NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 1

Č. 6504.

Učitelstvo (Slovensko): Učitel církevní školy ludové, který byl k vlastní žádosti pensionován, nemá ani podle § 27 zák. restrikčního č. 286/24 ani podle § 7, odst. 6. zák. č. 287/24 nárok na odpočivné požitky ve výši stanovené pro učitele státní.
(Nález ze dne 26. dubna 1927 č. 5151). Věc: Karel K. v H. proti referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě stran odpočivných požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: — — —
St-l, učitel řím.-kat. ludové školy, přeložený do trvalé výslužby k vlastní žádosti dle restrikčního zákona č. 286/24, brojí proti výši přiznaných mu odpoč. požitků vycházeje ze stanoviska, že náleží mu požitky ty ve výši pense, již by bylo za týchž okolností přiznati čsl. stát. zaměstnanci téže kategorie, a snaží se dovoditi tento svůj nárok z cit. zák. č. 286/24, případně z ustanovení zák. č. 287/24. Po názoru nss-u v obou směrech bez právního základu.
Pokud totiž dovolává se § 27 zák. č. 286/24, dle něhož ustanovení tohoto zák. platí obdobně i pro učitele veř. ob. a obč. škol, nelze z předpisu toho nikterak usuzovati, jak st-l se domnívá, že by tím zaměstnanci tohoto druhu, nestátní učitelé, byli na roveň postaveni státním zaměstnancům ve všech relacích, zejména i potud, že by tím bylo vysloveno, byli-li dáni na trvalý odpočinek v důsledcích provedení restr. zákona, že by jim bylo přiznati odpoč. požitky nikoli podle předpisů uher., platných pro zaměstnance jejich kategorie, nýbrž podle norem vztahujících se na zaměstnance čsl. státu, uvedené v § 1 zák. č. 394/22.
Jak z doslovu cit. § 27 jasně patrno, rozšířil předpis ten na učitele veř. škol ob. a obč. toliko ustanovení tohoto zákona, totiž zák. č. 286/24, nikoli též zákonů jiných a zejména tedy ani zák. č. 394/22. V příčině výhod — a toliko o ty v daném případě jde — mohl by se tudíž st-l domáhati toliko použití §§ 9—11, kterých však, jak z nař. rozhodnutí zřejmo, v jeho případě skutečno bylo použito, nikoli však výhod ještě dalších, zákonem tím nepřiznaných a zejména tedy ani toho, aby odpoč. požitky byly mu vyměřeny nikoli podle předpisů platných pro zaměstnance kategorie, k níž nesporně náleží, nýbrž dle předpisů platných pro zaměstnance státní. Domáhá-li se tudíž st-l výhody této povahy, postrádá nárok ten zákonného podkladu a vytýká st-l neprávem, že žal. úřad výhody té mu nepřiznal.
Nss nemohl však uznati důvodnost st-lových vývodů ani s hlediska § 7 odst. 6 zák. č. 287/24.
V tom směru přehlíží st-l pravý obsah tohoto zák. ustanovení, že totiž vládě dostalo se tím zmocnění, aby osobám tam uvedeným poskytla jednorázovou výpomoc vyšší, než by jim jinak náležela, při čemž však, pokud jde o výši této výpomoci, nepetrifikoval zákon nároku osob těch na výpomoc v nějaké určité výši, stanoviv toliko nejzazší mez, až po kterou vláda používajíc onoho zmocnění může jíti, totiž až po výši rozdílu mezi odpočivnými požitky náležejícími osobám těm podle platných pro ně předpisů uher. a požitky, jež by náležely jimi za týchž podmínek podle předpisů platných pro čsl. státní zaměstnance. Tím nebylo ovšem nikterak vyloučeno, aby vláda uvažujíc o tom, v jakém rozsahu má zmocnění toho použíti, nevytyčila si hranici nižší, onoho rozdílu zplna nevyčerpávající, a stalo-li se tak, nemohou osoby ty důvodně vytýkati, že by tím bylo porušeno nějaké jejich subj. právo, když právě, jak uvedeno, v normě té právního základu pro nárok na zvýšení jednorázové výpomoci až po výši odpočivných požitků stát. učitelů spatřovati nelze. Nelze tudíž viděti bezprávný zásah do sféry subj. práv oněch osob ani v tom, když vláda v základě zmíněného zmocnění usnesla se dne 18. června 1925 v ten rozum, že za základ zjištění onoho rozdílu, jakožto směrnice pro stanovení výše jednorázové výpomoci, vzíti jest zák. č. 99/21. Že by pak jednorázová výpomoc st-li přiznaná této směrnici neodpovídala, st-l ani netvrdí.
Ale pak okolnost, že ani s touto výpomocí jeho odpočivné požitky nedosahují výše odpočivného náležejícího za týchž okolností učiteli státnímu, nemá s hlediska zákonitosti nař. rozhodnutí významu a bylo proto zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 6504. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 747-749.