Čís. 1454.
§em 16 honebního zákona pro Čechy ze dne 1. června 1866, čís. 49 z. zák. není zabráněno pachtýři honitby, by neuzavíral s jinými osobami společenské smlouvy co do výkonu honitby. Vůči propachtovateli zůstává však on sám zavázaným.
(Rozh. ze dne 31. ledna 1922, R I 39/22.)
Žalobce domáhal se na žalovaném složení účtu z výtěžku společně provozovaného pachtu obecního revíru za léta 1919 a 1920 a zaplacení poloviny toho, co bude vyúčtováno a za správné uznáno, tvrdě, že žalovaný vyzval žalobce, by s ním vstoupil do spolku jako tichý společník ohledně pachtu tohoto revíru, jejž žalovaný v červnu 1919 vydražil, a že žalobce na toto pozvání jednal se žalovaným o společenství, vstoupil v ně a smluvil se žalovaným, že dle smlouvy společenské, která trvati má celou dobu pachtu, t. j. do roku 1924, oběma stranám příslušeti mají táž práva a tytéž povinnosti, že v základě této smlouvy složil za sebe na kauci 1340 K. že v létech 1919 a 1920 provozovali honitbu společné, zvali ve společném revíru k honům, které pořádali na společný účet, a opatřovali zásyp pro zvěř rovným dílem. Žalobce tvrdil dále, že žalovaný dopisem ze dne 16. června 1921 vypověděl žalobce ze společenství pachtu a zakázal mu provozovati myslivost počínaje dnem doručení tohoto dopisu. Proti žalobě bylo žalovanou stranou mimo jiné namítáno, že žalobní nárok jest neplatným, protože je odvozován ze smlouvy, zákonem nedovolené a neplatné, neboť dle § 16 honeb. zák. může prý býti nájemcem myslivosti jen jedna osoba. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, přikloniv se k námitce žalovaného, že smlouva o společenství co do výkonu práva myslivosti jest vyloučena a že nelze proto z takovéto neplatné smlouvy nárok odvozovati. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, o ní dále jednal a ji rozhodl. Důvody: V § 1 zákona ze dne 1. června 1866, čís. 49 z. zák. označuje se právo k honitbě za výron vlastnictví k nemovitostem (§§ 298 a 383 obč. zák.) a tím se jeho soukromoprávní povaha výslovně uznává, ačkoliv jeho výkon v zájmu veřejném (§ 363 obč. zák.) jest obmezen předpisy zákona honebního. To platí již ohledně výkonu práva honitby vlastníkem samotným, který smí je vykonávati jen za jistých předpokladů, v zákoně uvedených; jinak tvoří držitelé pozemků jedné každé osady společenstvo honební, které jako takové vykonává právo myslivosti znalci pod přísahou vzatými nebo honitbu pronajme. Pronájem má se ovšem zpravidla státi neděleně, než za jistých podmínek může se státi i po částkách (§ 14 honeb. zák. a zák. ze dne 21. února 1870, čís. 15 z. zák.). Předpis § 16 honeb, zák., že za nájemce připustiti lze toliko jednu osobu, není tedy předpisem bezvyjimečným. K tomu také poukazují slova § 16 zák. »Krom zvláštních případností«. Předpisem tím nejsou tedy vyloučeny soukromé úmluvy výkonu honebního práva samého se týkající, úmluvy takové zachovávají si svůj ráz soukromoprávní, jsou podrobeny ustanovením práva občanského a v případě sporu náležejí před řádné soudy. Nebrání tedy onen předpis nijak tomu, by nájem honitby nebyl provozován ve společnosti několika osobami na společný účet, jen když jest zadost učiněno formálnímu předpisu zákona, by nájem zněl na určitou osobu, která je za zachování předpisu zákona honebního zodpovědnou. Ježto při opačném stanovisku prvého soudu nebyly jím připuštěny a provedeny důkazy, stranami nabídnuté, a ničeho nebylo zjištěno o tvrzených okolnostech, zejména o tom, zda byla mezistranami uzavřena společenská smlouva a jaký byl obsah její, trpí řízení prvé stolice podstatnými vadami, kteréž zabránily důkladnému vysvětlení a řádnému posouzení rozepře (§ 496 odstavec druhý c. ř. s.), pročež odvolání bylo vyhověno, rozsudek byl zrušen a věc vrácena prvému soudu k projednání a vynesení rozsudku.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Předpis § 16 honebního zákona pro Čechy ze dne 1. června 1866, čís. 49 z. zák., dle něhož jako pachtýře honitby lze připustiti zpravidla jen jednu fysickou osobu, nelze dle jeho doslovu vykládati v ten rozum, že jest vyloučena jakákoliv soukromoprávní disposice pachtýřova, pokud jde o výkon honitby. Tento předpis stanoví pouze s hlediska veřejnoprávního, kdo může býti připuštěn za pachtéře honitby, nezakazuje však, by pachtéř neuzavíral s jinými osobami společenské smlouvy rázu soukromoprávního, jež by mu umožňovaly neb usnadňovaly vlastní výkon honitby. Jakožto pachtéř honitby může vůči honebnímu společenstvu vystupovati ovšem jen jedna osoba, není však podle zákona nejmenší závady, by pachtéř honitby neupravil si výkon honitby v mezích zákona a pachtovní smlouvy způsobem, hovícím jeho poměrům, zejména finančním, aby na př. uzavřel společenskou smlouvu s jinou osobou, jež by měla podíl na zisku a ztrátě výkonu honitby. Takovéto ryze vnitřní ujednání upravuje pouze poměr mezi pachtéřem, v tomto případě žalovaným, a onou třetí osobou, žalobcem, netýká se tedy nijak honebního společenstva, vůči němuž zůstává žalovaný jediným pachtéřem a vykonavatelem honitby, a nelze je tedy prohlásiti za neplatné. Usnesení odvolacího soudu odpovídá úplně tomuto právnímu názoru a poukazuje se proto jinak na jeho důvody.