Čís. 1109.
K zabranosti podle záborového zákona nutno přihlížeti bez ohledu na
stav knihovní. Při vyřizování rekursu lze v tomto případě bráti zřetel na
nové okolnosti.
(Rozh. ze dne 28. června 1921, R I 808/21.)
Knihovní soud zamítl knihovní žádost o rozdělení pozemku a
vklad převodu práva vlastnického k nově utvořenému dílci, ježto jde o zabraný majetek dle § 1 а 4 zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n., a svolení státního úřadu pozemkového k žádanému oddělení a zcizení vykázáno není (§ 7 cit. zák.). Rekursní soud vyhověl knihovní
žádosti. Důvody: Dle § 93 knih. zák. je pro posouzení knihovní žádosti
směrodatným okamžik, ve kterém žádost u knihovního soudu došla, tedy
podle příchozího záznamu dne 3. února 1921. Toho dne ve vložce, o niž
tu jde, dosud nebylo poznámky záboru podle § 16 zákona ze dne 16. dubna
1919, čís. 215 sb. z. а n., a § 8 nařízení ze dne 9. ledna 1920, čís. 61 sb. z. a n., nýbrž žádost o tuto poznámku došla k soudu knihovnímu teprve dne
18. března 1921. Není tedy povinností knihovního soudu, by této poznámky
při vyřízení hořejšího návrhu dbal, zvláště když pro jeho tvrzení, že jde
o zábor podle § 14 cit. zákona není ani ve spisech, ani v pozemkové knize
opory. Poněvadž žádost samotná se opírá o listiny, kterým s hlediska
§ 26 knih. zákona nemohou býti činěny výtky, poněvadž tu není také překážek podle § 94 knih. zákona, uznal rekursní soud, že žádost byla zamítnuta bezdůvodně. Jejímu vyhvění není také na překážku předpis
§ 18 záborového zákona, podle něhož smlouvy o zcizení zabraného majetku, učiněné po 28. říjnu 1918, jsou proti státu bezúčinny, nebude-li prokázáno, že šlo o jednání, kterého si vyžádalo řádné hospodaření, poněvadž
povoleným zápisem záborová práva státní dotčena býti nemohou a nebudou, a poněvadž tímto předpisem platnost smlouvy mezi smluvními stranami není zrušena.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Neprávem odvolává se rekursní soud na § 93 knih. zák., dle něhož posuzuje se oprávněnost žádosti dle knihovního stavu, jaký tu byl v době,
kdy žádost došla, a, když podle tohoto stavu není závady, že žádost povoliti jest (§ 94 čís. 1 knih. zák.), neboť přehlíží úplně předpis § 16 záborového zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n. Veliká sociální
důležitost agrární reformy vyžadovala, mělo-li jejího cíle býti dosaženo,
aby se zákonodárce přenesl přes všechny formální pochybnosti, podávající
se ze stanoviska platného práva, a odklidil všechny právní závady, jež
by byly na překážku plné a pronikavé účinnosti záborového zákona a
mařily tak jeho dílo. Tak hned pokud šlo o zachycení nemovitého majetku, záboru podrobeného, musil, měl-li jej zachovati pro své účely a
zachrániti před rozšantročením, vysaditi z platnosti zásadu o ochraně důvěry v knihy veřejné, a učinil to právě předpisem § 16 zák. záborového,
jenž nařizuje, že ovšem má se sice zabraný majetek vyšetřiti — k tomu
cíli ukládá vl. nařízení ze dne 9. ledna 1920, čís. 61 sb. z. a n. jeho soupis
— a uvésti v patrnost knihovní poznámkou záboru, že však i bez této
poznámky nemůže se nikdo dovolávati, že beze své viny o záboru nevěděl; podléhá-li majetek záboru, platí za zabraný, a jest podroben v příčině převodu a zatížení všem podmínkám záborového zákona, třeba zábor
z knih patrným nebyl; nabytí bez splnění těchto podmínek nemá vůči
státu účinku (§ 7), nabyvatel nemůže se odvolávati na důvěru v negativní
obsah veřejných knih neboli na svou bezelstnost. K závazku zabranosti
přihlíží se tudíž bez ohledu na knihovní stav a posuzuje se vše tak, jakoby
poznámka záboru v knihách apparovala; vším právem proto prvý soudce, maje úřední vědomost o závazku tom, k němu přihlížet. Byloť by protismyslným, povolovati vklad, o němž jisto, že už po zákonu samém nemá
účinku. Jak žadatelé v rekursu uvedli, jde o stavební místa, na nichž nabyvatelé chtějí ihned stavěti. Kdyby byl vklad přes znalost pravého stavu
věci povolen, nabyvatelé v důvěře v soudní rozhodnutí uvedli by se ve
značné náklady stavební a pak by jim byly pozemky jako zabrané třeba
odňaty. Nesrovnává se to s úkolem nesporného soudce, jenž má hleděti,
aby strany byly škod ušetřeny (§ 2 čís. 10 nesp. říz.), mylnou víru v legálnost nabytí v nich živiti. Jinými slovy, i kdyby se za to mělo, že k nedostatku práva disposičního vedle § 94 čís. 2 knih. zák. dlužnu přihlížeti
jen potud, pokud ze samého podání (žádosti a příloh) neb z knih vního
stavu na jevo vychází, že tedy ve věcech knihovních neplatí předpis § l čís. 6 nesp. říz., dle něhož soudce přihlíží i ke skutečnostem odjinud mu
známým, přece logickým důsledkem předpisu § 16 záb. zák. jest, že
jest jím prolomena i tato formelní zásada. Dalším důsledkem § 16 záb. zák.
jest, že prolomen také formální předpis § 126 odstavec druhý zák. knih.,
že při vyřizování rekursu nelze bráti zřetele na nové okolnosti, neboť
platí-li závazek zabranosti v každém případě, ať byl znám či nic, dlužno
naň vždy zřetel bráti, jakmile znám jest, i možno nebrati naň zřetel jen
pro faktickou překážku, že znám není. I kdyby tedy prvý soudce nebyl
o něm věděl, an v knihách poznamenán nebyl, a byl tudíž žádost povolil,
přece rekursní soud byl by musil k poznámce záboru, která v době rekursu už zapsána byla, přihlížeti. Tím spíše tedy, když už prvý soudce
k záboru zřetel vzal. Předůležité veřejnoprávní cíle, jež zákon záborový
sleduje, to neprominutclně vyžadují a duch § 16 to kategoricky nařizuje.
Žádost nevyhovuje principu legality (§ 94 č. 2 knih. zákona), nelze ji povoliti.