NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2015.

Skutková podstata zločinu dle prvé věty §u 93 tr. zák. předpokládá v subjektivním směru vědomí pachatelovo o svémocnosti (protiprávnosti) jeho jednání.
S hlediska třetí podmínky svémoci tam uvedené nerozhoduje objektivní stav věci, nýbrž (třebas mylné) stanovisko pachatelovo, že tu jsou důvody, z nichž jest dotyčnou osobu míti za člověka škodlivého nebo nebezpečného.
Škodlivost a nebezpečnost nemusí záležeti v trvalých vlastnostech osoby, nýbrž může k ní poukazovati i způsob, jak osoba, jež jinak není povahy škodlivé nebo nebezpečné, v rozhodné době se chová, nebo soudíc dle okolností, v nejbližší době se zachová.
Uzamčení (omezení osobní svobody) je beztrestné, jeví-li se pachateli býti dle okolností případu nutným obranným prostředkem, by odvrátil od sebe nebo od jiného újmu na životě, svobodě nebo majetku, jíž se obává z představy, jak se chová (zachová) osoba jím dotčená.
(Rozh. ze dne 9. června 1925, Zm I 292/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Chebu ze dne 23. února 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí podle §u 93 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost poukazuje, uplatňujíc důvod zmatečnosti podle čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. právem k námitce, že zjištěné skutečnosti nenaplňují skutkové podstaty zločinu §u 93 tr. zák. ve známce zlého úmyslu, dovozujíc, že nešlo stěžovateli o omezení osobní svobody jeho rodičů, nýbrž o ochranu jeho dobytka proti nachlazení, že uzamčení rodičů nebylo cílem a účelem jednání stěžovatelova, nýbrž vedlejším jeho zjevem, jemuž se vyhnouti nebylo lze, a že stěžovatel jednal, pokud jde o újmu rodičů na právních statcích osobní svobody, toliko nedbale, nikoliv úmyslně. Skutková podstata zločinu podle prvé věty §u 93 tr. zák. předpokládá po subjektivní stránce vědomí pachatelovo o svémocnosti, neboli (viz nadpis §u 93) protiprávnosti jeho jednání, pozůstávajícího v uzamčení jiné osoby nebo jinakém překážení jí v užívání osobní svobody. Svémocnost, protiprávnost takového jednání jest dle jasného znění zákona podmíněna tím, že pachateli nepřísluší podle zákona žádná moc nad dotčenou osobou a že pachatel nemá příčiny, ani pokládati ji za zločince, ani míti ji důvodně za škodlivého nebo nebezpečného člověka. Ze zásady §u 1 tr. zák., předkládající pro pojem zlého úmyslu, že úmysl pachatelův vztahuje se na veškeré složky zločinu, a ustanovení §u 2 písm. e) tr. zák., dle něhož jest zlý úmysl vyloučen skutkovým omylem pachatelovým, a z toho, že druhá věta §u 93 tr. zák. mluví o zdánlivě odůvodněné příčině zadržení, vyplývá, že v třetí ze zmíněných podmínek svémoci (protiprávnosti) není rozhodným objektivní stav věcí, totiž, zda tu jsou skutečně důvody, opravňující k tomu, by uzamčená osoba byla považována za člověka škodlivého nebo nebezpečného, nýbrž — třebas mylné — stanovisko pachatelovo, že tu jsou důvody, z nichž jest onu osobu míti za člověka škodlivého nebo nebezpečného. Škodlivost a nebečpečnost nemusí záležeti v trvalých vlastnostech osoby, nýbrž může k ní poukazovati i způsob, jak osoba, jež jinak není povahy škodlivé nebo nebezpečné, v rozhodné době se chová nebo — soudíc dle okolností — v nejbližší době se zachová (srovnej rozhodnutí čís. 910 sb. býv. zrušovacího soudu). Uzamčení (omezení osobní svobody) je tudíž považovati za beztrestné pro nedostatek zlého úmyslu, jeví-li se pachateli býti dle okolností případu nutným obranným prostředkem, by odvrátil od sebe nebo od jiného újmu na životě, svobodě nebo majetku, jíž se obává z představy, jak se chová neb zachová osoba uzamčením (omezením osobní svobody) dotčená (srovnej rozhodnutí Sb. n. s. č. 1311.)
V rozsahu, v němž jest toho třeba dle dosavadních vývodů k opodstatnění subjektivní stránky zločinu, není vědomí (zlý úmysl) stěžovatele v napadeném rozsudku zjištěno. Rozhodovací důvody neobsahují výroku, jímž by bylo určitě vysloveno, že si byl stěžovatel vědom svémocnosti protiprávností uzamčení rodičů. Označují sice na jednom místě jednání stěžovatelovo jako svémoc; avšak z ostatního obsahu jejich je zřejmé, že při tom mají na zřeteli jen objektivní jednání. Vyslovují, že stěžovatel nemohl slova »pro mne můžeš zavříti«, jimiž odvětila matka stěžovatelova na jeho poznámku, že jde k starostovi a musí dvéře chléva zavříti, pojmouti tak, že rodiče souhlasili s tím, by je držel po delší dobu uzamčené v chlévě; než tím jest pouze zjištěno, že stěžovatel věděl, že se jeho jednání příčí vůli uzamčených osob. Rozhodovací důvody vyslovují dále, že stěžovatel neměl příčiny, považovati rodiče za zločince nebo škodlivé (nebezpečné) lidi proto, že s nimi měl hádku; avšak touto větou jsou podmínky svémocnosti zjištěny jen objektivně, aniž bylo přihlíženo k subjektivnímu stanovisku stěžovatelovu. Rozhodovací důvody uvádějí konečně, že stěžovatel nebyl nikterak nucen, by za účelem ochrany dobytka v chlévě před zimou zamkl dvéře chléva zvenčí, že téhož účelu mohl dosíci také tím, že dal dvéře zastrčiti zevnitř buď rodiči neb manželkou, a že rodiče, jichž kráva byla v témže chlévě, měli stejný zájem na tom, by se dobytek a jejich kráva nenastydly při otevřených dveřích. Avšak i tyto vývody vztahují se výhradně k objektivní povaze skutku stěžovatelova a zdůrazňují toliko, že dle stavu věcí nehrozila stěžovateli újma na majetku ani, kdyby nebyl dvéře chléva uzamkl a tím rodiče uvěznil; nevztahují se však ke stránce subjektivní, nepřihlížejí ke stanovisku stěžovatelovu, třebas mylnému jeho předpokladem, že dvéře chléva zůstanou otevřeny, neuzamkne-li je on, a nevyřizují obhajoby stěžovatelovy, že rodiče z nevraživosti dvéře nezavřou, a pokud poukazovala k tomu, že stěžovatel — byť dle zjištění soudu omylem — se obával, že mu vzejde škoda na majetku nechlazením se dobytka, nechá-li dvéře chléva neuzamčeny, by neuvěznil současně rodiče a pro tuto obavu pokládal rodiče, když k jeho poznámce, že jde k starostovi a musí dvéře zavříti, z chléva nevyšli — za lidi, jichž chováním, totiž dalším pobytem v chlévě, bránícím mu v zamčení chléva, hrozila mu škoda na majetku, tedy za lidi škodlivé (nebezpečné). Zjištění tohoto, byť mylného předpokladu stěžovatelova, vyloučilo by jeho vědomí o svémocnosti, protiprávnosti jeho jednání. Jelikož napadený rozsudek neuvažuje o tomto předpokladu stěžovatelově pro případ jeho mylnosti, nepopírá jej a nezjišťuje zmíněného vědomí §em 93 tr. zák. předpokládaného, není skutková podstata zločinu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, opodstatněna po stránce subjektivní, takže odsuzující výrok spočívá na nesprávném použití zákona. K stížnosti takto odůvodněné bylo jej, aniž bylo třeba zabývati se ostatními jejími námitkami a formálními výtkami, z důvodu čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. zrušiti.

Citace:

č. 2015. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 341-343.