NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Čís. 4197.

Správnou volbu rychlosti ve smyslu všeobecného předpisu § 45 min. nař. čís. 81/1910 jest posuzovati vždy podle dané situace.
Řidič automobilu musí počítati s obecně známým zjevem, že děti přebíhají přes silnici bezprostředně před jedoucími auty; vidí-li hrající si děti po jedné straně silnice, súžené po druhé straně hroudami země z vykopávek, musí voliti takovou rychlost, při které by mohl vůz zastaviti i na krátkou vzdálenost; ona místní situace opodstatňuje pojem »zvláště nebezpečných okolností« ve smyslu § 337 tr. zák.
Subjektivní stránka.
(Rozh. ze dne 9. června 1931, Zm I 584/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovačí zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Písku ze dne 13. května 1930, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života podle § 335 a 337 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost poukazuje sice správně důvodem zmatečnosti podle § 281 čís. 5 tr. ř. k tomu, že pro zjištění místní situace na silnici, až do jaké šířky byla vykopávkou zatarasena a zda zbývalo volné místo pro vyhýbání nebo předjíždění dvou povozů, a zda tedy šlo o úzkou ulici (silnici), bylo přihlížeti k přesnějším výsledkům místního ohledání, které provedl sám nalézací soud, přibrav znalce, a ke svědeckým výpověděm Františka D-a, Jana H-e, Jana M-ého a Františka L-a. Než okolnost, kterou stěžovatel z těchto průvodů chce míti dokázánu, že volné místo na silnici bylo širší, než jak zjistil nalézací soud, nelze při správném posuzování souzeného případu s hlediska platných předpisů a jiných výsledků průvodního řízení uznati za rozhodnou, jmenovitě ne ve prospěch obžalovaného, a nelze proto uznati za odůvodněnou výtku neúplnosti, jež by jinak záležela v tom, že nalézací soud nepřihlížel k oněm průvodům. Jak jest zjištěno, leželo usmrcené pak dítě, když obžalovaný zastavil, za pravým zadním kolem automobilu. Poněvadž přebíhalo podle doznání obžalovaného s levé strany za silnicí a obžalovaný, jak ze spisů vychází, zůstal státi u samého kraje vykopávky, po pravé straně silnice naházené, musilo dítě z místa za silnicí až na místo, kde bylo automobilem sraženo, přeběhnouti celou volnou šířku silnice. Čím by byla tato volná strana silnice, kterou dítě přebíhalo, zjištěna širší, tím by nutně byla dána i větší vzdálenost auta od dítěte, když na silnici vběhlo, po případě, když s místa, kde si hrálo, začalo na silnici přebíhati, a tím více času i místa by měl tedy obžalovaný na zabrzdění a zastavení vozu před přebíhajícím dítětem. Čím širší by tudíž bylo zjištěno volné místo na silnici, tím by bylo zřejmější i zavinění obžalovaného, ať již bylo v tom, že začal pozdě brzditi, nebo v tom, že jel takovou rychlostí, při níž vůz i při okamžitém brzdění ani na větší vzdálenost nemohl zastaviti. Snaží-li se tudíž zmateční stížnost výtkou neúplnosti o zjištění, že volný prostor na silnici byl širší než jak uvádí rozsudek, není to okolnost rozhodná pro prospěšnější posuzování viny obžalovaného, ale právě naopak, a zmateční stížnost nemůže se domáhati ve prospěch obžalovaného zjištění okolnosti v tomto směru nerozhodné. Nalézací soud ovšem dovozuje Vinu obžalovaného i z toho, že v úzké ulici, za niž považuje zbývající prostor na silnici, nedodržel rychlost 6 km za hodinu, předepsanou v § 46 min. nař. čís. 81/1910 ř. zák. Kromě toho však se rozsudek správně dovolává i všeobecného předpisu § 45 cit. min. nař., podle něhož soud mohl i bez zřetele k tomu, zda měl obžalovaný v úzkém prostoru na silnici jeti podle § 46 nař. rychlostí nikoli přes 6 km, či zda směl jako v jiném uzavřeném místě jeti zjištěnou rychlostí mezi 10—15 km, správně uznati na zavinění obžalovaného v tom, že rychlost neovládal. Správnou volbu rychlosti ve smyslu všeobecného předpisu § 45 min. nař. jest posuzovati vždy podle dané situace. Ta byla v souzeném případě taková, že po levé straně silnice viděl obžalovaný již ze vzdálenosti asi 50 kroků hrající si děti; z nich usmrcená Marie H-ová byla podle zjištění čtyřletá, druhé dítě podle spisů asi ve stejném stáří. Na pravé straně silnice byla podle zjištění naházena země z vykopávky do hromad až do výše 1 m, a silnice byla takto asi do polovice zúžena; na ony hromady obžalovaný přirozeně s autem v případě potřeby vjeti nemohl, a měl tak úplně znemožněno, by se mohl vyhnouti do prava před překážkou, která by mu přišla do cesty s levé strany. Právě odtud hrozila mu však překážka ze zjevu zcela obvyklého, že malé děti, hrající si tam bez dozoru, mohou pro blízkost od jízdní dráhy vběhnouti před přijíždějící auto zcela nenadále. Poněvadž pak ani dítě nemohlo by silnici úplně přeběhnouti pro hromady na cestě naházené, bylo tím větší nebezpečí, že dítě přijde právě do úzké jízdní dráhy auta na vzdálenost zcela krátkou. Aby obžalovaný mohl čeliti takovému poměrně bezprostřednímu ohrožení bezpečnosti dětí, které viděl, k tomu při nemožnosti vyhnouti na pravou stranu zbýval mu jediný prostředek, totiž volba takové rychlosti, při které by mohl vůz zastaviti i na krátkou vzdálenost, úměrnou malé vzdálenosti úzké jízdní dráhy od místa, kde si děti u silnice hrály. Ze znaleckého posudku vyplývá, že na vzdálenost 4 m, na kterou obžalovanému dítě na silnici vběhlo, mohl zastaviti při rychlosti asi 6 km za hod.; obžalovaný však jel rychlostí 10 až 15 km, při níž na tuto vzdálenost zastaviti nemohl. Při malé vzdálenosti místa, kde si děti hrály, od jízdní dráhy musil však při povinné opatrnosti počítati s možností, že mu dítě bez dozoru u silnice si hrající může před auto vběhnouti i na tak malou vzdálenost, a měl tudíž se zřetelem na tuto situaci bez ohledu na to, zda by za jiné situace směl jeti rychlostí až 15 km, voliti rychlost, při které by podle znaleckého, posudku na' tuto krátkou vzdálenost mohl vůz zastavením ovládnouti. Jest tudíž bez ohledu na to, zda otázka úzké ulice (silnice) ve smyslu § 46 min. nař. byla po stránce skutkové i právní nalézacím soudem správně řešena, dán pro posouzení viny obžalovaného dostatečný základ ve zjištěních, která byla nalézacímu soudu rozhodná pro dovolávání se všeobecného předpisu § 45 min. nař. Znalec nepřihlížel k této zvláštní situaci, jak právě byla vylíčena, a jeho posudek, při němž vycházel jen z toho, zda obžalovaný při rychlosti 15 km, za přípustnou považované, mohl zastaviti na tak krátkou vzdálenost, není věcně rozhodný. Ve všech směrech, vztahujících se ke zjištěním, zda obžalovaný mohl zastaviti na tak krátkou vzdálenost, vytýká tudíž stěžovatel rozsudku neúplnost bezpodstatně, nehledíc ani k tomu, že nalézací soud podstatný výsledek znaleckého posudku v rozsudku uvedl a hodnotil jej v souvislosti se všemi zjištěnými skutečnostmi, k nimž stěžovatel nepřihlíží. Dovozuje-li stěžovatel, dovolávaje se znalcova posudku, svoji nevinu, není to než nepřípustným hodnocením významu tohoto průvodního prostředku.
Subjektivní stránka viny obžalovaného není dovozována jen z toho, že si povšiml výstražného znamení, které se ovšem vztahovalo k jiné překážce v jízdní dráze (k rigolu), s níž tento úraz není v žádné spojitosti. Pro zjištění, že obžalovaný předvídal nebo měl předvídati nebezpečí, způsobené rychlostí jeho jízdy, jsou uvedeny v rozsudku jiné okolnosti, jež jsou za dané situace rozhodného významu; že obžalovaný seznal, že se staví v osudném místě v cestu překážka (zúžení jízdní dráhy naházenou vykopávkou), že ho otec napomínal k opatrné jízdě, a že spatřil na vzdálenost asi 50 kroků po levé straně silnice hrající si děti. Předvídatelnost konkrétního nebezpečí jest zjištěním těchto okolností zdůvodněna úplně dostatečně, a nebylo třeba v tomto směru bližšího rozboru, neboť přebíhání dětí přes silnici bezprostředně před jedoucími auty je okolnost tak obecně známá, že není třeba blíže odůvodňovati, že v bezprostřední blízkosti silnice bez dozoru si hrající děti jsou rychlou jízdou auta po silnici uvedeny do konkrétního nebezpečí, které automobilistovi pro přirozenou svoji povahu musí býti zřejmé, a s nímž musí počítati, třebaže bylo spoluzaviněno nedostatečným dozorem na děti. Jest pak přirozeno a netřeba to zvláště zjišťovati, že i obžalovaný, jezdící autem, měl si toto nebezpečí uvědomiti. U tak malých a proto nerozumných dětí, jako v souzeném případě, najmě any si hrály bez dozoru, jest toto nebezpečí dáno, í když jsou jinak normální, a to i tam, kde snad je automobilový provoz značný. Jsou proto pro posouzení věci bezvýznamnými okolnosti, jež zdůrazňuje zmateční stížnost, že usmrcená Marie H-ová byla normální dítě, že obcí S. jezdí mnoho automobilů, a že jsou tam 3 benzinové pumpy. Ani v těchto směrech není tedy odůvodněna výtka neúplnosti, zmateční stížností podle § 281 čís. 5 tr. ř. uplatněná. Pokud se stěžovatel na základě okolností, o nichž bylo dovoděno, že v souzeném případě právem nebyly zjišťovány, po případě právem byly pominuty, snaží vlastními úvahami dokazovat! svoji nevinu, jde v těchto námitkách o nepřípustné provádění důvodu zmatečnosti podle § 281 čís. 9 a) tr. ř., pod nějž, třebaže číselně nebyl uveden, jest zařaditi i výklad předpisu § 46 min. nař., že se vztahuje jen k jízdě v úzké ulici, a nikoliv k jízdě v úzké silnici. Při tvrzení, že šlo o státní silnici, zmateční stížnost vychází částečně z určitých skutečností místní situace se týkajících, které v rozsudku zjištěny nebyly. Poněvadž však právní otázka, zda jde o úzkou ulici nebo silnici, je podle hořejších vývodů pro správné posouzení věci bezvýznamná, není třeba tyto okolnosti zjišťovati, a zmateční stížnost, jež na nich buduje, jest v těchto výtkách zamítnouti jako neprovedenou podle zákona. Důvodem zmatečnosti podle § 281 čís. 10 tr. ř. jest popřeno, že by byla dána kvalifikace činu podle § 337 tr. zák. Nalézací soud však v tom, že jízdní dráha naházenou vykopávkou byla pro její použití obmezena takřka na nejzazší možnou míru, shledal správně základ pro uznání okolností zvláště nebezpečných. neboť nebezpečí, které je při rychlé jízdě automobilem v městě v blízkosti malých dětí samo o sobě značné, bylo tu zvýšeno nemožností jakéhokoliv vybočení do prava před překážkou, která právě z levé strany hrozila. V této námitce je tudíž zmateční stížnost bezdůvodná a bylo ji proto v celém rozsahu zavrhnouti.

Citace:

Čís. 4197. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 319-323.