NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2664.

Řidič automobilu má býti připraven (§§ 335, 337 tr. zák.) i na náhlé objevení se překážky, nemá-li před sebou úplně volnou dráhu (v cestě je povoz, naložený vysoko zbožím, a do něho zapřažena tažná zvířata); nestačí tu ani jízda přípustnou rychlostí; spoluzavinění poškozeného nesprošťuje pachatele zodpovědnosti za vlastní nedbalé jednání.
Silostroje náležejí k předmětům, jichž provoz děje se zpravidla za okolností zvláště nebezpečných.
Subjektivní skutková podstata a souběh přečinu podle §u 335 tr. zák. se správním přestupkem ve smyslu §u 55 min. nař. ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák.
Otázka, zda jde o uzavřené místo ve smyslu prvého odstavce §u 46 onoho nařízení, není otázkou ryze technickou, k jejímuž správnému porozumění a řešení bylo by potřebí zvláštních odborných vědomostí, stačí tu soudcovská zkušenost a znalost.
O tom, zda a jaké průvodní návrhy byly učiněny (§ 281 čís. 4 tr. ř.), rozhoduje záznam protokolu o hlavním přelíčení.
(Rozh. ze dne 17. února 1927, Zm II 377/26).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Jihlavě ze dne 2. srpna 1926, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života podle §§ 335 a 337 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost dovolává se důvodů zmatečnosti čís. 4, 5, 9 a) a 10 §u 281 tr. ř. Důvodu zmatečnosti čís. 4 §u 281 tr. ř. dovolává se proto, že nebyl připuštěn navrhovaný důkaz místním ohledáním a slyšením znalce, pokud se týče, že o návrhu tom nebylo rozhodnuto. Stížnost je bezdůvodná. Obhájce učinil sice za přípravného vyhledávání onen návrh, návrh ten byl však usnesením radní komory ze dne 19. července 1926 zamítnut jako zbytečný, arci výslovně jen, pokud se týkal připuštění znalce. Naproti tomu však v zápisech protokolu, o hlavním přelíčení, jež jsou jedině směrodatný pro to, zda a jaké důkazní návrhy byly učiněny, není zaznamenán vůbec žádný důkazní návrh. O doplnění protokolu toho po rozumu §u 271 tr. ř. nebylo žádáno. Dlužno proto za to míti, že onen návrh při hlavním přelíčení obnoven nebyl, takže schází tu již formální předpoklady, za kterých lze se dovolávati důvodu zmatečnosti čís. 4 §u 281 tr. ř. Nehledíc k tomu, neměl by obžalovaný oprávněného důvodu ke stížnosti, i kdyby byl tvrzený návrh skutečně učiněn a nebylo o něm rozhodnuto buď vůbec, nebo v žádaném smyslu. Neboť otázka, zda jde o »uzavřené místo« ve smyslu prvního odstavce §u 46 min. nař. ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák., není otázkou ryze technickou; nepřicházejí tu v úvahu okolnosti, k jichž správnému porozumění a řešení by bylo potřebí zvláštních odborných, najmě technických vědomostí, stačíť hledíc k povaze okolností případu a k zákonným předpisům, k správnému a bezpečnému posouzení věci soudcovská zkušenost a znalost. Bylo by též zbytečno připouštěti důkaz místním ohledáním; neboť místní poloha i stav věci v době nehody byly s hlediska obou skupin svědků, průvodních i vývodních, vylíčeny a popsány tak dokonale a podrobně, že nebylo třeba dalšího dokazování a objasňování.
Ani hmotněprávní důvody nejsou opodstatněny. Nalézací soud shledává trestné zavinění obžalovaného v tom, že jel nedovolenou rychlostí a neopatrně, nevěnovav náležité pozornosti a dbalosti tomu, že na ulici stál povoz s koňmi, a posléze v tom, že nedával výstražných znamení. Pokud jde o rychlost jízdy, dlužno při právním uvažování případu vycházeti z neodporovatelného zjištění rozsudečného, že obžalovaný jel v rozhodném okamžiku mnohem větší rychlostí než 15 km za hodinu. Tato rychlost byla podle §u 46 min. nař. nepřípustná; nesmíť podle něho rychlost v uzavřených místech — a o takové tu šlo — býti nikdy větší nežli 15 km za hodinu. Předpis §u 46 zakazuje bez ohledu na zvláštní okolnosti případu a bezvýjimečně jízdu rychlejší, než je tam stanovena. Z tohoto předpisu, — jehož znalost dlužno u obžalovaného předpokládati, — vyplývala pro obžalovaného povinnost, by rychlost jízdy na ulici v obvodu města uvedl v soulad s předpisem tím, a nelze proto spatřovati právní omyl v tom, že soud již z nešetření onoho předpisu dovodil zavinění obžalovaného ve smyslu §u 335 tr. zák. Soud nepochybil však ani, uznav, že obžalovaný jel neopatrně. Je zjištěno, že obžalovaný, jeda Pelhřimovskou ulici z Jihlavy směrem ku hřbitovu, zpozoroval po levé straně jízdy před hřbitovem jeti nebo státi povoz s koňmi, naložený vysoko zbožím. Tím je zjištěno, že obžalovaný neměl před sebou dráhu úplně volnou, nýbrž že v cestě byl povoz, do něhož byla zapražena tažná zvířata. Byl tu proto takový stav věci, který ukládal obžalovanému jako řidiči silostroje zvláštní povinnost. Nestačilo jen, by nevykročil z mezí přípustné rychlosti 15 km, stanovené v prvé větě §u 46 min. nař., naopak bylo vzhledem k základnímu předpisu §u 45 nařízení jeho povinností, by rychlost volil tak, by byl jejím pánem a jízdu pokud možno okamžitě zastavil, by bezpečnost osob a majetku nebyla ohrožována. Měl proto býti připraven na všechny možnosti, tedy i na příklad na možné náhlé objevení se překážky. To bylo tím více nutno, poněvadž obžalovaný musel vyhýbat značně v právo a tu, jak sám udal, byly na pravé straně stromy, které zamezovaly rozhled, takže mu znemožňovaly postřehnouti okamžitě překážku, která se mu mohla postaviti v cestu s této strany, jíž rovněž měl věnovati náležitou pozornost, zvláště když po chodníku chodili lidé a nebylo vyloučeno, že někdo z nich bude chtíti přejíti přes silnici na druhou stranu. Obžalovaný však nešetřil této zvláštní opatrnosti, vyžadované místními po- měry; pro nepřípustnou rychlost jízdy nebyl s to zastaviti auto včas, jak to dokazuje neodporovatelně skutečnost, že auto po tvrzeném zatáhnutí obou brzd urazilo podle zodpovídání se obžalovaného samého ještě asi 6 m. Za tohoto stavu věci nesejde již na tom, zda je opodstatněno i zavinění obžalovaného v tom směru, že, když se blížil k povozu Františka K-a, nedával výstražných znamení, to tím méně, když poškozený K. při svém výslechu sám udal, že po nakoupení rohlíků zpozoroval, že od města přijíždí osobní auto a že ze strachu, by se s koňmi něco nestalo, chtěl přes silnici přeskočiti k povozu. Tím stala se alespoň pochybnou příčinná spojitost mezi případným opomenutím a nastalou nehodou. Pokud se zmateční stížnost snaží, ať z důvodů jakýchkoli, převaliti zodpovědnost na úrazu na poškozeného Františka K-a, musí její úsilí zůstati bez úspěchu. Předně nezjišťuje soud žádného zavinění u poškozeného a nad to nerušila by případná nedbalost jeho podle zásady §u 134 tr. zák. příčinné souvislosti úrazu s nedbalostí stěžovatelovou a nesprostila by stěžovatele zodpovědnosti za vlastní nedbalé jednání, jež by zůstalo i za tohoto předpokladu třebas ne jedinou, přece aspoň jednou z několika příčin úrazu.
Námitka, že se rozsudek vůbec nezabýval subjektivní stránkou případu, je neoprávněna. Zdůrazňujeť se v rozsudku výslovně, že se obžalovaný dopustil nedovolenou rychlostí a neopatrnou jízdou jednání, pokud se týče opomenutí, o nichž již podle přirozených pro každého snadno poznatelných následků, podle předpisů zvláště vyhlášených jakož i podle svých zvláštních poměrů mohl nahlédnouti, že se jím může způsobiti nebo zvětšiti nebezpečenství pro právní statky, chráněné v §u 335 tr. zák. Tímto výrokem zjišťuje soud u obžalovaného subjektivní zavinění, to jest předvídatelnost nebezpečí pro ony statky, hrozícího z jeho jednání (opomenutí). Uplatňuje-li posléze stížnost, že pouhé nešetření zvláštních předpisů pro jízdu silostroji, to jest předpisů ministerského nařízení ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák. je toliko přestupkem správním, trestným podle §u 55 nařízení, má v zásadě pravdu; přehlíží však, že v tomto případě neklade se obžalovanému za vinu pouhé nešetření oněch předpisů, nýbrž zavinění na těžkém poškození na těle ve smyslu §§ 335 a 337 tr. zák. a že soud zavinění podle těchto ustanovení vyhledávané také zjišťuje a dovozuje z nedovolené rychlosti a neopatrné jízdy, jimiž se obžalovaný arci prohřešil zároveň i proti předpisům §§ 45 a 46 min. nař. Správně bylo tedy jednání obžalovaného podřaděno pod § 335 tr. zák. Totéž platí však i o podřadění pod § 337 tr. zák. Pravda je, že silostroje nelze počítati k předmětům, vypočteným v §u 85 c) tr. zák.; ale je též jisto, že náležejí k předmětům, jejichž provoz se zpravidla děje za okolností zvláště nebezpečných. Arci mohou zvláštní okolnosti v jednotlivém případě vyloučiti toto pravidelné nebezpečí, zejména pohyboval-li se silostroj tak mírnou rychlostí, že se rovnal v pohybu jen obyčejnému povozu a mohl-li proto svůj pohyb na ráz zastaviti. V souzeném případě nebylo takovýchto zvláštních nebezpečnost vylučujících okolností. Úraz stal se v ulici města, byť i na jeho obvodu a tudíž v městě. Ulice byla živá; neboť na vozovce stál povoz s koňmi a po chodníku šlo několik osob. Obžalovaný sám doznal, že na pravé straně vozovky byly stromy, které zamezovaly rozhled. Kromě toho bylo auto zařízeno na velkou rychlost (110 km), takže jeho sestrojení a hnací síla zvyšovaly nebezpečí, spojené s jeho používáním. Tyto zjištěné skutečnosti dovolují, by trestný čin obžalovaného byl posuzován i podle §u 337 tr. zák. a není tu proto důvodu zmatečnosti čís. 10 §u 281 tr. ř. Bezdůvodnou zmateční stížnost bylo proto zavrhnouti.

Citace:

Čís. 2664.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 141-144.