Čís. 16210.

Proti žalobě hypotekární může se knihovní vlastník brániti jen takovými námitkami, které lze dovoditi z hypotéky samé nebo z právního důvodu hypotekární pohledávky, nikoli však námitkami, týkajícími se neplatnosti smlouvy, podle níž se stal formálně správný vklad vlastnického práva pro něho.
(Rozh. ze dne 17. června 1937, Rv I 2611/35.)
Žalobě, jíž se žalující O. záložna v P. domáhala na žalovaných Václavu a Anně J-ových, knihovních vlastnících nemovitosti zapsané v knihovní vložce č. 862, kat. území Ch., aby byli uznáni povinnými trpěti, aby se žalobkyně uspokojila pro svou pohledávku 19885 Kč s příslušenstvím z nemovitostí zapsaných v dotčené vložce pod pol. C, vyhověly soudy všech tří stolic, nejvyšší soud z těchto
důvodů:
Jde o žalobu hypotekární, čelící proti žalovaným jako hypotekárním dlužníkům. Žalovaní doznávajíce, že byli v době vydání rozsudku soudu prvé stolice zapsáni v pozemkové knize jako knihovní vlastníci zatížené nemovitosti ve vložce 662 pro kat. území Ch., brání se proti řečené žalobě jen námitkou, že nenabyli vlastnictví k dotčené nemovitosti, ježto prý trhová smlouva, sjednaná o. nemovitosti té mezi žalovanými jako kupujícími a Františkem K. jako prodávajícím, jest neplatná pro podstatný omyl, a že žalovaní již podali z toho důvodu žalobu o neplatnost uvedené trhové smlouvy, a to ještě před tím, než byla podána žaloba, o niž v souzené věci jde. Než tato jejich námitka nedostatku pasivní legitimace neobstojí. Na oprávnění knihovního věřitele domáhati se ze zastavené nemovitosti uspokojení hypotekární pohledávky na žalovaných jako na knihovních vlastnících nemá vlivu skutečnost, že žalovaní podali žalobu o neplatnost uvedené trhové smlouvy, jež byla základem knihovního převodu vlastnického práva s jejich předchůdce na žalované. To vyplývá z těchto zákonných předpisů: Podle §§ 461 a 466 obč. zák. je zástavní věřitel, který není uspokojen po uplynutí času, oprávněn žádati na soudě o dražbu zástavy; převedl-li dlužník vlastnictví zastavené věci na jinou osobu v době zastavení, může věřitel uplatňovati nejprve své osobní právo proti dlužníku a pohledávati pak své plné uspokojení ze zástavy. Podle § 2 min. nař. z 19. září 1860, č. 212 ř. z., jež bylo vydáno k odstranění pochybností o doslovu § 466 obč. zák., má hypotekární věřitel na vůli říditi žalobu, jíž se domáhá zaplacení zajištěné pohledávky, buď na osobního dlužníka, nebo na vlastníka zástavy, nebo na oba společně. § 59, odst. 1, knih. zák. ustanovuje, že poznámku výpovědi hypotekární pohledávky a poznámku hypotekární žaloby jest povoliti na věřitelovu žádost, je-li jako vlastník nemovitosti dané do zástavy zapsán ten, proti komu směřuje výpověď nebo žaloba, a je-li vykázáno, že jest o žalobě zahájeno řízení. Z řečených předpisů, zejména z posléz uvedeného zákonného ustanovení vychází nade vši pochybnost najevo, že pro uplatňování práva z hypotéky platí vůči věřiteli za vlastníka ten, kdo je zapsán v pozemkové knize jako vlastník, a že tedy je rozhodující jediné knihovní stav. Hypotekární žaloba může směřovati vždy jen proti knihovnímu vlastníku hypotéky a žalovaný touto žalobou může namítati jen takové námitky, které lze dovoditi z hypotéky samé nebo z právního důvodu hypotekární pohledávky, jest však bezvýznamná jeho námitka, že není pravým vlastníkem nebo že se vklad práva vlastnického stal neprávem, neboť pravá hypotekární žaloba se zakládá jediné a výhradně na skutečnosti formálně správného knihovního stavu. Nemá tedy právního významu pro posouzení sporu vznesená námitka, týkající se neplatnosti trhové smlouvy o dotčené zatížené nemovitosti. Nižší soudy právem proto k ní nepřihlížely a nepochybily, jestliže nevyčkaly výsledek sporu, zahájeného žalovanými proti jejich knihovnímu předchůdci o neplatnost smlouvy trhové, a nepřerušily z toho důvodů rozepři, o niž tu jde.

Citace:

č. 16210. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 894-895.