Čís. 15550.

Též uznání pohledávky co do důvodu nesporné, avšak sporné co do výše může míti v zápětí přetržení promlčení.
(Rozh. ze dne 29. října 1936, Rv I 2286/34.)
Proti žalobě na zaplacení pohledávky z palmárního účtu namítla žalovaná její promlčení. Nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: První soud míní, že promlčení pohledávky nenastalo proto, že ujednáním o 1 1/2% odměny ze jmění pozůstalostního utvořen byl samostatný právní důvod, který nepodléhá tříletému promlčení podle § 1486 obč. zák., nýbrž pravidelnému promlčení třicetiletému. V tomto směru s ním soud odvolací nesouhlasí, ujednáním, tímto nepřestává býti pohledávka žalobcova pohledávkou palmární a platilo by o ní promlčení podle § 1486 čís. 6 obč. zák. Avšak promlčení zde nenastalo z jiného důvodu, totiž, že pohledávka žalobcova co do důvodu, třeba ne co do výše, byla uznána při jednání dne 31. července 1926, čímž nastalo přerušení promlčení (srov. Sb. n. s. čís. 10369); pohledávka ta byla i později co do důvodu uznávána, pouze její výše byla popírána, takže promlčení pro toto uznání nebylo dokončeno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Ještě v dopise ze dne 20. ledna 1930 píše žalovaná osobně žalobci, že ví, že dluhuje ještě žalobci nějakou částku, že však žalobce opominul palmární účet po projednání pozůstalosti opraviti ve smyslu dohody s jejím bratrem a že také stran tohoto »salda« počítá s jeho shovívavostí. Tento dopis lze jistě pokládati za uznání jediné sporné položky palmárního účtu žalobcova — paušální odměny — co do důvodu, a ježto žaloba byla podána u soudu dne 2. prosince 1931, bylo tím tříleté promlčení (§ 1486 čís. 6 obč. zák.) přetrženo podle § 1497 obč. zák. právě tak, jak jíž dřívějšími dopisy z roku 1927 a ústním vyjednáváním ze dne 31. července 1926 bylo přerušeno promlčení přede dnem 1. dubna 1928 (zák. čís. 47/25). Ve všech těchto případech stalo se uznání přímo k žalobci, a to buď žalovanou samou, anebo jejím zástupcem po případě jejím synem a zástupcem. Má sice žalovaná pravdu potud, že právní důvod nároku nikdy sporným nebyl, ale to nebrání tomu, aby svrchu zmíněné projevy její a jejích zástupců byly pokládány za uznání co do důvodu pohledávky sporné jen co do její výše, a jíž takové uznání stačí k přetržení prmlčení (srov. rozh. č. 10369 Sb. n. s., jehož skutkový základ byl sice jiný, jež však uvedenou zásadu ve shodě s literaturou — srov. na příklad Ehrenzweig I, 1, § 133 a Klang IV., str. 668 — vyslovuje docela všeobecně).

Citace:

č. 15550. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1014-1015.