NPD documents search: Váž. tr., 3 (1921)

Čís. 4761.

Cís. nařízeníze dne 15. září 1915 čís. 278 ř. zák.
Dědic ručí s odkazovníkem nedílně za dědické poplatky. Bez svolení poddědiců nelze ze substituční podstaty zaplatiti část dědických poplatků, připadajících na předního dědice.
(Rozh. ze dne 3. března 1925, R I 181/25) Přední dědička žádala na pozůstalostním soudě, by jí z podstaty, utvořené z jejího nápadu, substitucí ve prospěch sourozenců vázaného, bylo vydáno 5540 Kč 05 h jakožto polovice 11080 Kč 10 h, které má platiti na poplatky 9150 Kč a 5382 Kč 22 h, tedy úhrnem 14532 Kč 22 h, na které jí z pozůstalosti bylo vydáno 3452 Kč 12 h jako záloha. Substituti dali svolení pouze ku vydání 2691 Kč 11 h jakožto polovičky z 5382 Kč 22 h, tvořícího díl dodatečně vyměřené osobní daně z příjmu zůstavitele za rok 1921 a 1922, která částka jest vlastně dluhem pozůstalostním, o které jmění pozůstalostní se zmenšuje. Soud prvé stolice ve smyslu tohoto souhlasu substitutů dal svolení k vybrání 2691 Kč 11 h ze substituční podstaty. Žádost o vydání další požadované částky prvý soudce zamítl s poukazem na to, že ostatní dědicové s tím nesouhlasí a nárok přední dědičky jest sporným. Rekursní soud k rekursu přední dědičky napadené usnesení potvrdil. Důvody: Pozůstalostní soudce v řízení nesporném nemůže rozhodovati o žádosti jednoho z účastníků proti vůli účastníků druhých. Soud pozůstalostní poplatky dědické nevyměřoval a proto důvody rekursu na předpisy poplatkové se odvolávající nemohou míti vlivu na rozhodnutí soudní. Když substituti nedali souhlasu k tomu, aby z podstaty substituční byla zaplacena část poplatků dědických, připadajících na dědičku, substitucí zatíženou, zcela správně prvý soudce návrh dědičky zamítl. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Na podporu svého názoru, že poplatkem jest zatíženo jmění, tvořící pozůstalost, v tomto případě jmění vázané fideikomisární substitucí a nikoliv osoba dědice, uvádí stěžovatelka předpisy §§ 8—10 a §u 23 cis. nař. ze dne 15. září 1915, čís. 278 ř. zák. Těmito ustanoveními nemůže však nijak dokázati správnost svého názoru, poněvadž obsahují toliko pravidla o tom, kdy nastává povinnost poplatková z dědického nápadu, nikoli o tom, že touto povinností je stiženo jmění samo, jež jest předmětem nápadu dědického neb substitučního. Otázku spornou však zcela jasně řeší týž § 23 cit. nař., jenž praví, že k zaplacení dědických poplatků je povinen nabyvatel a jeho právní nástupci, po případě, je-li jich více, každý z nich rukou nedílnou a proto ručí i dědic nedílně za poplatky z odkazu spolu s odkazovníkem, třebaže má dle zákona právo vybrati si poplatek na odkaz vypadající při jeho vydání. Z tohoto zvláštního předpisu nemůže ještě stěžovatelka vyvozovati správnost svého názoru, poněvadž zákon tímto ustanovením chce pouze zabezpečiti dědice, jenž zaplatil i poplatek z odkazu, jelikož dle prvého odstavce §u 23 cit. nař. jest pravidlem, že poplatkem jest povinen každý nabyvatel. Dle §u 613 obč. zák. má fiduciář pouze práva a povinnosti poživatele substituční podstaty, kteráž musí proto pro případ, že by substituce nastala, zůstati neztenčená. Právem tedy poukázaly oba nižší soudy na to, že jest posud nejisto, zda případ substituce nenastane a ze stěžovatelka má sama bez vybrání ze substituční podstaty zaplatil poplatek, připadající i na tuto podstatu, poněvadž bere z ní užitky. Substituti ne- svolili k vybrání poplatku ze substituční podstaty a nemá významu, poukazuje-li se k tomu, že substituti dříve již dali stěžovatelce zálohu na zaplacení poplatků. Má-li tedy podstata zůstati pro případ substituce neztenčená, nemůže se o tom mluviti, že by substituti byli obohaceni, když stěžovatelka zaplatí sama poplatky, na toto vázané jmění připadající. Právem tedy povolily oba nižší soudy pouze vydání částky 2691 Kč 11 h, kteráž se týká vlastně jako dluh substituční podstaty a odepřely vydání další částky. Dovolací stížnost není s hlediska §u 16 nesp. říz. Odůvodněna a nebylo jí proto vyhověno.

Citace:

Čís. 5111. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 394-396.