Čís. 8819

.
Přesvědčení žalovaného o beznadějnosti námitky nepříslušnosti cizozemského soudu nezbavuje ho povinnosti, by vznesl námitku, chce-li uplatniti proti exekuci na základě rozsudku v onom sporu odpor podle § 81 čís. 1 ex. ř.
Ani z hlediska čís. 2 § 81 ani čís. 4 § 81 ex. ř. není závady, by nebyl v tuzemsku vykonán nárok na zaplacení útrat sporu v Německu, jímž byla uznána povinnost dlužníkova zhodnotiti zaplacenou již hypotekární pohledávku podle německého zákona o zhodnocení.
(Rozh. ze dne 22. března 1929, Rv I 1410/28.)
Proti povolení exekuce k vydobytí útrat přisouzených vymáhajícímu věřiteli rozsudkem zemského soudu v Drážďanech, vznesl dlužník odpor z důvodu § 80 čís. 1, 2 a 4 ex. ř., jejž procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Podle spisů zemského soudu v Drážďanech bylo soudem zjištěno, že dlužník ve sporu zahájeném proti němu vymáhajícím věřitelem u zemského soudu v Drážďanech o zhodnocení hypotekární pohledávky byl zastoupen právním zástupcem a že se pustil do sporu ve hlavní věci, aniž by byl namítal nepříslušnost zemského soudu v Drážďanech. Poněvadž ustanovení německého civilního soudního řádu, na nichž založila vymáhající strana příslušnost zemského soudu v Drážďanech, jsou tatáž, jako předpisy jurisdikční normy platící v Československu a mezi oběma státy jest vzájemnost, mohl právem vymáhající věřitel žalobu z důvodů příslušnosti §§ 38, 39 a 40 něm. c. ř. s. — Čís. 8819 —
406
zadati na zemském soudě v Drážďanech, nehledíc k tomu, že pravoplatným rozsudkem zemského soudu v Drážďanech ze dne 30. dubna 1927 bylo vysloveno, že se dlužník, převzav hypotekární dluh započtením do kupní ceny, stal též osobním dlužníkem vymáhajícího věřitele se splništěm v Drážďanech jakožto dřívějším splništěm prodatelky hypotekárního předmětu. Ježto podle § 80 čís. 1 ex. ř. právní věc podle ustanovení v tuzemsku o příslušnosti platných mohla býti zahájena v cizím státě, najmě byla-li tu, jak již uvedeno, táž zákonná ustanoveni, nemohlo býti vymáhajícímu věřiteli bráněno, by nezahájil spor u zemského soudu v Drážďanech, a nebyl povinen, žalovati dlužníka u soudu jeho pobytu, v Děčíně. Odporu dlužníka z důvodů čís. 2 a 4 § 81 ex. ř. nelze rovněž přiznati oprávněnost, ježto nejsou splněny předpoklady čís. 2 a 4 § 81 ex. ř.. Vymáhající strana domáhá se exekučním návrhem vydobytí útrat sporu přisouzených jí zemským soudem v Drážďanech 108,15 říšských marek. Rozsudek ze dne 8. ledna 1927, jakož i usnesení upravující útraty ze dne 24. ledna 1927, byly prohlášeny předběžně za vykonatelné, pokud se týče nabyly právní moci, ježto dlužník zejména proti usnesení o útratách nepodal opravného prostředku. Co se týče zákazu podle § 81 čís. 2 ex. ř., nemá soud za to, že tu oň jde, ježto exekucí má býti vydobyta pouze pohledávka útratová, tudíž peněžitá a nemůže býti o tom řeči, že jde při vydobytí útratové pohledávky o exekuci, jíž má býti vynuceno jednání, jež podle tuzemského práva vůbec jest nedovolené neb alespoň nevynutitelné. Tak by tomu bylo, kdyby bylo na dlužníku vymáháno uzavření manželství apod. Poněvadž se v souzeném případě jedná jen o plnění peněžité částky kromě útrat exekuce, nemůže býti o tom řeči, že jsou tu podmínky a předpoklady § 81 čís. 2 ex. ř., najmě an nárok hypotekárního věřitele na náhradu útrat není obmezen na hypotéku, nýbrž jest tu i osobní závazek dlužníka, jakž vyplývá z ustanovení §§ 41 a 45 c. ř. s. I když u zemského soudu v Drážďanech bylo jednáno o zhodnocení, pro něž tam platí zvláštní předpisy, nelze říci, že vydobytím přisouzených útrat v této věci má býti vynuceno jednání podle zdejšího práva nedovolené neb aspoň nevynutitelné (§ 81 čís. 2 ex. ř.). Avšak není tu ani podmínek a předpokladů čís. 4 § 81 ex. ř. Jak právě bylo vyloženo, jde vymáhající straně jen o vydobytí útrat, tudíž peněžité pohledávky. Čís. 4 § 81 ex. ř. předpokládá, že exekucí nebo žádaným exekučním úkonem má býti uznán poměr právní nebo uskutečněn nárok, kterému tuzemským zákonem v tuzemsku z ohledů k veřejnému pořádku nebo k mravnosti jest odepřena platnost nebo žalovatelnost. Tohoto ustanovení bylo by však lze použiti pouze tehdy, kdyby mělo např. býti v tuzemsku uznáno otroctví apod. I kdyby šlo o zhodnocení, jak má dlužník za to, neodporovalo by veřejnému pořádku ani mravnosti v tuzemsku ani by samo o sobě nebylo nemravným. Okolnost, že ani ohledně pohledávek dřívějších ani nynějších není v tuzemsku zákona o zhodnocení, nevylučuje, by i v tuzemsku nedošlo k zhodnocením a že jsou žalovatelná. Budiž tu jen poukázáno na zvýšení činže vzhledem k činži z roku 1914, stanovená v zákonech na ochranu nájemců, na zvýšení pachtovného — Čís. 8819 —
407
při dlouhodobých pachtech a konečně na zvýšení služného veřejných a soukromých zaměstnanců, jakož i úrazových důchodů a podpor nemocenských pokladen vzhledem ke stavu tuzemské měny. Nejde tu ani o uskutečnění nároku, jemuž by byla tuzemským zákonem odepřena platnost nebo žalovatelnost vzhledem k veřejnému pořádku nebo mravnosti. Okolnost, že tuzemské zákonodárství nemá předpisu o zhodnocení podle jednotlivých údobí časových, neznamená ještě, že takovému nároku vzešlému v cizině měla býti odepřena platnost a žalovatelnost z důvodů veřejného pořádku nebo mravnosti, naprosto však nemůže se to týkati útrat, jež vzešly jednáním u cizozemského soudu. Vzhledem k těmto úvahám jakož i k tomu, že vymáhající věřitel při podání exekučního návrhu prokázal, že předvolání nebo nařízení, jímž bylo zahájeno jednání před cizozemským soudem, bylo doručeno vymáhajícímu věřiteli k vlastním rukám (§ 80 čís. 2 ex. ř.) a bylo prokázáno, že rozsudky a usnesení drážďanského zemského soudu podle práva u něho platného jíž nepodléhají opravnému prostředku, stavícímu vykonatelnost (§ 80 čís. 3 ex. ř.), dlužník pak neprokázal, ba ani netvrdil, že mu byla možnost účastniti se v řízení před cizozemským soudem odňata nepravidelností v tomto řízení (§ 81 čís. 1 ex. ř.), nýbrž naopak, jak již uvedeno, byl zastoupen a podmínek čís. 2 a 4 § 81 ex. ř. tu není, bylo odpor dlužníka zamítnouti. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Jádrem odvolání jest odvolací důvod nesprávného posouzení věci po stránce právní, které odvolatel spatřuje v tom, že prvý soud odporu nevyhověl, prý proti předpisu jednak § 80 čís. 1, jednak čís. 2 a 4 § 81 ex. ř. a). V tomto směru vytýká odvolatel, že příslušnost zemského soudu v Drážďanech byla opřena o sudiště, které jest československému právu cizí, totiž o příslušnost soudu splniště podle § 29 civ. řádu soudního pro říši německou, kdežto ustanovení § 88 j. n. mají v příčině soudu splniště ustanovení odchylná. Odvolatel však přehlíží, že prvý soud opírá svůj názor, že jsou splněny předpoklady § 80 čís. 1 ex. ř. o skutečnost, zjištěnou na základě spisů zemského soudu v Drážďanech, že žalovaný (dnes povinný) František T. ve sporu o zhodnocení splacené již hypotekární pohledávky 12000 marek byl zastoupen právním zástupcem a do projednávání sporu ve hlavní věci se pustil, nenamítav nepříslušnost zemského soudu v Drážďanech. Podle názoru prvého soudu byl zemský soud v Drážďanech příslušným, pří nejmenším stal se příslušným podle § 39 c. ř. s. pro říši německou, kteréžto ustanovení se shoduje s ustanovením posledního odstavce § 104 j. n., platným v Československu. Odvolatel ovšem míní, že žalovaný v drážďanském sporu byl původně odsouzen pro zmeškání a proto s námitkou nepříslušnosti propadl. Avšak názor ten jest mylný a v rozporu s ustanovením § 342 c. ř. s. pro říši Německou, podle něhož se podáním odporu proti rozsudku pro zmeškání, byl-li odpor přípustným, vrátí věc do stavu před zmeškáním. V souzeném případě žalovaný odpor vznesl, načež ve věci samé bylo s oběma stranami sporně jednáno ve věci samé, aniž žalovaný namítl nepříslušnost soudu, což se zjišťuje na základě citovaných již spisů. Na věci nic nemění otázka, — Čís. 8819 —
408
zda žalovaný mohl s úspěchem namítati nepříslušnost drážďanského soudu podle zákonů platných v říši německé. Pro posouzení věci s hlediska § 80 čís. 1 ex. ř. stačí, že žaloba u zemského soudu v Drážďanech proti Františku T. podána býti mohla a že tento soud se stal příslušným podle ustanovení citovaných již § 39 c. ř. s. pro říši německou, pokud se týče § 104 j. n. čsl. b.). Při posouzení věci s hlediska § 81 čís. 2 a 4 ex. ř. jest míti na zřeteli, že jde o exekuci k vydobytí vykonatelného pohledávání útrat sporu 108 ř. m., tedy o pohledávku peněžitou. Odpadá tudíž především důvod § 81 čís. 2 ex. ř., by žádaná exekuce byla odepřena. Neboť nejde o jednání (činění) podle tuzemského práva vůbec nedovolené neb alespoň nevynutitelné. Než není tu ani důvodu § 81 čís. 4 ex. ř., již proto, že v tuzemsku není zákona, podle něhož by se žalobcovu nároku z důvodů veřejného pořádku nebo mravnosti odpírala platnost nebo žalovatelnost. Doslov ustanovení § 81 čís. 4 ex. ř. nasvědčuje tomu, že předpokládá výslovný zákaz a positivní předpis zákonný. Takového předpisu však v zákonodárství tuzemském není. Poukazuje-li odvolatel k tomu, že tuzemské zákonodárství nevydalo dosud zákona o zhodnocení pohledávek, natož se zpětným účinkem, jest mu sice přisvědčiti, nelze však tvrditi, že pojem zhodnocení jest cizí i zákonodárství i praxi tuzemské, na kteroužto okolnost správně poukázal již prvý soud, zmíniv se příkladmo o zákonech o ochraně nájemníků a jiných zákonech, upravujících platy a důchody ve shodě se stavem tuzemské měny. Nelze tudíž tvrditi, že jde o uznání neb o uskutečnění nároku, jemuž v tuzemsku odepřena jest platnost nebo žalovatelnost z důvodů veřejného pořádku nebo mravnosti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud posoudil věc správně po právní stránce a není oprávněn důvod § 503 čís. 4 c. ř. s. Přesvědčení dovolatelovo o beznadějnosti námitky nepříslušnosti německého soudu procesního nezbavilo ho povinnosti, by vznesl tuto námitku, chtěl-li uplatniti proti exekuci na základě rozsudku odpor podle § 80 čís. 1 ex. ř. Ježto tak neučinil, nastal účinek § 39 něm. civ. řádu procesního, v tuzemsku § 104 j. n., t. j. právní věc mohla býti uplatněna podle tohoto zdejšího předpisu ve státě cizím. Vymáhání nároku na základě říšskoněmeckého titulu exekučního nevadí v tomto případě předpisy § 81 ex. ř. čís. 4, tím méně čís. 2, kterýž dovolání samo již neuplatnilo, a to právem, ježto vymáhané plnění peněžité nelze podřaditi pod tento předpis. Není třeba zabývati se otázkou dovolatelem nadhozenou, zda by mohl býti s úspěchem uplatněn nárok podle německého zákona o zhodnocení žalobou u československého soudu. Jde jen o to, zda na základě německého exekučního titulu mohou proti povinnému býti vymáhány útraty sporu, v němž byla uznána jeho povinnost zhodnotiti zaplacenou již hypotekární pohledávku podle německého zákona o zhodnocení. Předpis § 81 čís. 4 brání jen tomu, by exekucí nebyl uznán právní poměr neb uskutečněn nárok, kterému tuzemským zákonem v tuzemsku z ohledu k veřejnému pořádku nebo mravnosti jest odepřena platnost nebo žalovatelnost. Takového tuzemského zákona není, zejména není jím předpis § 6 zák. čís. 187/1919, jímž vyloučena byla sice obecně valorisace co do korunových pohledávek, ale jen nepřímo tím, že stanovena byla platnost závazků znějících na koruny rakouskouherské splatných v oblasti československého státu v korunách československých v poměru 1:1. Ve zvláštních případech bylo však i v tuzemsku nejen uznáno, nýbrž i provedeno zhodnocení, a to nejen soudy, nýbrž i výslovnými zákonnými předpisy. Lze uvésti zákon o těžbě dříví čís. 121/21, nařízení o ceně elektrické energie a plynu čís. 524/19, úpravu pachtovného čís. 471/20. Ježto i čsl. stát upravil si zhodnocení podle potřeby svým zvláštním způsobem, nelze nároku na zhodnocení pohledávky podle německého práva odepříti podle § 81 čís. 4 ex. ř. vykonatelnost jen proto, že v tuzemsku není zákona stejně znějícího neb omezeného na případy zdejšího zhodnocení. Nezáleží ani na tom, že podle německého práva lze zhodnotiti i pohledávky již zaplacené a kvitované. Zhodnocení takové není sice v tuzemsku možné pro nedostatek zákonného předpisu, ale stačí, že zde není předpisu, jenž by takové dodatné zhodnocení výslovně zakazoval. K námitce, že německé soudy praktikují zákon o zhodnocení nemravným způsobem proti příslušníkům Čsl. republiky, nelze hleděti, ježto tvrzení to jest obsaženo teprve v dovolání.

Citace:

č. 8819. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 429-433.