě závisí od vyspělosti praktického výkonu trestu, zejména od průpravy a zkušeností vězeňského personálu, od soustavné součinnosti justiční správy s vězeňskými spolky a s dobře vyvinutou péčí o propuštěné trestance, vyslovuje sjezd přání, aby justiční správa této věci věnovala v čas plnou pozornost, aby snad instituce neurčitého odsouzení se nesetkala s nezdarem nebo s nepříjemnými počátečními obtížemi jen proto, že v době, kdy by nový trestní zákoník vstoupil v platnost, by tu nebylo potřebných osob a zařízení, jež by zaručovala úspěch této instituce. (Dr. Solnař, Pintera.)
Otázka 3. A. Otázka trestnosti vyhnání plodu.
Práce podali: dr. Ivo Halík, gen. prok. dr. G. Hubáček, v. stát. z. v Bratislavi Ant. Kissich, dr. Max Wassermann.
Referent prof. Miřička se tematem zabývá jen potud, jak se k otázce postavit má nová osnova čs. tr. zák. Předně zkoumá, které jsou důvody, jež mluví pro zákaz přerušení těhotenství, t. j. které právní statky jsou touto normou chráněny, a shledává za důležité tři důvody. Předně se uvádí, že takovým zásahem zhoršuje se zdraví těhotné měrou často nebezpečnou. Z toho důvodu doporučuje se svolení těhotné k zákroku. Další zájem chráněný zákazem vyhnání plodu je populační zájem státu na počtu obyvatelstva. Ve skutečnosti však, jak uvádí ve své práci gener. prokur. dr. G. Hubáček dokládaje statistickými přehledy, takový zájem je dubiosní, neboť u nás obyvatelstva přibývá a spíše vzhledem k rozmáhající se nezaměstnanosti bylo by lze se obávati přelidnění. Ovšem nutno také s druhé strany vzíti v úvahu, zda by tu nebylo obavy o populaci, kdyby se úplně dalo obyvatelstvu na vůli rozhodovat v tomto směru. Konečně přichází v úvahu jako chráněný statek všeobecná morálka, avšak ani z tohoto hlediska nelze absolutní trestnost obhájiti. Proto doporučuje referent sice zásadu trestnosti vyhnání plodu, avšak účelně prolomenou v případech indikace hygienické, eugenické a sociální, t. j. v těch případech, kdy buď lze s velikou pravděpodobností soudit, že donošení plodu mělo by pro matku v zápětí značnou újmu na zdraví nebo i ztrátu života, nebo v případech, kdy důvod zákroku leží v okolnosti, že plod nebude schopen stát se platným členem společnosti (početí šílencem), anebo konečně v případech, kdy důvod spočívá v poměrech sociálních, příkladně při početí násilném nebo zneužitím osoby bezbranné a p., nebo matky několika dětí, když otec neschopen je výdělku a p. Ovšem nutno při tom si počínati s jistou opatrností, aby se beztrestnost vyhnání plodu nevztahovala na vrstvy chudé vůbec. Proti opačnému mínění zastává referent názor, aby důvody beztrestnosti byly přesně zákonem stanoveny, nikoliv jen vhodnou formulací z nouze. Vyhnání plodu pak mohlo hy se dát jedině lékařem a to se svolením těhotné, resp. zák. zástupce a 3čl. lékařského konsorcia. Naproti tomu nedoporučuje referent provádění zákroku jedině ve veř. ústavech, neboť by tím určité části obyvatelstva zásah takový byt znemožněn nebo aspoň znesnadněn.

V debatě doporučuje úplnou beztrestnost v. r. z. s. Boubela, poněvadž nezná žádného zájmu, který by zákazem byl chráněn, naopak však stát má zájem na přiměřenosti porodů. Naproti tomu doc. dr. J. Stránský hájí absolutní trestnost dovozuje, že jediným právem chráněným statkem je klíčící život a že s hlediska sociálního žádný právní statek více nemůže býti ceněn nežli fenomen lidského života. Uznává,, že vývoj spěje k beztrestnosti, avšak vývoj ten není dobrý, neboť příliš si tímto způsobem lidstvo usnadňuje soc. péči o své slabší příslušníky. Advokát dr. Goliath plaiduje pro úplnou beztrestnost, dovolávaje se mínění lidu a úpravy v sověts. Rusku. Na jeho vývody reaguje president sedrie G. Okályi a prof. dr. A. Milota, který vidí v debatě střet dvou protichůdných názorů světových. Po řeči dra Rapaporta, prof, varšavské university, v níž zmiňuje se hlavně o zásadách polské osnovy tr. zák., končí místopřed. dr. Hubáček jednání, odkládaje hlasování o resoluci na příští den.
Druhého dne udílí místopředseda v. pres. Hausman závěrečné slovo referentovi prof, dru Miřičkovi. Ten reaguje na mínění řečníků v debatě vyslovená. Na to doporučuje k přijetí navrženou resoluci, která také většinou proti 3 hlasům byla přijata:
Sjezd vyslovuje očekávání, že příští trestní zákon československé republiky bude trvati na zásadní trestnosti přerušení těhotenství, zároveň však obsahovati ustanovení vylučující trestnost v případech v trestním zákoně přesně uvedených, ve kterých by potrestání z důvodů hygienických, sociálních nebo eugenických odporovalo uznaným pravidlům lékařské vědy nebo požadavkům rozumné sociální a kriminální politiky.
Zlo, jímž je nesporně vyhánění plodu, má kořeny své z velké části ve faktorech sociálních a proto je nutno potírati je nejen trestem, nýbrž i opatřeními sociálními, zejména organisovanou péčí o rodičky a děti především nemanželské. (Honsa.)
Otázka 3. B. Otázka trestnosti homosexuality
Práce podali: dr. Hugo Bondy, dr. Frant. Čeřovský, dr. Vojtěch Hudec.
Také léto otázky chce si referent prof. dr. Miřička všímat jen potud, jak se k ní má zachovat nová osnova čs. trest. zák., a uvádí, jaké stanovisko k problému homosexuality zaujímají státy cizí. I zde jako pro trestnost svědčící důvody uváděny bývají ohrožení mravnosti, zdraví a soc. zájmů jakožto statků, které mají trestním právem býti chráněny. Další námitku »protipřirozenosti« homosexuality moderní věda lékařská vyvrací pozorováními, jež potvrzují konstitutivnost každé homosexuality. Referent soudí, že smilstvo mezi osobami téhož pohlaví nemůže být trestné vůbec, ovšem některé způsoby jeho. které ohrožují určité zájmy, podobné jako při smilstvu heterosexuálním. Tu jest nutno chrániti proti násilí, dále osoby mladistvé, svěřené, příbuzné a p. a to ovšem nejen mezi muži, ale i mezi ženami. K takovéto reformě není třeba ani zvláštní normy, která by stanovila trestnost určitých aktů homosexuálních; úplné by postačilo rozšířiti platnost ustanovení o trestnosti některých způsobů smilstva mezi osobami různého pohlaví i na tytéž případy smilstva homosexuálního. Proti šíření zla pak, jímž homosexualita nesporně jest, stanoveny býti mají normy, podle nichž by byli trestáni ti, kdož z homosexuality dělají si živnost, a propagátoři tiskem. V souhlase s těmito názory také nová osnova čs. tr. zák. zvyšuje věkovou hranici osob zvláště chráněných na 16 jindy 18, při kuplířství dokonce 21 roků. Referent souhlasí se stanovením pevné takové hranice proti odchylnému mínění dra F. Čeřovského, a domnívá se, že nebude třeba trestati ani jen homosex. činy souloži podobné (beischlafsähnliche Handlungen), bude-li trestnost smilstva upravena zmíněným způsobem, a konečně doporučuje k schválení resoluci.
V debatě v. r. z. s. Boubela prohlašuje, že stát nemá vůbec kontrolovat smilstvo, pokud se to přímo jeho zájmů nedotýká. Domnívá se, že nelze postaviti smilstvo homosex. na roven heterosexuálnímu, nýbrž přísněji se mají trestat zmíněné způsoby smilstva heterosexuálního, vzhledem k tomu, že zde běží o ochranu žen, tedy osob slabších. Dr. Freund chce aby se rozlišovalo mezi homosexualitou, jako vlastností (ovšem beztrestnou) a činy homosexuálními. Nevidí důvodu, proč by se mělo nějakým zvláštním způsobeni čelit propagandě tiskem, když není naprosto nebezpečná a v mnoha státech také proto je beztrestná. Pres. sedrie Okályi se táže, zda má býti beztrestný jen homosexuál nebo i ten, kdo se k pohlavnímu aktu toho druhu propůjčil, nejsa sám homosexuál. Dr. Pospíšil soudí, že by v praxi bylo těžko o takových skutečnostech rozhodovat. Dr. Freund žádá, aby resoluce byla opravena tak, že jako trestné mají být pokládány činy jen souloži podobné. V. r. z. s. Boubela však odporuje, neboť v zákoně má se mluviti jen o smilstvu: ostatně soud se nebude chtíti, ani moci zabývati takovou podrobností. Gener. advokát Herrnritt praví, že část deliktů proti pohlavnímu sebeurčení má být trestána jen jako policejní přestupky nebo urážky na cti, neboť jinak by i nepatrné činy byly často souzeny jako zločiny.
Závěrem praví referent prof. dr. Miřička, že nechceme zasahovati do sféry zájmů občanů, ale hájíme jen určité statky. Homosex. činy mají být trestány stejně jako jiná smilná jednání, pokud se dotýkají veřejných zájmů, žena pak, vzhledem k následkům, má požívati intensivnější ochrany. Připouští opravu resoluce, jak navrhl dr. Freund, v tom smyslu, že bude se v ni jednat o homosex. činech, nesouhlasí s ním však v otázce propagandy tiskem. K námětu gener. advok. Herrnritta konstatuje, že nová osnova čs. tr. zák. přenechává soudci, aby rozhodl, zda běží o zločin nebo přečin. Pak předčítá resoluci, jež podle bodů schválená všemi hlasy proti jednomu:
1. Smilstvo mezi osobami téhož pohlaví nelze ani v tom případě, že by se zakládalo na abnormitě pudu pohlavního, privilegovati proti smilstvu mezi osobami různého pohlaví.
2. Je třeba tudíž ve všech případech, ve kterých je trestné smilstvo vůbec, trestati také činy homosexuální, tak zejména bylo-li užito násilí nebo lsti, bylo-li zneužito osoby choromyslné, blbé, bezvědomé nebo jinak bezbranné osoby odvislé, svěřené nebo mladistvé.
3. Mládež požívej ochrany proti činům homosexuálním alespoň do dokončeného 18. roku.
4. Aby se zlo nešířilo, je třeba trestati také činy homosexuální konané po živnostensku a propagandu homosexuality tiskem.
5. Trestné budiž také smilstvo mezi osobami téhož pohlaví páchané způsobem vzbuzujícím veřejné pohoršení nebo ohrožujícím vážně tělesné zdraví druhého.
6. Činy homosexuální nevybočující z těchto mezí nebuďtež trestány. (Honsa.)
Otázka 4. Ve kterých směrech se doporučuje reformovati prostředky proti rozsudkům soudů sborových a porotních?
Práce podali: gener. adv. Herrnritt, první stát. zást. v Brně Frant. Břečka.
V pondělí odpoledne.
Referent gen. adv. Dr. Herrnritt poukázal v úvodu na nutnost reformy obou tr. řádů platných v čs. republice vůbec a pokud jde o naši otázku zvláště. V tomto směru vyžaduje reformy ve značnější míře býv. rak. tr. řád, než býv. uh. Podle býv. rak. tr. ř. připuštěna jest jen jedna instance a jen pro vady řízení a aplikace právní na skutkový stav. Skutkový stav přímo v odpor brán býti nemůže. Důsledek toho jest, že strany, chtějíce dosíci přezkoumání rozsudku soudu I. i. co do podkladu skutkového užívají všech možných oklik, aby rozsudek před vyšší soud dostaly. Jediným prostředkem pokud jde o přezkoumání skutkového stavu jest mimořádná obnova (§ 362 tr. ř.), jež však jest možná jen ve prospěch odsouzeného a dána jest na vůli generál. prokuratuře. — Slov. tr. ř. vyhovuje lépe v tomto směru, neboť dává stranám 3 i. a připouští odvolání quoad factum.
Reforma dala by se uskutečniti tak, že by se ustanovení slov. tr. ř. rozšířila i na oblast zemí histor., než úprava jeho není dokonalá a vyžaduje sama dosti reforem. Reforma oprav. prostředků jeví se tím naléhavější, poněvadž počet soudců snížen byl ze 4 na 3, a že za jistých podmínek může souditi též samosoudce, neboť právě počet 4 soudců měl býti podle mínění Glaserova jakousi kautelou nahražující nedostatek zmatečních důvodů.
Proti odvolání quoad factum se uvádějí zvláště tyto dvě výtky: 1. že soud II. i. by rozhodoval na chudším skutkovém podkladě. než soud I. i.; 2. že soud I. i. spoléhaje na možnost přezkoumání svého rozsudku quoad factum, nevěnoval by věci tolik pozornosti.
Těmto nedostatkům možno se vyhnouti úpravou navrhovanou relerentem, jež v podstatě spočívá na návrhu Glaserově. Referent navrhuje tento postup: Shledá-li sborový soud II. i. odvolání odůvodněným, zruší rozsudek I. i. a odkáže věc sb. s. I. i. — buď témuž nebo jinému v jeho obvodu — k novému projednání. Sb. s. II. i. jedná ve veřejném kontradiktorickém řízení. Nově vydaný rozsudek byl by quod factum vždy nenaříkatelný. Změna rozsudku sprošťujícího nebo jen pro přestupek odsuzujícího v neprospěch obžalovaného může nastali toliko absolutní většinou hlasu v obojím přelíčení odevzdaných, za připočtení hlasů svědčících v neprospěch obžalovaného z prvého přelíčení k obdobným hlasům při poradě druhé; proto jest vyloučeno odvoláni quoad factum proti takovému rozsudku prvého senátu, byl-li jednomyslný.
Pokud se týká oprav. prostředků proti rozsudkům porot. soudů slaví se referent proti návrhu st. z. Břečky, aby vedle porotců zúčastnil se porady aspoň 1 soudce z povolání, aby porotci mohli svoje výroky odůvodňovati. V tomto směru vidí referent jen dvojí možnost; buď zrušiti instituci porotců vůbec nebo zavésti kmety. Reformu vidí referent nutnou ve trojím směru; 1. zvýšiti garancie správného souzení porotců, 2. umožniti přezkoumání ve směru právním (důležitost kontrolních otázek!), 3. upraviti právní poučení poroty.
V debatě president Okályi navrhuje, aby reforma nastala v tom směru, jak věc jest upravena na Slovensku. Zároveň se vyslovuje ostře proti porotám. Dr. J. Stránský činí návrh, aby do resoluce pojat byl bod, že otázka opravných prostředku proti porot. soudům má býti řešena s naléhavou otázkou porot. soudů vůbec. Rada nejvyš. soudu dr. Okenfuss přimlouvá se za to, aby o odvolání quoad factum nerozhodoval vrch. z. s., nýbrž s. nejvyšší. Vrch. r. Boubela připojuje se k jeho návrhu. Prof. dr. A. Milota, staví se za návrh referentův, aby rozhodoval vrch. z. s. a pokud jde o poroty souhlasí s dr. Stránským. Prof. dr. A. Miřička poukazuje na to, že při odvolání quoad factum jde vlastně o kasaci (sb. s. II. i zruší rozsudek I. i.) navrhuje, aby rozhodoval nejvyšší (kasační!) soud, a aby reforma stala se rozšířením § 281 č. 5 dodatkem: když důvody jeví se býti neudržitelnými. St. z. Břečka nesouhlasí s názorem pres. Okályie, že porota jest instituce přežitá a ukazuje na to, že právě na Slovensku se osvědčila: zároveň přimlouvá se za to, aby nerozhodoval o odvolání quoad factum nejv. s., nýbrž zvláštní sborový soud II. i. (nikoli vrch. z. s.) zřízený pro několik sb. s. I. i.
Po debatě došlo k hlasování o jednotlivých bodech resoluce:
1. Proti rozsudkům sborových soudů připustiti jest i v oboru platnosti trestního řádu z r. 1873 odvolání z výroků o vině za účelem přezkoumání prvním soudem zjištěného stavu skutkového. O odvolání tom rozhoduje sborový soud II. stolice v zásadě v sedění veřejném po slyšení zástupců stran. Řízení odvolací upraveno budiž dle stěžejních zásad trestního řízení moderního.
2. Odvolání obžalovaného připuštěno budiž i proti důvodům zprošťujícího rozsudku.
3. Důvody zmatečnosti buďte z náležitě revidovány.
4. Otázka opravných prostředků proti rozsudkům soudů porotních budiž řešena s naléhavou otázkou reformy porotního soudnictví vůbec. (Dostál.) Resoluční návrh III. sekce:
Druhý sjezd československých právníků, konaný v Brně roku 1925 hledě na zastaralost trestních zákonů převzatých od Rakouska a Uherska a uváživ, jak povážlivý je dualismus trestního práva na témže nevelkém státním území, uváživ dále, jakou nesrovnalostí jest, když činy, které trestají se v jedné oblasti jako zločiny přísnými tresty, podle práva druhé oblasti nejsou vůbec trestné anebo jen tresty nepatrnými, uváživ konečně, že provádění reformy po částech, zejména nová úprava jednotlivých skupin trestných činů pro obě oblasti právní nemůže vésti k zdárným výsledkům již proto, že takové novely je roubiti na dvě různé všeobecné části, což činí často obtíže sotva překonatelné, aniž tím bude ušetřeno přepracování takových zákonů při reformě všeobecné, takže takové dílčí reformy jsou bezúčelným plýtváním sil, — prohlašuje brzkou celkovou reformu a tím sjednocení trestního práva v československé republice způsobem vyhovujícím uznaným zásadám novodobé vědy trestněprávní za nezbytnou a vyslovuje očekémání, že vláda učiní vše, aby tato reforma byla uskutečněna co nejrychleji.

Sekce IV. pro právo správní.

Místopředseda: univ. prof. dr. František Weyr. Zapisovatel: vl. r. Novák.
Místopředseda prof. Weyr zahajuje schůzi a vysvětluje, že z předsednictva, které se skládalo z předsedy presidenta N. s. s. Dr. Pantůčka, jeho a prof. Laštovky, zbývá po úmrtí předsedy a resignaci prof. Laštovky on sám a ujišťuje se souhlasem sekce, že v jeho zaneprázdnění zastoupí ho sen. pres. N. s. dr. Franěk a prof. Laštovka. Na to předčítá omluvný dopis prof. Kelsena. který pro úřední zaneprázdnění nemohl se dostaviti.
Otázka 1. Kritika cís. nařízení ze dne 20. dubna 1854 č. 96 ř. z.
Práce podali: prof. dr. Frant. Weyr, Vladimír Verner, dr. Miroslav Holub.
Referent Dr. Zdeněk Neubauer omezuje především thema na kritiku §§ 7 a 11 Prügelpatentu označiv ustanovení jejich druhu za těžký legislativní problém v demokracii. Vzpomíná toho, že první vědecký sjezd českých právníku v roce 1904 jednal o příbuzné otázce, totiž o úpravě policejního práva trestního. Zmiňuje se pak o došlých pracích a nastiňuje krátce jejich obsah. U práce prof. Weyra vyzdvihuje zejména jeho požadavek jednotnosti právního řádu mající za důsledek nutnost, aby normy nižší (a takové jsou zákazy vydávané podle § 7 cís. nař.) byly delegovány normou vyšší (zákonem). Referent upozorňuje pak na politický rozdíl mezi situací, v jaké byl daný problém v monarchii a v jaké je demokracii, rozdíl jevící se v celém tónu takových zmocňovacích zákonu. Legislativním požadavkem státu demokratického jest jasné ustanovení, k čemu ten který úřad jest zmocněn, a tu nestačí pouhé ustanovení kompetenční. Je nesporno, že Prügelpatent ve svém znění je neudržitelný v právním řádě dnešního státu, běží však o to, co z něho a v jaké asi zákonné formě jest v příští úpravě zachovati. V tom směru přimlouvá se referent především za to, aby do příští úpravy nebyla pojata náhrada za dnešní § 11. Předně, jestliže už dáváme policejním úřadům právo trestati jednání nedefinované v zákoně, tedy právo zákonodárce i soudce, pak alespoň můžeme žádati od něho, aby napřed jednání to zakázal — byť jen specielním zákrokem svého orgánu. — Zadruhé pak při nové úpravě trestního zákona jest v jeho části přestupkové (policejně-trestní) pamatováno na skutkové podstaty trestné dnes jen podle tohoto paragrafu. — Jinak je tomu s paragrafem 7. Na jeho místo mělo by přijíti výslovné zmocnění policejních a politických úřadu k vydávání zákazů, jichž zachovávání by bylo vynutitelno sankcí. Toto zmocnění mělo by býti vázáno řadou omezení, které referent blíže odůvodňuje: účelem zákazů (obrana veř. klidu a pořádku), rámcem zákonu ústavních a obyčejných, zákazem vsahovati do soukromého života, nízkými trestními sazbami a vydatnými opravnými prostředky. Prostředky, jimiž se zachovávání zákazů vynucuje, nemají býti tresty v obvyklém slova smyslu. Na základě svých vývodů podává pak referent návrh resoluce.
Předsedající navrhuje rozděliti debatu na generální a speciální. Pro svou osobu prohlašuje, že se s názory referentovými v celku konformuje. Vytýká pak všeobecně účel debaty a sjezdové resoluce.
V debatě generální rada spr. soudu dr. Janota souhlasí v podstatě s referátem, upozorňuje však pro příští úpravu na potřeby praxe. Prügelpatent odsuzuje již pro jeho nesystematičnost. President zem. správy pol. v Brně Černý žádá, aby mezi zrušením dnešního cís. nař. a vydáním navrhované nové úpravy nebylo časového spatia, poněvadž státní moc nemůže dosud postrádati normy tohoto druhu. Dr. Maťák, sekretář města Prahy, upozorňuje, že odpor proti cís. nař. jest vyvoláván hlavně jeho názvem »císařské«. Jako příklad uvádí statut města Prahy. Okresní náčelník z Nového Města nad Váhem Ot. Fleischer žádá, aby nová úprava obsahující zmocnění k vydávání policejních zákazů vztahovala se na celou republiku, neboť na Slovensku dosud takové normy není. Prof. dr. Laštovka upozorňuje k § 11, že by sjezd mohl doporučiti jeho zrušení jen, kdyby znal podrobně příští úpravu trestního práva v tom směru, referentem zmíněnou. Výraz »polizeiwidrig« není o nic horší než pojem »grober Unfug« v německém zákoně. Ohledně § 7 vyslovuje se pro názor, že je to ustanovení exekuční; zmocnění je obsaženo zejména v instrukci pro politické úřady z r. 1853.
Dr. Neubauer akceptuje názory pres. Černého, aby nebylo časového spatia mezi starou a novou úpravou i okresního náč. Fleischera, aby příští úprava se vztahovala na celou republiku, a souhlasí s tím, aby úvodní věta resoluce byla příslušně upravena. K názorům prof. Laštovky podotýká, že o pojmu »polizeiwidrig« není nutno diskutovat, poněvadž v příští trestní úpravě, kterou bude § 11 nahrazen, bude pravděpodobně vytčeno několik skutkových podstat. Jinak bude § 11 nahrazen ustanovením zmocňujícím k zákazům.
V debatě specielní nedoporučuje min. rada dr. Křovák, aby resoluce počínala požadavkem jeho zrušení. K stylisaci úvodní věty resoluce účastnili se debaty r. n. s. s. dr. Janota, r. n. s. s. dr. Mašek a min. rada Holl. K delší debatě došlo při bodu resoluce navrhujícím zrušeni § 11 bez náhrady. Spor byl o to, zda se má v tomto bodě vysloviti nutnost náhrady tohoto paragrafu v příští úpravě práva trest ního, resp. policejně trestního. Návrhy na stylisaci podali kromě referenta: dr. Janota, sen. pres. N. s. s. dr, Franěk a prof. Laštovka. Přijat návrh prof. Laštovky. (3. odstavec resoluce).
Při debatě k bodu resoluce jednajícím o náhradě za § 7 hájil sekční šéf dr. Joachim a prof. Laštovka názor, že dnešní § 7 jest pouze normou exekuční proti názoru prof. Weyra, že paragraf tento obsahuje delegaci. Z toho důvodu přijata na návrh referentův stylisace taková, aby resoluce nezaujímala stanovisko k tomuto teoretickému sporu.
Místo výrazu zmocnění navrhoval dr. Joachim výraz »oprávnění« (k vydávání zákazů) s odůvodněním, že výraz »zmocněni« je nebezpečný. Většinou hlasů ponechán však referentem navrhovaný výraz »zmocnění«.
Bod resoluce referentem navrhované, který doporučoval odstranění trestně právní povahy prostředků k vynucení zachování zákazů, byl na návrh. dr. Janoty , podporovaný dr. Fraňkem, většinou hlasů vynechán.
Poslední bod resoluce (o právních kautelách a trestních sazbách) přijat většinou hlasů ve stylistické úpravě navržené r. n. s. s. dr. Janotou. V celku přijatá resoluce zní takto:
Druhý sjezd československých právníků vyslovuje názor, že právní instituty upravené u nás dosud cís. nařízeními z 20. IV. 1854 č. 96 ř. z. a zejména jeho §em 7. jsou v každém právním státě nezbytny. Jelikož však dosavadní způsob úpravy zmíněné materie nevyhovuje duchu moderní doby a legislativním požadavkům dneška, doporučuje sjezd úpravu novou. Při tom zdůrazňuje, že v zájmu právní jistoty jest samozřejmé, že ke zrušení normy dosavadní lze přikročiti jen současně s uzákoněním úpravy nové. V jednotlivostech pak doporučuje sjezd zásady následující:
Ustanovení procesuální a exekuční budtež nahrazena podrobnějšími normami, zejména při příští kodifikaci správního řízení.
Úprava materie §u 11 buď provedena při kodifikaci trestního práva policejního nebo práva trestního.
Při příští úpravě materie dnešního § 7 budiž zvláštním předpisem upraveno zmocnění politických a policejních úřadů k vydávání obecných a individuelních zákazů za účelem ochrany veřejného klidu a pořádku. Toto zmocnění budiž stanoveno výslovně, nikoliv jen implicite předpisem kompetenčním.
Zmocnění toto budiž omezeno jednak poukazem na zákony ústavní a obyčejné, jednak zákazem nevsahovati do sféry soukromého života občanů, pokud jeho způsob v jednotlivých případech přímo a zjevně se nedotýká zájmů veřejného klidu a pořádku.
Trestní sazby na překročení těchto zákazů buďtež v zásadě nižší a právní kautely alespoň stejné jako v případech policejního trestání činů v zákonech specifikovaných, zejména nebudiž vylučována příslušnost nejvyššího správního soudu.
(Morávek, Vybral.)
Otázka 2. Volné uvážení v řízení správním, zejména o přezkoumání rozhodnutí spočívajících na volné úvaze nejvyšším správním soudem. Práci podal dr. Zdeněk Neubauer.
Předsedá sen. pres. dr. Franěk. V pondělí odpoledne.
Referent prof. dr. Fr. Weyr se zmiňuje předem o úkolu sjezdového rokování a resoluce, vylučuje možnost debaty o zcela theoretických stránkách problému, zejm. též o theoretických podkladech podané práce. Nesouhlasí s principem dualismu poznávání a hodnocení zastávaném v práci Dr. Neubauera a uznává jen hodnocení relativní t. j. srovnávání s určitou normou, nebo hodnocení v širším smyslu t. j. měření stupně určité kvality (Engliš), nikoliv však autorovo »tvoření hodnot« bez jakéhokoliv měřítka. Naproti tomu souhlasí s autorovými návrhy praktickými; vítá jeho rozšíření kompetence nejv. správního soudu a proto vítá jeho pojem protiprávnosti jakožto širší než výraz protizákonnost, vítá i navrhovanou ochranu zájmů právem chráněných místo pouhé ochrany subj. práv. Souhlasí též s tím, aby kompetence nejv. správního soudu nebyla omezována na pouhé otázky právní. Při tom ostře kritisuje běžný rozdíl mezi t. zv. otázkami právními a odbornými. Vyslovuje se pro co možná širokou kompetenci nejv. správního soudu jakožto ochranu občanstva orgány neodvislými od držitelů politické moci. Nedoufá však, že by se zákonu podařilo přesně vymeziti kompetenci nejv. správního soudu, a to pro neurčitost a spornost příslušných pojmů jako je právě »volné uvážení«. Nakonec vždy bude to nejv. spr. soud sám, který bude rozhodovati o své kompetenci. Proto je žádoucno, aby této své volnosti používal ve prospěch svojí kompetence.
Tyto své názory vtělil referent do navržené resoluce a vyzývá referent autora práce dra Neubauera, aby podal návrh na formulaci kompetence nejv. správ. soudu.
Dr. Neubauer navrhuje dodatek k resoluci referentově, v němž se doporučuje, aby ustanovení o kompetenci nejv. správ. soudu svěřovalo mu ochranu proti každé protiprávnosti. Ta budiž v zákoně definována jako nesprávnost výkladu nebo použití zákona; tuto nesprávnost nelze vytýkati tam, kde správní úřad byl zmocněn rozhodovati nebo hodnotiti podle volného uváženi a použil tohoto zmocnění v rámci zákona. Svůj dodatek odůvodňuje názory, které blíže rozvedl ve své práci. Zdůrazňuje rozdíl mezi správním úřadem a spr. soudem, líčí případy, kde aplikujícímu orgánu nedostává se již vodítek rozumových a kde přece musí rozhodnouti. Tyto jeho pochody spr. soud nepřezkoumává, nýbrž jen logickou správnost úsudků. Kritisuje pak rozdíl mezi otázkami právními a skutkovými, při čemž se přehlížejí všechny otázky, které leží uprostřed a vytýká, že nejv. správ, soud používá výrazu »otázka skutková« příliš široce.
V debatě rada n. spr. s. dr. Tuček upozorňuje na to, že již i dnes pomocí § 6 ruší nejv. správní soud rozhodnutí pro nelogické úsudky, které neřeší otázky právní. Proti návrhu uvedenému v tištěné práci dra Neubauera je pro zachování ochrany jen subjektivních práv, nikoliv i právem chráněných zájmů. Do debaty zasáhli min. tajemník Hons, který mínil, že dodatek dra Neubauera je obsažen již v resoluci referentově a redaktor Hrabánek, který se zmínil o hodnocení průvodních prostředků. Min. r. dr. Křovák vzpominà historie volného uvážení a navrhuje vyjmutí volného uvážení z kompetence nejv. správního soudu. President N. spr. s. varšavského dr. Morawski zasáhl do debaty vylíčením právního stavu v dnešním Polsku a dnešního stavu judikatury polského správního soudu, která se přiklání k praxi fraucouzského Conseil ď État (důvod zrušovací détournement de pouvoir). Min. r. dr. Wolf přimlouvá se za přijetí obou navržených resolucí a navrhuje jen přeřazení vět. Předsedající sen. pres. Franěk prohlašuje vypuštění § 3e) za veliký pokrok a projevuje souhlas s míněním vysloveným v podané práci v tomto směru. Min. taj. dr. Jiří Havelka souhlasí s pojmem protiprávnosti navrženým v dodatku. Min. r. dr. Vorel vyslovuje se proti jakémukoliv rozšíření kompetence nejv. spr. soudu a v důsledcích toho proti nahrazení pojmu subjektivních práv pojmem právem chráněných zájmů a je dále proti nahrazení protizákonnosti protiprávnosti. Rada n. s. s. dr. Janota konstatuje rozdíl mezi teoretickým definováním pojmů (volné uváženi, otázka právní a skutková) a požadavky praktického života. Uznává, že nejv. spr. soud užívá výrazu »otázky skutkové« ve smyslu širším, ale odůvodňuje to potřebou praxe. Vykládá dále důvody přetížení n. s. s. Je proti změně nynějšího rozsahu kompetence nejv. spr. soudu a vidí prostředek proti přetíženi jeho v reformě řízení před nejv. správním soudem. Rada n. spr. s. dr. Koschin připomíná, že dnes nejv. správní soud zkoumá každou nelogičnost při úsudcích aplikačních orgánů, jak žádá dr. Neubauer ve své práci, ba jde ještě dále. Min. rada dr. Čermák vyslovuje se pro dodatek dra Neubauera, z toho důvodu, aby sjezd formuloval svoji resoluci pojmy přesnými, ne pouze povšechný názor. Dr. Neubauer reaguje na jednotlivé námitky v debatě pronesené. Zdůrazňuje, že svojí resolucí nechce dosáhnouti změny nynějšího rozsahu kompetence nejvyššího správ. soudu, jak se v judikatuře čs. správního soudu vyvinula, nýbrž chce ji jen vystihnouti přesnými pojmy zákona v souhlase s výsledky právní teorie.
Po doslovu referenta prof. dr. Weyra přijata většinou hlasů jeho resoluce ve stylisaci rady dra Janoty. Dodatek dra Neubauera přijat nebyl. Přijatá resoluce zní takto:
Druhý sjezd československých právníků považujc pro obor veřejné správy co možná rozsáhlou právní ochranu občanů neodvislými soudci za nejvýše důležitou a žádoucí i v demokratické republice.
Proto je zásadně pro stanovení široké kompetence našeho nejvyššího správního soudu a v důsledku toho vyslovuje se zejména proti jakémukoliv omezování dosavadní kompetence; obzvláště nebuďtež výslovně vylučovány věci volného uvážení. Obavy před přetížením správního soudu, které by tím vznikly, nemůže sjezd vzhledem k důležitosti a významu soudní ochrany občanů ve veřejné správě považovati za dostatečné, aby od svého názoru ustoupil. (Morávek, Vybral.)
Otázka 3. Problém úpravy kompetence ministerstev vzhledem k ustanovení § 85 ústavní listiny.
Práce podali: dr. Jiří Havelka, univ. prof. dr. K. Laštovka.
Předsedá prof. dr. F. Weyr.
Referent min. taj. Dr. Havelka hájí názor, na němž se obě práce shodují, že celá tato materie muže býti vypravena jen zákonem. To plyne nesporně z § 85 úst. listiny a zejména též ze srovnání tohoto paragrafu s §em 89. Důvod uváděný důvodovou zprávou k ústavní listině, že se chce jen zabrániti praxi, jaká byla v Rakousku, nestačí. Jde nejen o to, aby bylo zabráněno praxi měniti kompetenci ministerstev bez zákona, nýbrž též, aby občanstvo vědělo, který úřad jest kompetentním a tím zároveň bylo administrativě ulehčeno a zabráněno konfliktům kompetenčním. Paragraf 85 týká se jen vzájemného vymezení kompetence ministerstev. Vymezení to nemůže býti taxativní, neboť nebylo by to účelné, postačí vymezení agendy všeobecnou formulí. Základní kompetence muže býti vymezena zcela dobře všeobecně; potíže mohou působiti jen ony případy, jež leží na hranicích příslušnosti několika ministerstev nebo v případě, je-li nutno věc posuzovati z několika hledisek. Navrhuje pak resoluci.
V debatě dr. Hons navrhuje, aby 2. bod byl vypuštěn. Min. rada Křovák s resolucí souhlasí, připouští však možnost prováděcího nařízeni ke kompetenčnímu zákonu. Dr. Krejčí vytýká, že připustí-li se možnost, aby bylo vydáno o této materii nařízení vůbec, že se pak musí připustiti možnost spontanního nařízení, které by se neopíralo o nějaký zvláštní zákon, nýbrž pouze o § 85 úst. listiny. Upozorňuje na různou dikci §§ 85, 89 a 90. Sekční šéf dr. Wolf jest názoru opačného. Připouští možnost, aby i v tomto případu bylo vydáno nařízení podle § 55 úst. listiny. Poukazuje k praktickým potřebám, vyžadujícím, aby bylo zabráněno kompetenčním konfliktům a věc co nejúčelněji upravena. R. n. s. s. Janota upozorňuje, že věc souvisí s t. zv. delegaci moci zákonodárné. V opačném případě mohlo by nastati vakuum, že by totiž nově vyskytnuvší se záležitosti nenáležely do kompetence žádného ministerstva. Pokládá za přípustné, aby na př. mimořádných dobách vláda na základě zmocňovacího zákona nějakou novou agendu upravila a přidělila některému ministerstvu. Dr. Habenicht a dr. Laštovka souhlasí s vývody referentovými, že § 85 připouští jen zákon. Dr. Vorel vyslovuje názor, že zákon nemůže vyčerpávajícím způsobem kompetenci vyřešiti. Nebylo-li by prováděcí nařízení přípustné, musilo by rozpory řešiti ministerstvo samo. Dr. Edelstein poukazuje k tomu, že žádné vakuum nastati u nás nemůže, protože podle starorakouských kompetenčních předpisů platí subsidiární příslušnost ministerstva vnitra. Dr. Joachim jest proti odst. 2. resoluce. Není možno, aby jediný zákon kompetenci všech ministerstev vymezil. Dr Krejčí upozorňuje, že ti, kdož nesouhlasí s názorem referentovým a jeho, dovolávají se proti tomu pouze důvodů účelností. Není-li v § 85 něco podobného jako v § 89 nesmí se to tam vinterpretovati. Dr. Habenicht vytýká, že může-li úprava kompetence státi se ve formě nařízení, není překážky, proč by se totéž nemohlo státi zákonem. Dr. Wolf prohlašuje, že netvrdil, že mohlo by se vydati spontanní nařízení o kompetencí. Zákon vydán býti musí, má býti co možná detailní. Není námitek, aby na základě tohoto zákona, který úplně provede § 85, různé otázky povahy interpretační se vyřešily ve formě vládního nařízení podle § 55. Dr. Křovák jest toho názoru, že nejvhodnější formou řešení pochybností bylo by vládní nařízeni, avšak znění § 85 to nepřipouští. Redaktor Hrabánek vytýká, že stal se pokus stanoviti kompetenci ministerstev rozkazem presidenta republiky jako nejvyššího velitele branné moci. Dr. Hons se diví, že se nepřihlíží k důvodové zprávě, a že se vyvozují důsledky z protikladu dvou paragrafů. Okr. n. Fleischer pokládá nařízení povahy interpretační k zamezení kompetenčních konfliktů za přípustné. Dr. Wolf jest toho názoru, že to možné jest a že nařízení by bylo kryto § 55. Na základě § 89 jest možno vydati spontanní nařízení, kdežto podle § 85 jen prostřednictvím kompetenčního zákona. Dr. Neubauer poukazuje k tomu, že sjezd nemůže se usnášeti na výkladu zákona. Okr. n. Fleischer uvádí, že nižší formy než nařízení nepřicházejí vůbec v úvahu, již proto, že veřejnost má právo zvěděti, jak jest kompetence upravena, o interní úpravě by však nikdo nezvěděl. Referent ve svém doslovu uvádí zejména, že kompetenční spory vyskytly se již za republiky a že poslední slovo má v nich vlastně nejvyšší správní soud. Poukazuje k rozdílu mezi § 85 a 89 a zdůrazňuje, že do § 85 nelze vkládati něco, co tam není. Na to přikročeno k hlasování. Nejdříve hlasováno o zásadě, zda jest přípustné prováděcí nařízení k § 85, a vyslovila se sekce 25 proti 19 hlasům proti přípustnosti nařízení. Návrh dra Wolfa, aby věc byla odložena do příštího sjezdu byl zamítnut, načež většinou hlasů schváleno, že kompetenční zákon má býti povšechný, nemá tedy obsahovati taxativního výpočtu. Resoluce usnesena takto:
Kompetence ministerstev dle § 85 ústavní listiny budiž upravena jen cestou zákonodárnou.
Ani podrobnější úprava nebudiž prováděna vládním nařízením.
Zákon nechť upravuje všeobecně působnost každého ministerstva, za to však nechť přesně vymezuje případy, kde působnost jednotlivých ministerstev se stýká nebo kde musí býti na vyřízení spolu účastněno ministerstev několik. Takovéto případy buďtež co nejvíce omezeny. (Dr. Edelstein, Daněk.)
Otázka 4. Úprava právnického studia na právnických fakultách československých zejména vzhledem k praksi administrativní a finanční.
Práce nedošla žádná.
V pondělí odpoledne. Předsedá prof. Laštovka, pak prof. Weyr.
Referát podává docent Dr. Čáda, předem podotýká, že otázka reformy právnického studia je velmi aktuální, zajímají se o ni profesoři, praktikové i studentstvo. Možná je pouze reforma, žádná radikální změna, kteréž není potřeba. Vadou studia však jest, že si dosti nevšímá prakse, ačkoliv příliš značná praktická průprava není možna proto, že jednotlivá povolání právnická se od sebe značně různí. Doporučuje zřízení jednotlivých právně-vědeckých ústavů, především ústavu kriminalistického, opatření sbírek formulářů a faksimilií, zavedení praktických cvičení, konversatorií a repetitorií. Přes to však hlavní cenu má vzdělání theoretické, které musí teprve prakse zhodnotiti. Velikou předností právnického vzdělání jest, že se u každého oboru probéře celý systém. Prohlašuje se pak rozhodně, aby právnické studium zůstalo obmezeno na 4 léta.
Dále se zmiňuje o významu studia historicko-právního. Úkolem historicko-právního studia jest právní propedeutika. z něhož jest vyloučiti otázky ryze historické. Doporučuje zavedení zvláštního čtení úvodního, které se osvědčuje na pražské německé právnické fakultě. Zmiňuje se o návrzích, aby přednášení spadající k státovědeckým zkouškám bylo od přednášek judicielních časově odděleno, takže by se celé studium rozpadalo ve 3 oddíly: historický, judicielní a státovědecký. Dále se dotýká otázky zkoušek, o kteréžto není jednotných názorů. Dokládá, že doktorát je stále více a více žádán. Je pro povznesení úrovně doktorátu a doplnění státních zkoušek následkem reformy. Protestuje proti degradaci našeho studia, která se stala připuštěním obchodních akademiků na právnickou fakultu. Posléze zmiňuje se o sociální otázce studentské, o vybudování fakult a pokusech o jich rušení
Po té předseda prof. dr. Weyr prohlašuje, že pro pokročilou dobu není možná již v této věci debata a dává hlasovati o resoluci následujícího znění :
Vzhledem k tomu, že účastníkům sjezdu nemohla býti rozeslána žádná tištěná práce o tomto tematě a že rozprava o něm děla se v sekci na základě referátu p. doc. dra Čády předneseného teprve při jednání sjezdovém a dále vzhledem k nedostatku času k zevrubnému prodebatování všech součástek reformní otázky, navrhuje sekce plenu toliko tuto obecnou resoluci:
II. sjezd čs. právníků pokládá reformu právnického studia za žádoucí a doporučuje důtklivě brzké její provedení.
(Karas.)
Sekce V. pro právo finanční.

Předseda: univ. prof. dr. Karel Engliš; místopředseda: odb. přednosta dr. Boh. Vlasák; zapisovatel: prof. tech. Jan Caha.
Otázka 1. Jednotná kodifikace právních norem o finančním hospodářství státu.
Práce podali: prof. Jan Caha, univ. prof. dr. V. Funk.
O příspěvcích k ní podaných referuje Dr. Vlad. Valníček. Na to uvádí zásady pracemi vyslovené. Z pravidel o řádných příjmech státu buďtež pojaty do všeobecné kodifikace pouze předpisy o dávkách, kdežto u monopolů a státních podniků stačí poukazy na normy speciální. Podle názoru Cahova nepatří do kodifikace na př. úprava povinnosti platební, definice pojmu výnosu, rovněž na stanovení trestů. Pokud se týče příjmů mimořádných mají býti v kodifikaci uvedeny rovněž jen prvky společné všem typům státních výpůjček (způsob uzavírání, právo výpovědi státu při dluhu), a nemají tam býti řešeny otázky finančně politické na př.: dluh či daň, výpůjčka domácí či zahraniční. Pravidla týkající se hospodaření státu buďtež uvedena rovněž jen všeobecně, hlavně ustanovení nepodléhající změnám. Do kodifikace vůbec nutno pojati ustanovení společná všem jednotlivým zákonům, aby se v nich neopakovala. Co do povahy má tedy kodifikace býti zákonem subsidiárním, nutno si však počínati opatrně, aby pak specielní zákony nestaly se pravidlem. Referent končí návrhem resoluce.
Před zahájením debaty předseda dr. Engliš stručně vysvětliv podstatu otázky vysvětluje možnost dvojí kodifikace: jednak organické, t. j. abstraktní zpracování látky v soustavě, jednak technické, t. i. shrnutí specielních zákonů v jedné knize. Jest ovšem možno obě kodifikace k sobě přiřaditi, totiž ke kodifikaci všeobecné přidati souhrn specielních zákonů. V zahájené debatě navrhuje prof. dr. Funk dodatek k resoluci v tom smyslu, aby dán byl podnět Společnosti národů k jednotné úpravě předpisů týkajících se rozpočtu a veř. dluhů států ve Společnosti národů organisovaných. Pres. zem. fin. řed. dr. Lepař poukazuje sice na různost povahy přímých a nepřímých daní, avšak přes to doporučuje jednotnou kodifikaci. Vládní rada Pošvář vzhledem k měnícímu se hospodářskému životu žádá, aby předpisy byly pružné, mají-li míti trvalou cenu praktickou. Maji býti jednoduché, stranám srozumitelné, neboť i to jest účelem kodifikace. Min., rada dr. Kačírek poukazuje na umělý rozdíl mezi daněmi přímými a nepřímými (na př. daň výdělková se započítává do kalk. položky). Bylo hy tudíž třeba, požadovati reformu obou druhů daní. Dr. Pokorný vzhledem k tomu, že unifikace má odstraniti nesoulad jednotlivých zákonů, pokládá za žádoucno, aby se uvažovalo o společné úpravě dávek státních a autonomních. Dr. Pavliček hledal by vyřešení problému v jednotné dani. Vzhledem k tomu, že jde o právo materielní, nebylo o tomto námětu debatováno. Prof. dr. Funk žádá, aby v resoluci byla zdůrazněna naléhavá nutnost reformy a zároveň dává podnět, aby bylo zřízeno při ministerstvu fin. zvláštní legislativní bureau, čímž by se dosáhlo jednotnosti v legislat. otázkách. Do debaty zasáhl také člen polské delegace. Po skončení debaty přijala sekce jednomyslně navrženou resoluci s dodatkem prof. dra. Funka (odst. 2. resoluce).
Sjezd nabyl z předložených prací profesorů Jana Cahy a Dr. Viléma Funka po referátu Dr. Vladimíra Valníčka o »Jednotné kodifikaci právních norem o finančním hospodářství státu« přesvědčení, že jest naléhavě žádoucno a to jak v zájmu soustavnosti v legislativě, tak i jednotnosti a zjednodušení administrativy a informovanosti poplatnictva — vytvořiti za spolupůsobení vědy a praxe zákonodárné dílo, v němž by byly jednotně a soustavně shrnuty právní normy o veškerém finančním hospodaření státu.
Sjezd se dále usnáší, aby vhodným způsobem bylo doporučeno Společnosti národů vybudovati jednotné směrnice o úpravě rozpočtu a veřejných dluzích v jednotlivých státech ve Společnosti účastných.
(Dr. Chloupek, dr. Stypa, dr. Štěpina, Tuscher).
Otázka 2. Úprava studia finančního práva československého na právnických fakultách.
Práce podali univ. prof. dr. Jos. Drachovský, univ. prof. dr. V. Funk.
Referent prof. Caha uvádí, že již roku 1913 vídeňská komise zabývala se úpravou studia finančního práva, ale nedospěla k žádoucímu výsledku Nynější stav (upravený nař. č. 204 z 1893 a nař. č. 570 z 1919) spočívá v tom, že 4hodinné kolegium konané o fin. právu není předmětem zkušebním. Vedle toho přiřazují se k jednotlivým kapitolám fin. vědy dodatky z práva finančního, a vykládá v systému práva správ., ač fin. právo má ráz samostatný, nehledě k tomu, že takovéto slučování již didakticky je nesprávné. Právníci opouštějíce fakultu nemají patřičných vědomostí o fin. právu, ač se později při zkouškách na př. soudcovské, důchodkové a advokátní vyžadují. Vědomostí těchto musí nabývati teprve v praxi. Vedle této praktické stránky, již to, že fin. právo je součástí jednoho právního řádu, nutí k jeho zařazení do studia práv. V cizině, na př. ve Francii je fin. právo předmětem obligátním a zkušebním.
V následující debatě, jíž se zúčastnil dr. Vlasák, dr. Lepař a dr. Funk, všichni přiklonili se k tomuto názoru. Doporučeno rovněž, aby byl do resoluce pojat dodatek dožadující se přednášeni o bilancování soukromých podniků. V závěru debaty předseda dr. Engliš poukazuje na dva způsoby možného řešení. Buď rozdělení právnické fakulty na dvě části, jako je tomu ve Francii, a nebo (ježto první způsob pro malý stát není vhodný), zkrácení historickoprávního oddílu a prohloubení studia státovědeckého. V tomto smyslu navrhuje změnu resoluce. Na to navržená resoluce i s dodatky byla jednomyslně přijata.
Druhý sjezd československých právníků v Brně 1925, přihlížeje ku velikému teoretickému i praktickému významu studia finančního práva na právnických fakultách, vyslovuje přesvědčeni že plně a uspokojivě bude lze řešiti otázku studia finančního práva teprve reformou právnického studia, která musí prohloubiti studium stádovědecké, a že, má-li se tak státi v rámci jednotné právnické fakulty, bude toto možno pouze časovou úsporou v oboru studia historicko-právního; ježto pak podle zkušeností nelze očekávati uskutečnění celkové reformy studijní a zkušební v brzké době, buďtež po dobu, pokud k takové celkové definitivní úpravě nedojde, na právnických fakultách s největším urychlením pro tento obor zřízeny profesury, obor sám pak v rozsahu odpovídajícím j((k teoretickému, tak i praktickému významu finančního práva, budiž prohlášen za předmět povinný a budiž zabezpečeno jeho účelné a odborné zkoušení při stádních zkouškách i rigorosech.
V souvislosti s tím doporučuje sjezd, aby bylo posluchačům právnických fakult umožněno slyšeti přednášky o bilancování a účetnictví soukromých podniků.
(Dr. Chloupek, dr. Stypa, dr. Štěpina, Tuscher.)
Otázka 3. Pokud nynější zákonodárství, resp. organisace finanční správy poskytuje záruku za naprosto objektivní výkon soudnictví ve věcech finančních a v jakém směru bylo by po té stránce třeba nápravy
Práce podal min. r. Karel Chochole, min. r. dr. Frant. Kačírek.
O pracích došlých na tuto otázku referuje president zem. fin. řed. Dr. Lepař. Po stručném vylíčení historie a přehledu nynějšího stavu obrací se referent k podaným příspěvkům, Oba autoři (min. rada Chochole i Dr Kačírek) shodně vytýkají veliké vady nynějšího stavu finančního soudnictví, které neposkytuje dostatečné záruky za objektivnost při řízení ať administrativním, ať trestním. Strana nemá možnosti odvolání pro nejednání úřadu a promíjení nedodržených lhůt závisí od volného uvážení úřadu. Orgán úřední nerozhoduje samostatné, jsa vázán názory úřadů centrálních a jsa povinen hájiti fiskální zájmy státu. Při trestním řízení důchodkovém ovládaném zásadami inkvisiční, písemnosti a tajnosti, jeví se zejména nedostatek řízení ústního. Podíly orgánů finančních na pokutách vzbuzují rovněž pochopitelnou obavu poplatnictva, že úředník nebude postupovati dosti objektivně. Opravné návrhy autorů odstraňující tyto vady doplňuje dr. Lepař svými náměty, zejména pokud se týče složení senátů jurisdikčních (při účastenství laiků nedo poručuje se jejich převaha). Referát končí se resolucí, jež doporučuje reformu soudnictví ve věcech finančních v uvedených směrech a požaduje náležité vyškolení právnického dorostu.
Předseda dr. Engliš vytyčuje podstatu problému — vnesení organisace soudní do řízení, ježto dřívější komise povahu soudců nemají. To mění ovšem i povahu poplatní povinnosti, kterou musí projeviti strana sama pod navrhovanou garancí soudní kontroly.
V debatě vysvětlen byl historický vývoj soudnictví a odůvodněn jeho ráz příčinami politickými. Vysloven nesouhlas s požadavkem zlého úmyslu strany, jak jej chce dr. Kačírek, o kteréžto otázce později již nedebatováno, ježto se dotýká práva materielního. O přibrání laického živlu projeveny pochybnosti v tom směru, že jejich účast při řízení je většinou pasivní. Finanční úředníci musí býti ovšem stejně neodvislí jako soudcové, což je, jak správně podotýká předseda Engliš, již důsledkem soudního charakteru navrhované reorganisace.
Prof. Funk podtrhuje zejména fiskální zaujatost finančního úředníka, jež jest ovšem jeho povinností. Zdůrazňuje zejména nutnost nové úpravy trestního práva důchodkového. Částečné okamžité řešení vidí v podřazení trestních záležitostí důchodkových Nejvyššímu správnímu soudu a navrhuje v tomto směru dodatek k resoluci. Pokud se týče složení finančních soudů je proti tomu, aby o finančních otázkách rozhodovali soudcové z povolání a poukazuje na zkušenosti v tomto ohledu u sedrií slovenských. Rovněž nedoporučuje složení: finanční úředník, laik, soudce, a staví se vůbec proti účasti laického živlu. Rovněž převahu soudců nedoporučuje vzhledem k jejich nedostatečné znalosti finančního práva. Podle jeho názoru bylo by nutno vytvořiti zvláštní status finančních soudců odborně vzdělaných a neodvislých. Souhlasně s minister. radou Chocholem doporučuje rovněž přesnější stylisaci ustanovení týkajícího se navrácení v předešlý stav a úpravu prominutí zmeškaných lhůt. Dr. Vílím k otázce, kterou řeší Chochole, totiž jak zabezpečiti vyšetření materielní pravdy, odporučuje k dosažení tohoto účelu zavedení provisorního výměru na základě přiznání. Dr. Valníček k výtkám vzneseným proti účasti laiků namítá, že demokratisaci soudnictví vyhnouti se nelze, ale že je třeba klásti ji účelné meze. V prvé instanci sborového rozhodování třeba by nebylo, až teprve v instanci druhé, kde se vyskytuji otázky hospodářské i právní. Pak podrobněji bylo debatováno o způsobu složení finančních soudů. Ke konci referent dr. Lepař vysvětluje, že resoluci stylisoval všeobecně z toho důvodu, aby vláda mohla se jí okamžitě zabývat. Na to byla schůze přerušena na 10 minut za účelem definitivního textování resoluce a přiřazení dodatků.
Upravená resoluce přijata pak jednomyslně takto:
Druhý sjezd československých právníků v Brně 1925 projevuje přesvědčení, že nynější stav administrativního i trestního řízení ve věcech finančních neposkytuje dostatečných záruk pro objektivnost rozhodování o že důchodkové trestní právo z daleka již neodpovídá moderním názorům.
Vládě se doporučuje, aby vzhledem na ustanovení § 86 úst. listiny
1. uvažovala o provedení správního soudnictví také ve finanční správě o to zřízením zvláštních soudů nebo rozhodčích senátů u finančních úřadů, pokud možno jednotně upravených pro všechny druhy daní i pro trestní případy v duchu moderních zásad, zejména zavedením objekivnosti v řízení. Sjezd varuje však, aby byl nápodoben zák. ze dne 9. března 1920, č. 158 sb. z. a nař. o správním soudnictví u úřadů okresních a župních, zejména pokud jde o složení senátů;
2. aby důchodkové trestní právo bylo jednotně pro celý stát vybudováno na základě modernějším;
3. aby starala se o řádně vyškolený dorost právnický a praktickou zkoušku pro konceptní službu finanční zreformovala dle praktické potřeby u finančních úřadů.
(Dr. Chloupek, dr. Stypa, dr. Štěpina, Tuscher.)
Otázka 4. Pojem výnosu s hlediska vědeckého a jeho význam v soustavě přímých daní.
Otázka 4., k níž nedošla žádná práce, byla vzata z pořadu a přikázána příštímu sjezdu.

ZÁVĚR.

Závěrečná plenární schůze zahájena byla ve velké aule techniky v pondělí dne 1. června o 17½ hod. předsedou sjezdu druhým presidentem nejvyššího soudu drem Fr. Vážným. Dříve, než přikročeno bylo k hlasování o jednotlivých resolucích, předčítá předseda děkovný telegram protektora sjezdu pana presidenta T. G. Masaryka za nadšeného potlesku celého shromáždění. Na to jednatelé sekcí dr. Kizlink, dr. Kunze, dr. Stránský, dr. Novák a prof. Caha přednesli navržené resoluce, o nichž hlasováno bylo podle jednacího řádu bez debaty a jež vesměs přijaty ve znění uvedeném při jednotlivých otázkách (viz výše).
Výsledek hlasování jest tento:
Sekce 1. (občanská a obchodní právo).
Resoluce k otázce I. přijata všemi hlasy proti jednomu,
Resoluce k otázce 2. přijata jednomyslně,
Resoluce k otázce 3. I. odpověď: jednomyslně,
II. » : 14 hlasů proti,
III. » : 1 hlas proti,
IV. a V. odpověď: jednomyslně,
Resoluce k otázce 4.—7. přijata jednomyslně.
Sekce II. (procesuální).
Resoluce k otázce I.: I. přijata, jednomyslně,
2. a) 32 hlasů proti; b) I. část 7 hlasů proti;
II. část jednomyslně; c) 9 hlasů proti;
d) jednomyslně; e) 8 hlasů proti; f) jednomyslně.
3. 3 hlasy proti.
Resoluce k otázce 2: I. 3 hlasy proti,
2. jednomyslně,
3. tím část tato odsunuta byla do příštího sjezdu.
3. a 4. přijata jednomyslně.
Resoluce k otázce 3. a 4. přijata jednomyslně. Sekce III. (trestní).
Resoluce k otázce I.: 12 hlasů proti,
2.: 2 hlasy proti (neurčité (odsouzeni),
3. A 22 hlasů proti; B I hlas proti;
4. a) I hlas proti; (sborové soudy): b) 17 hlasů proti; c) jednomyslně;
d) jednomyslně; resoluční návrh : jednomyslně.
Sekce IV. (správní).
Resoluce k otázce 1. přijata jednomyslně;
2. I hlas proti;
3. a) 2 hlasy proti; b) 24 proti; c) 3 hlasy proti;
4. I hlas proti
Sekce V. ( finanční ):
Resoluce k otázce I. přijata jednomyslně (celá);
2. a) 21 hlas proti; b) přijata jednomyslně;
3. přijata jednomyslně.
K otázce 4. nedošel žádný příspěvek a proto otázka odložena na příští sjezd.
Po skončeném hlasování poděkoval Dr. Vážný předsedům a referentům sekcí, jakož i všem hostům a spolupracovníkům. Univ. prof. Dr. Hermann-Otavský podává návrh, aby ve shodě s Právnickými jednotami v Praze, v Brně a v Bratislavě byl utvořím stálý sjezdový výbor, jehož úkolrm by bylo pořádání pravidelných sjezdů právnických a navrhuje období 5ti let. Za potlesku celého shromáždění byl tento návrh přijat jednomyslně. K slovu přihlásil se prof. Dr. Rapaport z Varšavy, jenž vzdal chválu pořadatelstvu za vzornou organisaci a zve shromážděné na II. právnický sjezd polských právníků v Krakově v roce 1927. Ústy dra Čapka pronesen byl za bouřlivých ovací dík pořadatelslvu sjezdu najmě předsedovi dru Vážnému a generálnímu sekreláři univ. prof. dru Sedláčkovi. Návrh dr. Honse, aby při příštím sjezdu bylo pamatováno na včasné rozeslání sjezdových publikací, byl přikázán sjezdovému výboru.
O 19 hod. prohlásil předseda sjezd za skončený.
(Štafl.)
V pondělí dne 1. června 1925 o 20. hodině v sále Stadionu konal se slavnostní banket, na němž pronesené přípitky zaznamenaly vesměs přátelskou shodu a čilé navázání styků kolegiálních zejména se zahraničními hosty.
Nákladem S. Č. P. »Všehrd« v Praze. Redaktor dr. František Čáda. Tiskl B. Stýblo v Praze, Václavské nám. 28.

Citace:

Druhý sjezd československých právníků v Brně. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1925, svazek/ročník 6, číslo/sešit 10, s. 293-332.

VŠEHRD

LIST ČESKOSLOVENSKÝCH PRÁVNÍKŮ.

DRUHÝ SJEZDČESKOSLOVENSKÝCH PRÁVNÍKŮV BRNĚ.

ZAHÁJENÍ.

Sekce I. pro právo občanské a obchodní.

Sekce II. pro právo procesuální.

Sekce III. pro právo a řízení trestní.

Sekce IV. pro právo správní.

Sekce V. pro právo finanční.

ZÁVĚR.

DRUHÝ SJEZD
ČESKOSLOVENSKÝCH PRÁVNÍKŮ
V BRNĚ.