Č. 3550.

Pozemková reforma: Státní pozemkový úřad rozhoduje o tom, má-li dáti souhlas ke zcizeni zabrané půdy podle § 7 záb. zák., nemůže opětovanou žádost za udělení souhlasu toho odmítnouti pro právní moc dřívějšího zamítavého rozhodnutí, aniž zjistil, že od předešlého rozhodnutí se vůbec v ničem nezměnily rozhodné poměry faktické a ohledy veřejného zájmu.
(Nález ze dne 2. května 1924 č. 7843).
Prejudikatura: Boh. 557 adm.
Věc: K. a M. P. v Malé L. (adv. Dr. Lad. Valenta z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (taj. Dr. Jos. Sehnal) o souhlas ke zcizení.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Rozhodnutím z 1. června 1921 prohlásil stpú kupní smlouvu z 25. dubna 1919, kterou st-lé koupili od velkostatku F. Sch. pozemky č. k. 301, 304, 316, 317 a 318 v H. a louku č. k. 374 v D., za bezúčinnou vůči státu a prohlásil pozemky ony za zabrané státem. V důvodech rozhodnutí uvedeno, že šetřením nebylo prokázáno, že by řádné hospodaření na velkostatku bylo zcizeni onoho vyžadovalo. V důvodech uvedeno dále: »Stpú vyšetřil také z důvodů vhodnosti okolnosti, které pokládá za rozhodné při udílení souhlasu dle § 7 záb. zák. a zjistil, že není zde důvodů, pro něž by bylo — v případě, že by šlo o souhlas k právnímu jednání dle § 7 cit. zák. — vzíti zvláštní zřetel na kupce, poněvadž tito nabídnutím vyšších cen získali pozemky na úkor dlouholetých pachtýřů, jimž většina pozemků soudem přiznána pro ten případ, bude-li smlouva uznána za bezúčinnou vůči státu«.
Dne 24. května 1923 podali st-lé u obvodové úřadovny stpú-u v M. B. žádost, v níž uvedli, že dle zák. z 27. května 1919 č. 318 Sb. přiznány byly dlouholetým pachtýřum do vlastnictví části louky č. k. 374, že však na pozemky v H. v celkové výměře přes 1 ha a část louky v D., nyní jako č. k. 374/1 označené, ve výměře 1 ha 15 a l1m2, nikdo nároků dle zák. onoho nevznesl. Vzhledem k tomu a proto, poněvadž pro své hospodářství nutně půdy oné potřebují, žádali st-lé, aby k oné kupní smlouvě, pokud jde o parcelu v D. ovšem na částici č. k. 374/1 omezenou, byl dodatečně dle § 7 záb. zák. udělen souhlas.
Nař. rozhodnutím oznámil žal. úřad st-lům, že trvá na svém pravoplatném rozhodnutí z 1. června 1921, kterým smlouva z 25. dubna 1919 z důvodů v cit. rozhodnutí uvedených byla prohlášena za bezúčinnou proti státu ve smyslu § 18 záb. zák., resp. nebylo jí uděleno svolení dle § 7 záb. zák.
O stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí uvažoval nss tak:
Nss vyslovil již v nál. Boh. 557 adm. právní názor, že úřad — rozhoduje o tom, nemá-li dáti souhlas ke zcizení zabrané půdy dle § 7 záb. zák. — nemůže žádnou žádost opětovanou za udělení souhlasu toho odmítnouti pro právní moc dřívějšího zamítavého rozhodnutí, aniž zjistil, že se vůbec v ničem nezměnily od předešlého rozhodnutí, rozhodné poměry faktické i ohledy veřejného zájmu...
Žal. úřad žádost st-lů o dodatečný souhlas zamítl jediné, dovolávaje se svého prý pravoplatného rozhodnutí z 1. června 1921, jímž udělení souhlasu dle § 7 záb. zák. odepřel. To však, jak stížnost právem vytýká, učiniti nemohl, a muselo proto nař. rozhodnutí, opírající se o mylný názor právní již z toho důvodu býti zrušeno dle § 7 zák. o ss, aniž bylo potřebí se obírati námitkou stížnosti, že ono rozhodnutí z 1. června 1921 nelze vůbec považovati za pravoplatné rozhodnutí o odepření souhlasu dle § 7 záb. zák.

Citace:

č. 3550. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1173-1174.