NPD documents search: Váž. tr., 17 (1935)

Čís. 5214.

Předmětem zločinu podle § 139 tr. z. je dítě při porodu, t. j. od počátku porodu až do jeho ukončení, podle okolností i ještě nějaký čas potom. Stačí, že plod vyšel z těla matčina a nevyžaduje se, aby dítě bylo od těla matčina již úplně odděleno.
Spolupůsobí-li několik osob ať ve formě §§ 136 nebo 137 tr. z. na vražedném skutku a některá z těchto osob je k zavražděnému v blízkém poměru naznačeném v § 137 tr. z., platí vyšší trestní sazba pro veškeré pachatele bez rozdílu, pokud jim byl příbuzenský poměr znám. I přímý pachatel a vůbec vinníci v § 136 tr. z. vypočtení jsou »osobami, které spolupůsobily« při provedení vraždy ve smyslu druhé věty § 137 tr. z.
(Rozh. ze dne 5. února 1935, Zm I 1178/34.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku porotního soudu v Praze ze dne 2. října 1934, jímž byla uznána vinnou zločinem spoluviny na zločinu vraždy prosté podle §§ 5, 134, 135 čís. 4 tr. z.
Z důvodů:
Vytýkajíc nesprávnost otázky na zločin spoluviny na vraždě ve smyslu §§ 5, 134, 135 čís. 4 tr. z., uplatňuje stížnost zřejmým poukazem zmatek podle čís. 6 § 344 tr. ř. Avšak neprávem. Stížnost přehlíží především, že otázka hlavní musí se vždy přimykati k obžalobě i co se týče právního posouzení. Byly-li ovšem tvrzeny neb kladnými výsledky trestního řízení alespoň napověděny okolnosti nasvědčující tomu, že tu jde o jiný trestný čin, nespadající pod přísnější ustanovení než čin v obžalobě uvedený, je porotní soud povinen dáti otázku eventuální ve smyslu § 320 tr. ř. Leč o takové okolnosti by nešlo ani, kdyby bylo při hlavním — Čís. 5214 —
přelíčení vyšlo najevo, že M. V-ová vhodila dítě do kbelíku naplněného vodou a teprve potom přeřízla pupeční šňůru; hájiť stížnost zcela neprávem názor, jakoby dítě před přeříznutím pupeční šňůry nebylo bývalo způsobilým předmětem vraždy. Z ustanovení § 139 tr. z. plyne, že předmětem tohoto deliktu je dítě při porodu, to je od počátku porodu (do té doby by šlo o vyhnání plodu) až do jeho ukončení, podle okolností též ještě nějaký čas potom (Miřička: Trestní právo hmotné str. 331). Stačí, že plod vyšel z těla matčina a nevyžaduje se, aby dítě bylo od těla matčina již úplně odděleno; bylo by tedy bez významu, i kdyby dítě v době usmrcení s tělem matky ještě souviselo pupeční šňůrou (Altmann str. 356, 364, Stooss str. 262, Finger II. str. 2, 3). Ostatně dotčené vývody stížnosti odporují vůbec obsahu spisů, neboť spoluobžalovaná V-ová udala, že napřed odřízla pupeční šňůru a pak teprve položila dítě do kbelíku vodou naplněného. K položení nějaké eventuální otázky ve smyslu § 320 tr. ř. nenastala tudíž pro soud povinnost ani z důvodů právních, ani z důvodů skutkových.
Zmatek podle čís. 12 § 344 tr. ř. uplatňuje stížnost námitkou, že jsou tu předpoklady pro použití jen prvé, nikoli druhé trestní sazby § 137 tr. z., poněvadž druhá sazba prý předpokládá příbuzenský poměr mezi zavražděným a některým ze vzdálených spoluvinníků a účastníků ve smyslu § 137 tr. z. a neplatí prý pro případy, kde, jako v souzené věci, jde o příbuzenský poměr mezi zavražděným a vinníky v § 136 tr. z. uvedenými. Než námitka, že porotní soud vykročil z mezí zákonné trestní sazby, neobstojí.
Podle výslovného předpisu § 137 tr. z. předpokládá použití druhé trestní sazby na vzdálené spoluvinníky a účastníky příbuzenský poměr tam uvedený mezi zavražděným a »osobou některou, jež (na vraždě) spolupůsobila« (»einem der Mitwirkenden«). Nelze pochybovati, že i přímý pachatel a vůbec vinníci v § 136 vypočtení jsou »osobami, které spolupůsobily« při provedení vraždy ve smyslu druhé věty § 137 tr. z. Nic nepoukazuje k tomu, že zákon chtěl pojem, »osob spolupůsobících« omeziti na vzdálené spoluvinníky a účastníky ve smyslu § 137 tr. z. Bylo by dokonce nanejvýš nelogické, aby osoby pod ustanovení § 137 tr. z. spadající byly trestány mírněji v případech, kde byl příbuzenský poměr mezi zavražděným a pachatelem, zjednatelem a přímým účastníkem ve smyslu § 136 tr. z., a aby byly trestány přísněji v případech, kde v řečeném poměru byl zavražděný jen s některým ze vzdálených spoluvinníků a účastníků.
Podle toho, co uvedeno, příčí se výklad stížností zastávaný nejen znění, nýbrž i smyslu § 137 tr. z. a nelze proto pochybovati, že v případech, kde několik osob spolupůsobí ať ve formě § 136 nebo § 137 tr. z. na vražedném skutku a některá z těchto osob je k zavražděnému v blízkém poměru naznačeném v § 137 tr. z., platí vyšší trestní sazba pro veškeré uvedené osoby bez rozdílu, pokud jim byl příbuzenský poměr znám (Finger II. str. 23). Podotýká se ještě, že stížnost ani nepopírá, že kladným zodpověděním druhé hlavní otázky, do jejíhož doslovu je pojat poukaz na první hlavní otázku, zjistili porotci celý skutkový stav uvedený v druhé větě § 137 tr. z., zejména též vědomí stěžovatelky o příbuzenském poměru v pokolení sestupném mezi vražednicí a zavražděným dítětem. Ze znění obou citovaných otázek, uvažují-li se ve své spojitosti, vyplývá jasně, že stěžovatelka nastrojila ještě v době před porodem M. V-ové prostředky v § 5 tr. z. uvedenými, aby M. V-ová, až se jí porod dostaví, při něm svoje vlastní dítě usmrtila, tedy, že stěžovatelce byl již tehdy znám budoucí příbuzenský poměr v pokolení sestupném mezi V-ovou a jejím dítětem, předmětem to vraždy. Aby zákonné znaky trestného činu byly do otázky pojaty doslovem zákona, není podle judikatury třeba; stačí, kryjí-li se se zákonem podle smyslu a tomu tak v souzeném případě je.

Citace:

čís. 5349. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 320-322.