NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 91.

Předražování. Čeho vyhledává se k subjektivní stránce deliktu?
(Rozh. ze dne 18. října 1919, Kr II 108/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Františka J., do rozsudku zemského jakožto nalézacího soudu v Brně ze dne 8. dubna 1919, jímž vinným byl uznán přečinem řetězového obchodu podle § 23. č. 4 cís. nař. ze dne 24. března
1917, č. 131 ř. z. — mimo jiné z těchto
důvodů:
S hlediska § 281 č. 9 a) tr. ř. namítá stížnosti proti rozsudku, že, není-li v ustanovení § 23, č. 4 císařského nařízení zmínky o vině subjektivní, je to zbytečné se zřetelem na všeobecné ustanovení § 1. tr. z., zlý úmysl pak že obžalovanému nebyl dokázán, zvláště, když prý si obžalovaný nebyl ani vědom, že se dopouští trestného činu. Ustanovení § 1. tr. z. však místa tu nemá, poněvadž nejde o zločin ani o delikt, k jakému se zlého úmyslu vyžaduje dle speciálního zákona, nýbrž o přečin, k jehož skutkové podstatě stačí dle § 238 tr. z. po stránce subjektivní, že bylo jednáno proti zákazu. Správno je arci, praví-li stížnost zmateční, že činu trestného lze se dopustiti jenom vědomě. Přestoupení zákazu nebylo by trestno, kdyby je nebylo lze přičítati pachateli k vině а k té je v prvé řadě třeba, by si byl pachatel vědom svého činu v oněch směrech, jež se stanoviska práva trestního mají význam. Je-li činem, o jehož posouzení se stanoviska práva trestního jde, jednání obchodní, přichází z důsledku jeho v úvahu zejména okolnost, že činnost obchodní je činností výdělečnou, při níž její náklad a zisk přesouvá se na kupce a v poslední řadě na spotřebitele zboží. Tohoto pojmově nutného následku své činnosti pak si obchodující, zejména obchodník z povolání, nemůže býti nevědom. Není proto ani třeba, by bylo zvláště zjišťováno vědomí obchodníkovo, že činnost jeho spotřebiteli zboží zdražila. Předpokládá se po zákonu právem, jakmile čin sám je přičítatelný. Obchoduje-li pak se řetězově, t. j. způsobem se stanoviska celku hospodářsky neodůvodněným a zbytečným, kupuje-li a prodává-li se nikoliv ve funkci nutného sprostředkovatele přechodu zboží z výroby do spotřeby, nýbrž jen ve snaze využiti příležitosti k nabytí vlastních prospěchů, nastávají účinky, jimiž brániti chce § 23. č. 4 cís. nař. svými zákazem, nucen je totiž spotřebitel, zaplatiti v ceně zboží také obnos, o jehož vyzískání šlo činiteli vsunuvšímu se hospodářsky bezdůvodně ve zmíněnou shora řadu činitelů hospodářsky nutných, nehledě ani k dalším pro spotřebitele škodlivým důsledkům takové činnosti, jakým je zdržení zboží na pochodu z výroby do spotřeby. Z tohoto hlediska posuzován jeví se čin obžalovaného přímo školním příkladem obchodování řetězového. Obžalovaný, sám řezník, koupil příležitostně cestou na masný trh v Brně uvnitř trhu pro prodej již upravené prase od řezníka, tedy nikoliv od pěstitele, nýbrž od obchodníka způsobilého vlastní činností přivésti je do rozprodeje spotřebitelům, a prodal je hned na to s výdělkem na tržišti samém jinému řezníku, tedy zase nikoliv spotřebiteli, nýbrž dalšímu obchodníku. Tím učinil vše, čeho je po stránce objektivní třeba k naplnění skutkové podstaty první věty § 23. č 4 cís. nař. Po stránce subjektivní pak stačí, jak řečeno, že činu svého nedopustil se mimo hranice jeho přičítatelnosti. Uvědomění si, že páše čin nedovolený, nebylo třeba k trestnosti skutku, neboť hospodářského významu svého činu nemohl si obžalovaný býti nevědom, a neznalostí zákazu vysloveného byť i zákonem specielním nelze se nikomu brániti (§§ 3 a 233 tr. z.). Rovněž je pro skutkovou podstatu zmíněného přečinu lhostejno, znal-li či neznal-li obžalovaný ceny maximální. Ceny ty měly by význam jen se stanoviska § 20 cís. nařízení, pro kterýžto delikt však obžalovaný nebyl odsouzen.

Citace:

č. 733. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 626-629.