Čís. 17402.

Zaměstnavatel neodpovídá podle § 1157 obč. zák. za škodu vzniklou zaměstnanci úrazem na stroji, třebas zvláště nezajistil jeho kola, nemohlo-li při odborném zacházení se strojem k úrazu dojíti a zaměstnavatel ani nemohl ani nemusil neodbornost osoby se strojem pracující předvídati. Zaměstnanec (kolář), který dobrovolně nabídl zaměstnanci jiného odboru (kováři) pomoc při práci, ač k ní neměl odborné znalosti zavinil sám svůj úraz.
(Rozh. ze dne 5. října 1939, Rv I 235/38.)
Žalobce (kolář) pracoval jako výpomocný dělník u žalovaných. Dne 27. ledna 1936 utrpěl při práci s vrtačkou úraz tím, že se dostal levou rukou mezi ozubená kolečka a byl mu rozmačkán levý malíček. Vrtačka nebyla opatřena ochranným zařízením. Domáhá se proto žalobou náhrady škody tvrdě, že dostal rozkaz od spoluzaměstnance, kováře Františka D., aby opravil vrata. Při práci na vrtačce dostal se rukou do ozubených koleček, což by se nebylo stalo, kdyby vrtačka byla opatřena ochranným zařízením. Nižší soudy uznaly žalobou uplatňovaný nárok polovicí po právu.
Nejvyšší soud zamítl zcela žalobu.
Důvody:
Zavinění žalovaných na žalobcově úrazu shledává odvolací soud jedině v tom, že ozubená kola ruční vrtačky, s kterou žalobce v kritické době pracoval, nebyla náležitě chráněna tak, aby k úrazu vůbec nemohlo dojíti, takže podle jeho názoru nebylo učiněno zadost předpisu § 1157 obč. z., který ukládá zaměstnavateli povinnost nářadí, potřebné k práci zaměstnancově opatřiti tak, aby byly chráněny život a zdraví zaměstnaného. S tímto právním názorem nelze v této věci souhlasiti. Předpis § 1157 obč. zák. ukládá zaměstnavateli povinnost, zaříditi služební úkony zaměstnancovy tak, aby jeho zdraví a život, pokud to dle povahy úkonů jest možné, byly chráněny, a zaměstnavatel ručí proto za škodu, která vznikne zaměstnanci tím, že zaměstnavatel, ač mohl, nepředešel poškození zaměstnancovu. Tato povinnost jest uložena zaměstnavateli jen v mezích možnosti a proto neukládá § 1157 obč. zák. zaměstnavateli ručení za výsledek, nýbrž předpokládá jeho zavinění. Strany přednesly v prvé stolice souhlasně, že žalobce byl zaměstnán u žalovaných jako kolář, tedy hlavně pro práce s dřevem, a nižší soudy k tomu zjistily, že žalobce nedostal od odpovědné osoby příkaz, aby železné pásy sám připravil a vyvrtal, naopak, že práci tu měl provésti kovář František D. Žalobce neměl tedy podle svých služebních úkonů přijíti s vrtačkou ve styk a žalovaní nemohli předvídati, že se tak přes to stane, a to podle zjištění nižších soudů následkem vlastního rozhodnutí žalobcova, jenž se k práci s vrtačkou sám nabídl. Nižší soudy zjistily konečně také, že úraz nebyl by se žalobci ani přihodil, kdyby byl držel levou rukou předmět a pravou rukou otáčel zaobleným kolečkem. Nelze tudíž obviňovati žalované, že nezajistivše zvláště kola vrtačky v kovárně na svém dvoře, opomenuli nějaké opatření, jež jim ukládá § 1157 obč. zák., neboť, jak již uvedeno, při odborném zacházení s vrtačkou nemohlo k podobnému úrazu dojíti a neodbornost osoby s ní pracující nemuseli a nemohli ani předvídati. Pak ale není na straně žalobce jen spoluzavinění, jak dovozuje odvolací soud, nýbrž žalobce musí si přičísti výhradně sám celou vinu na úrazu, když jej utrpěl při práci, k níž se, ač neměl odborné znalosti, sám dobrovolně nabídl kováři D., jemuž tato práce příslušela.

Citace:

č. 17402. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 486-488.