Č. 3560.

Dávka z přírůstku hodnoty: I. Připočítatelnými podle § 8 dávkového řádu z r. 1920 jsou i náklady učiněné osobou třetí, stalo-li se tak na účet zcizitele. — Důkaz o přípočtech podle § 16 dávk. řádu z r. 1920 lze provésti všemi průvodními prostředky, které jsou podle všeobecných zásad řízení správního přípustné.
(Nález ze dne 5. května 1924 č. 7970.) Věc: Václav a Kandida Šť. v Praze proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítnuta byla stížnost Václava a Kandidy Šť. v Praze na platební rozkaz insp. zem. dávek v Praze z 18. listopadu 1922 v příčině dávky z přírůstku hodnoty z převodu nemovitosti ve vl. č. 623 v B. smlouvou z 18. listopadu 1920 zcizené, kterým až na 400 K nebyl vzat zřetel k přípočtům sumou 25.000 K dle § 8 d. ř. z r. 1920 uplatněným, a sice na základě dobrozdání obecního úřadu v B. z 10. února 1922 a výpovědi nabyvatele, že možno uznati připočítatelnými náklady dle § 8 č. 1 d. ř. z r. 1920 pouze 400 K za cihly zakoupené stranou. Rekursní instance sdílí tento názor inspektorátu a to tím spíše, ježto strana nevyhověla zákonnému předpisu § 16, odst. 2 cit. d. ř.
O stížnosti proti uvedenému rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Žal. úřad jest toho názoru, že ve smyslu § 8 d. ř. jsou připočítatelnými jen ty náklady, které hradí vlastník nemovitosti sám ze svého, nikoli však též náklady, které uhradila osoba třetí, třebas na účet vlastníkův.
Názor ten nelze uznati správným, neboť po rozumu § 8 d. ř. není rozhodným, zda zcizitel nebo jeho právní předchůdce hradil sám bezprostředně náklady učiněné k trvalému zvýšení hodnoty nemovitosti, nýbrž rozhodno jest jediné, kdo ve skutečnosti v poslední radě náklady nesl; byl-li náklad uhrazen nejprve osobou třetí, ale stalo-li se tak na účet zcizitele, který pak ve skutečnosti náklad ten sám nesl, dlužno pokládati za to, že zcizitel učinil náklad ve smyslu § 8 d. ř.
Také nelze uznati správným stanovisko žal. úřadu, že st-lé pozbyli nároku, aby vzat byl zřetel na přípočty jimi účtované, poněvadž nevyhověli předpisu § 16, odst. 2 dávk. ř. Žal. úřad tu patrně míní, že st-lé nepodali včas důkazy o přípočtech, jež v přiznání uvedli.
Vyměřující úřad zavedl o okolnostech, jež zcizitele ve smyslu § 16, odst. 2 d. ř. již v přiznání provedli, řízení, v němž konal šetření o účtovaných přípočtech obecním úřadem, a oznámil pak zcizitelům své stanovisko stran připočtu těch a vyzval je k vyjádření. Zcizitele se ve vyjádření svém odvolali jednak na písemné prohlášení nájemce Frant. Šť., ověřené obecním radou L., spisům přiložené, na důkaz o tom, že účtované adaptace a opravy byly provedeny, jednak na úmluvu uzavřenou mezi jmenovaným nájemcem a majiteli domu Otokarem a Václavem Šť. na důkaz o tom, že dle úmluvy té nájemci dostalo se za provedené adaptace a opravy náhrady od majitele domu tím, že platil nejnižší možnou činži, čímž patrně mínili, že poskytli nájemci mimořádnou slevu na nájemném, a tímto způsobem náklad na adaptace sami ze svého uhradili.
Z toho jde, že zcizitele před vyměřením dávky a včas nabídli důkaz o svém tvrzení, že účtované náklady sami uhradili, slyšením osob na věci zúčastněných, zejména u nájemce Františka Šť. i bývalého spolumajitele Otakara Šť. Důkaz ten dlužno pokládati za přípustný, ježto řád dávkový nevylučuje žádný průvodní prostředek, který je dle všeobecných zásad správního řízení přípustný.
Právem tudíž vytýkali st-lé v rekursu svém proti platebnímu rozkazu, že nebyl vzat zřetel na jejich podání ze 7. července 1922 a žal. úřadu náleželo přihlédnouti k obsahu podání toho a vykonati další šetření, resp. provésti důkazy, jichž se st-lé v podání tom dovolávali.
Poněvadž se tak nestalo, trpí dosavadní řízení vadou nedostatečného zjištění skutkové podstaty pro rozhodnutí o sporném nároku na přípočty dle § 8 č. - d. ř. potřebné.
Vada ta byla způsobena mylným posouzením věci po stránce právní, a bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 3560. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1187-1189.