Čís. 972.

Kupní cenu za tuzemskou nemovitost nutno zapraviti ve měně tu-
zemské.
(Rozh. ze dne 15. března 1921, Rv I 749/20.)
Kupní smlouvou dne 13. září 1918 odkoupil žalovaný, bydlící tehdy v Uhrách, později ve Vídni, od žalobce (tuzemce) nemovitost ve Františkových Lázních. Žalobě, by nedoplatek kupní ceny byl zapraven v Kč, procesní soud prvé stolice vyhověl. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Pro spor rozhodnou jest jedině otázka, v jaké
měně jest zaplatiti zažalovaný peníz, jehož výši uznal žalovaný správnou. Pro obsah dlužního závazku jsou rozhodný intence stran v čas, kdy,došlo k ujednání o vzájemných závazcích; dlužník má plniti jen to, co umluvily strany v době vzniku závazku, a věřitel může žádati jen to, co tehdy bylo umluveno (§ 1413 obč. zák.). Obsah tohoto závazku nemění se pozdějšími změnami, ať se týkají osob, stran nebo měny věřitele, zůstává tentýž, jaký byl v době, kdy závazek vznikl. Ani změna státního občan ství stran není s to, by přivodila změnu obsahu závazku. V tomto případe byly obě strany v čas uzavření koupě státními občany rakouskouherského mocnářství, pro oba platila měna korunová dle zákona ze dne 2. srpna 1899, čís. 176 ř. zák. Při uzavírání smlouvy nebylo za těchto podmínek pro žádnou stranu pochybnosti, v jaké měně jest platiti ujednané splátky zbytku kupní ceny. Pochybnost vznikla teprve, když se rozpadlo rakousko-uherské mocnářství a nemá proto místa § 905 obě. zák. a čl. 336 obch. zák. O korunové měně rakousko-uherské ncrmiže již býti řeči, poněvadž zánikem mocnářství zanikla i měna. Nutno tudíž rozhodnouti neodvisle od svrchu uvedených zákonných ustanovení jen dle povahy smlouvy samé, při čemž dlužno prihlížeti k ustanovení § 914 obč. zák. ve znění 3. dílčí novely. Jak zjištěno, byla kupní smlouva ze dne
13. září 1918, tvořící podklad sporu, kterou se žalovaný zavázal zaplatiti prodávajícímu zbytek kupní ceny s úroky na koupeném domě váznoucí uzavřena v Chebu, zástavní objekt jest realita ve Františkových Lázních, kdežto dlužník přeložil své tehdejší bydliště mezi tím z Uher do Vídně. Uváží-li se tyto okolnosti, nutno přisvědčiti vývodům prvého soudu, že odpovídá zásadě poctivosti v obchodě, že splátku splatnou po rozloučení měny, jakož i úroky jest zaplatiti věřiteli v tuzemsku bydlícímu ve měně
československé později zavedené a to tím spíše, že nejde o dluh odnosný, nýbrž o dluh přínosný. Poněvadž závazek vznikl ve Františkových Lázních a má též tam býti splněn, není pochyby, že má býti posuzován dle těch zákonu, které platí pro oblast státu, kde leží splniště. Ohledně otázkyvměny jest tudíž směrodatné ustanovení nařízení ze dne 10. dubnu 1919, čís. 187 sb. z. a n., dle něhož závazky, které dlužno plniti v korunové měně — nebyly-li výslovně ujednány jiné platební prostředky — nutno plniti v československých korunách.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Bezdůvodnou jest výtka, že odvolací soud nesprávně posoudil věc po stránce právní (* 503 čís. 4 c. ř. s.). Otázkou, je-li zažalovaná pohledávka splatnou v oblasti československého státu, a je-li proto žalovaný dle § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n. povinen zaplatiti ji v korunách československých, netřeba se v tomto případě zabývati, poněvadž tato povinnost žalovaného plyne za daných okolností již z povahy věci, jak nižšími soudy celkem správně bylo vyloženo. Kupní smlouvou zc dne 13. září 1918 nabyl žalovaný od žalobce dům ve Františkových Lázních v obapolné smluvené hodnotě 370000 K tehdejší měny rakousko-
uherské, který dnes po rozluce měnové má alespoň touž cenu v měně československé. Za to příslušela žalobci stejná vzájemná hodnota v penězích, tedy 370000 K měny rakousko-uherské, které, kdyby byly hned zaplaceny bývaly, po tuzemském okolkování byly by se v rukách žalobce přeměnily v 370000 Kč. Ale žalovaný nezaplatil žalobci celé kupní ceny, nýbrž zůstal dlužen částku 150000 K. Okolnost, že žalobce netrval
na neprodleném zaplacení této částky, nýbrž kreditoval ji žalovanému, nemůže mu býti na újmu, a neodnímá mu práva žádati, aby k úplnému vyrovnání kupní ceny dostal tolik, kolik by měl, kdyby mu ihned celá kupní cena hotově byla vyplacena bývala, t. j. nyní ještě zbytek 150000 Kč, jehož části žalobce se domáhá. To káže prostě slušnost a spravedlnost, neboť jinak byl by žalovaný, maje sám plnou hodnotu z kupní ceny pocházející, neposkytnuv ale žalobci plné hodnoty vzájemné, bezdůvodnš obohacen na úkor žalobcův.

Citace:

č. 968. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 215-216.