Čís. 1315.

K pojmu vyšších služeb po rozumu § 1159 a) obč. zák.
Úvěr na ošacovací akci má povahu zápůjčky. Zaměstnanec, jehož služební poměr pominul jinak, než výslužbou, jest, vystupuje ze služby, povinen zaplatiti zbytek úvěru.
(Rozh. ze dne 29. listopadu 1921, Rv I 906/21.)
Žalobkyně byla přijata nádražním úřadem státní dráhy jako skladní dělnice a konala za služby i lehčí práce kancelářské. Dne 1. června 1921 dostala 7denní výpověď. Proti žalobě o zaplacení mzdy do konce srpna 1921 namítl žalovaný železniční erár jednak nedůvodnost žalobního nároku, jednak účtoval navzájem pohledávku 507 K 45 h, jež žalobkyně dluhovala z úvěru poskytnutého jí na ošacovací akci. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Uznal sice za oprávněný žalobní nárok na mzdu za dobu od 7. do 11. června 1921, započetl však na tento nárok namítanou vyšší vzájemnou pohledávku. Po právní stránce uvedl v důvodech: Žalobkyně dle druhu své práce, dle denní své mzdy a dle toho, že pracovníci téže kategorie vystupovali nebo propouštěni byli bez výpovědi na hned, bezpečně mohla seznati, že děje se tak po právu dle ustanovení § 17 pracovního řádu, jež tedy jí známo býti muselo, třeba že straně žalované se nezdařil důkaz toho, že jí též sděleno bylo jejími představenými. Práce, které žalobkyně zastávala, konaly všechny osoby, za týchž podmínek přijaté, které začaly s prací hrubou, manuelní a dle svých schopností a snaživosti přidělovány byly časem na různé práce lehčího druhu v kanceláři, z nichž však mohly býti bez udání důvodů zpět poslány na práce hrubší, manuelní. Třebaže tedy žalobkyně skutečně konala po delší dobu lehčí práce kancelářské, nenastala tím změna právní povahy jejího pracovního poměru denního, jenž dle § 1159 obč. zák. vypovězen býti může oběma stranami každé chvíle pro den příští, protože zákon v takovém případě nečiní rozdílu mezi pracovníkem bez jakéhokoliv odborného vzdělání a oním, jenž dle svého vzdělání by — za jiných poměrů — mohl činili nárok na vřadění mezi pracovníky služeb druhu vyššího ve smyslu § 1159 a) obč. zák. Proto je pro rozhodnutí lhostejným, zdali práce, žalobkyní zastávané, patří do oboru služby podúředníka či zdali dokonce též úředníci je vykonávati mají. Účinnost její výpovědi, totiž zánik vzájemných nároků, nastala však vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobkyně přes 3 měsíce již trval, a že dle § 1159 obč. zák. týdenní výpověď nebyla dána v sobotu dne 4. června 1921, nýbrž dne 1. června 1921, teprve v sobotu dne 11. června 1921; tímto ustanovením změněno bylo ustanovení § 17 prac. řádu, pročež je vlastně lhostejno, zdali byl tento řád žalobkyni znám a sdělen. Poněvadž jak není sporno, že žalobkyně po uplynutí výpovědi se do další práce nepřihlásila, má dle § 1162 b) obč. zák. nárok na denní mzdu až do 11. června 1921, včetně po 27 K 13 h, celkem 1,08 K 52 h a proto slušelo se v tomto směru uznati právem ve smyslu žaloby. Avšak ani tento peníz nemohl žalobkyni býti k výplatě přisouzen, protože dluhuje žalované straně z důvodu ošacovací akce nedoplatek mnohem větší 507 K 48 h, jehož splatnost nastala dnem skončení pracovního poměru žalobkyně, t. j. dnem 11. června 1921, poněvadž ustanovení ohledně splácení úvěru dle znění odběrné knížky platí jen pro zaměstnance s platem měsíčním, případný nedoplatek neboli dluh žalobkyně je splatným v tu dobu, kdy její denní pracovní poměr přestane, ježto se úvěr poskytuje výslovně proti srážce ze mzdy; kdyby byl správným opačný názor, buď by se musel nedoplatek odepsat nebo denní poměr pracovní proměnit v měsíční na tak dlouho, až by se dluh splatil měsíčními částkami po 33 K 33 h, jak to míní žalobkyně. Odvolací soud rozsudek potvrdil v podstatě z jeho důvodů.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání mimo jiné z těchto
důvodů:
Nesprávné právní posouzení shledává dovolatelka v tom, že odvolací soud rozhodl: 1. že ji nelze pokládati za osobu konající »vyšší služby« 2. že přípustnost kompenzace namítané vzájemné pohledávky byla schválena. ad 1. Zákon nepodává nikde výměru »vyšších služeb« a nutno proto rozeznávati mezi službami obyčejnými, osobami bez jakékoliv kvalifikace vykonávanými, a službami, jež jistou kvalifikaci už svou povahou vyžadují a předpokládají tedy zvláštní předběžné vzdělání, zkoušky a pod..., jež činí tu kterou osobu způsobilou, aby v jistém oboru samostatně pracovala, kterážto práce se zpravidla jeví v duševní činnosti a námaze. Práce tohoto druhu považovati jest za služby »vyšší«. Za takové služby však nelze míti služby, konané žalobkyní, i když byl jí dán titul »písařky«: vždyť byla přijata jako dělnice skladní a pak pověřena psaním složních listů, razítkováním nákladních listů, vypravováním jich k pokladně, tedy úkony, jež zajisté nevyžadují zvláštního předběžného vzdělání, jež naopak jsou jen obyčejnými, lehkými a šablonovitými pracemi kancelářskými. Nemůže se tudíž žalobkyně dovolávati ustanovení § 1159 a) obč. zák., nýbrž jedině § 1159 obč. zák., jak právem soudy nižší, věc správně posuzujíce, také učinily. A d 2. Pokud jde o přípustnost kompensace, zabývaly se jí nižší soudy takovým způsobem, že netřeba k důvodům jejich nic více přičiňovati. Jen se zřetelem na vývody dovolání nutno podotknouti, že poskytnutý úvěr na ošacovací akci má právní povahu zápůjčky a nikoliv, jak omylem dovolatelka uvádí, půjčky. Zápůjčka ta byla však podmíněna trváním poměru zřízeneckého vůči státu a poskytnuta jen na dobu tu neb na dobu výslužby. Pominul-li právní poměr ten způsobem jiným, než výslužbou, tu samo sebou z účele úvěrové podpory té se podává, že osoba, úvěru požívající, pozbyla i výhod splátkových a že zbytek úvěru musí zaplatiti ihned po vystoupení ze služebního poměru, jelikož tu není více podmínek pro ponechání úvěru. To ostatně vyplývá i z § 1 nař. vlády ze dne 3. srpna 1920, čís. 469 sb. z. a n., jímž byla zřízena statní nákupna oděvních potřeb, jejíž účelem bylo získati tyto potřeby a přikázati je za peníze státním zaměstnancům, ať jsou v činné službě nebo ve výslužbě. Vzhledem k tomu nepadá pak také na váhu, že nebylo mezi žalobkyní a žalovaným erárem výslovně ujednáno, že jejím propuštěním z úřadu stal se celý nedoplatek splatným.

Citace:

Čís. 1315. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 829-831.