Čís. 4154.

Souběh přečinu podle § 45 a přestupku podle § 47 zák. čís. 218/1926 není možný.
Ke skutkové podstatě přečinu podle § 45 zák. o právu původském stačí eventuální zlý úmysl.
(Rozh. ze dne 30. dubna 1931, Zm I 401/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost soukromé obžalobkyně do rozsudku krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 1929, pokud jím byl obžalovaný Karel K. zproštěn podle § 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přečin zásahu do původcovského práva podle § 45 zákona ze dne 24. listopadu 1926, čís. 218 sb. z. a n., a obžalovaní Karel K. a Alois M. byli zproštěni podle § 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přestupek § 47 čís. 1 téhož zákona, mimo jiné z těchto důvodů:
Zmateční stížnost soukromé obžalobkyně napadá zprošťující část rozsudku z důvodů zmatečností podle § 281 čís. 5 a 9 a) tr. ř. Pokud jde o obžalovaného Karla K-a, rozhodovací důvody rozsudku prvé stolice v oddílu zprošťujícím ho z obžaloby pro přečin zásahu do původského práva podle § 45 zákona čís. 218/26 rozeznávají dvojí období, dobu do 7. září 1927 a dobu od 7. září 1927, totiž dobu od dopisu Dr. T-a, právního zástupce obou obžalovaných, právnímu zástupci soukromé obžalobkyně. Pro onu dobu zjišťuje rozsudek, že obžalovaný Karel K. vůbec nic nevěděl o tom, jakých pramenů používal obžalovaný redaktor Alois M. k vydávání pozastaveného románu. Zmateční stížnost vytýká nalézacímu soudu, že v rozsudku po subjektivní stránce nezjišťoval, zda si obžalovaný K. přece nebyl vědom, že román »Kletba Habsburků« je chráněn původským právem soukromé obžalobkyně, a zda i přes toto vědomí alespoň eventuálního porušení román uveřejňoval. V souvislosti s tím stížnost vytýká, že soud nepřihlížel k dopisu zástupce obžalovaného Dr. T-a ze dne 7. září 1927, z něhož prý plyne, že K., ač dne 7. září 1927 již věděl, že porušuje původské právo soukromé obžalobkyně, přece se rozhodl pokračovati v dalším uveřejňování románu jako dosud. Především není správné, že si soud tohoto dopisu nevšiml, neboť výslovně si dává otázku vědomí K-ova po tomto dopisu a zjišťuje, že zakázal M-ovi, by nepoužíval dále naznačené pomůcky, a M. mu slíbil, že, pomůcky používati nebude. Pokud by však bylo lze spatřovati v příslušných vývodech uplatňování zmatků podle čís. 9 a) § 281 tr. ř. v tom směru, že si nalézací soud neuvědomil, že ke skutkové podstatě přečinu podle § 45 zákona o právu původském stačí podle ustáleného rozhodování nejvyššího soudu (viz čís. sb. n. s. 2056, 2383 a j.) a nauky i eventuální zlý úmysl, a že nalézací soud s tohoto hlediska věc neprohrál, nelze ani tu zmateční stížnosti přiznati úspěch, ana soukromá obžalobkyně — ač to bylo její procesuální povinností — neuvedla, ba ani nenapověděla okolnosti, z nichž by bylo lze usuzovati, že obžalovaný K. mohl před 7. září 1927 míti aspoň podezření, že k románu »Familiengeschichte« je používáno původským právem chráněného románu »Kletba Habsburků«, a přes to román uveřejňoval, jednaje tak na nebezpečí, že. by mohl porušiti cizí právo původské, a s tím počítal tak, že by bylo lze míti za to, že by ho ani jistota o cizím právu původském nebyla odvrátila od rušebního činu, v čemž by se právě projevoval eventuální zlý úmysl. Pro dobu od 7. září 1927, kdy obžalovaný Karel K. nabyl vědomosti o uveřejňování pozastaveného románu závadným způsobem, zprošťuje ho soud proto, že od 7. září 1927 články románu byly zpracovány »volnějším způsobem, takovým, že nelze mluviti o zásahu do původského práva, jak sama soukromá žalobkyně přiznává«. Zástupce soukromé obžalobkyně totiž podle protokolu o hlavním přelíčení z 18. prosince 1929 připustil, že od 7. září 1927 byl překlad »opatrnější, volnější«. Údaj rozsudku, že se po 7. září 1927 zpracování románu stalo »volnějším způsobem«, nevylučuje, ba dopouští výklad, že se zásah přece stal. Aby zmateční stížnost soukromé obžalobkyně mohla míti úspěch, bylo by však nezbytně třeba, by přesně uvedla a označila určité konkrétní případy, kde i po 7. září 1927 určitý článek románu byl zpracován, třebaže opatrněji a volněji, přece takovým způsobem, že to naplňuje skutkovou podstatu zásahu v právo původské podle § 45 cit. zákona. V tomto nejpodstatnějším směru zmateční stížnost selhává, neuvádějíc konkrétní případ, což jest tím povážlivější, ano ani trestní oznámení, ani spis obžalovací neuvádějí ani jediný případ z doby po 7. září 1927. Důsledkem toho jest, že všechny vývody zmateční stížnosti, ať formální, ať hmotněprávní, k tomuto období se vztahující, postrádají věcného základu, a již z toho důvodu nemohou vésti k úspěchu. Zmateční stížnost, napadající důvody zmatečnosti § 281 čís. 5, 9 a) tr. ř. rozsudek zprošťující oba obžalované z obžaloby pro přestupek podle § 47 čís. 1 zák. čís. 218/26, nemůže míti úspěch již proto, že logicky není možný souběh přečinu podle § 45 s přestupkem podle § 47 čís. 1 cit. zák. Neboť přečin podle § 45 předpokládá vědomý zásah ve smyslu § 44 cit. zák., jednání již od počátku (a priori) neoprávněné, nedovolené, porušující práva vyhražená původci. Přestupek podle § 47 čís. 1 cit. zák. však předpokládá t. zv. zákonné licence, dovolené užití, díla (§§ 23, 29, 33, 36 uv. zák.), a ukládá jen za povinnost, by při použití příslušné licence byl udán původce neb použitý pramen, ukládá pak zákon tuto povinnost — pokud jde o díla literární (§§ 21 až 26) — v případech § 23 čís. 2, 3, 4, 5 a v § 24 odst. 1 cit. zák.

Citace:

č. 4154. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 234-236.