NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 4828.

Odložil-li súčtovací ústav přihlášku k soupisu jako bezpředmětnou s tím, že přihlášená pohledávka nenáleží do soupisu dle nařízeni ze dne 7. srpna 1922, čís. 265 sb. z. a n., jest v přerušeném řízeni pokračovali.
K založení příslušnosti dle §u 104 j. n. stačí, byl-li k žalobě připojen opis listiny s tím, že prvopis bude předložen u líčeni. Přehlédl-li prvý soud, že v žalobě, opírající příslušnost o § 104, nebyla úmluva listinou prokázána a neodmítl-li žalobu bez dalšího jednání, dostačí k zamítnutí námitky žalovaného, vznesené z tohoto důvodu, když žalobce dodatečně při jednání o námitce předloží onen listinný doklad.
Podrobil-li se přejímatel dluhu podmínkám dluhopisu vůbec, podrobil se i umluvenému sudišti.
(Rozh. ze dne 24. března 1925, R I 149/25.) V řízení o žalobě banky A proti několika žalovaným, mezi nimiž též Františku R., továrníku ve Vídni, namítl František R. místní nepříslušnost dovolaného zemského soudu v Praze. Soud prvé stolice námitku místní nepříslušnosti zamítl, rekursni soud námitce vyhověl a žalobu odmítl. Řízení bylo po té přerušeno a žalobkyně přihlásila pohledávku k soupisu dle nařízení vlády republiky Československé ze dne 7. srpna 1922, čís. 265 sb. z. a n.
Nejvyšší soud 1) pokračoval v přerušeném řízení, 2) obnovil ohledně námitky místní nepříslušnosti usnesení prvého soudu.
Důvody:
K 1). Přerušením soudního řízení bylo žalobkyni umožněno, by přihlásila svou pohledávku к soupisu podle nařízení vlády republiky Československé ze dne 7. srpna 1922 čís. 265 sb. z. a n. Z předloženého vyřízení ze dne 9. prosince 1924 však vysvítá, že Československý súčtovací ústav v dohodě s Rakouským súčtovacím úřadem odložil přihlášku pohledávky, kterou podala banka A. proti Františku R-ovi sumou K rak.-uherských 262.377 —, jako bezpředmětnou s tím, že přihlášená pohledávka nenáleží do soupisu dle onoho nařízení. Vzhledem к tomu není příčiny, by soudní řízení zůstalo na dále přerušeno, a jest tudíž V něm pokračovati.
K 2). Žalobkyně v žalobě mimo jiné uvedla, že zapůjčila manželům dru Ferdinandu P-ovi a Hedvice P-ové 270.000 К za podmínek, uvedených v dlužním listu ze dne 9. července 1918, že její pohledávka byla ve vložkách čís. 23, 24 a 37 pozemkové knihy pro katastrální obec L. -v Dolních Rakousích právem zástavním zjištěna; — že se dlužníci dle odstavce 7 dlužního listu podrobili i ve sporech, týkajících se zápůjčky nebo hypotéky příslušnosti zemského soudu v Praze, a dle odstavce 8 dlužního listu všechny závazky, převzaté v dlužním lis+u, přecházejí na dědice a právní nástupce dlužníků a mají jimi rukou nedílnou právě tak přesně a za týchž právních následků býti plněny; — že manželé P-ovi kupní smlouvou ze dne 24./26. května 1919 prodali pozemky, zapsané v uvedených knihovních vložkách Františku R-ovi, a tento (odstavec III. této smlouvy) převzal na srážku kupní ceny mimo jiné také pohledávku žalobkyně 270.000 K, váznoucí na koupených nemovitostech. Na doklad svých tvrzení předložila žalobkyně prvopis dluhopisu ze dne 9. července 1918 a odvolala se na kupní smlouvu ze dne 24./26. května 1919 s tím, aby ji žalovaný František R. předložil. O které ustanovení jurisdikční normy opírá příslušnost zemského soudu v Praze ohledně žalovaného Františka R-a, žalobkyně v žalobě výslovně neuvedla. Žalovaný František R. vznesl při prvém roku námitku místní nepříslušnosti dovolaného soudu, a prováděje ji v žalobní odpovědi, vyslovil domněnku, že žalobkyně opírá příslušnost zemského soudu v Praze ohledně něho o předpisy §u 93 j. n. Při ústním líčení pře dne 23. března 1921 zástupce žalobkyně však prohlásil, že opírá příslušnost dovolaného soudu o odstavce 7 a 8 dlužního listu, jehož prvopis byl při roku předložen a co do pravosti žalovaným uznán a o kupní smlouvu ze dne 24./26. května 1919, jejíž opis zástupce žalobkyně při roku předložil. Z toho jest patrno, že žalobkyně dovozovala příslušnost zemského soudu v Praze ohledně žalovaného Františka R-a z ustanovení §u 104, nikoli z předpisů §u 93 j. n., ježto by byla jinak zajisté zaujala stanovisko k vývodům tohoto žalovaného v žalobní odpovědi, kde bylo doličováno, že tu není předpokladů §u 93 j. n. Prvý soud nebyl tedy oprávněn, zamítnouti námitku místní nepříslušnosti s poukazem na § 93 j. n., když si žalobkyně ani nepřála použití tohoto ustanovení zákona; — již z tohoto důvodu jest správným usnesení soudu rekursního, jenž odmítl příslušnost dovolaného soudu dle §u 93 j. n., vývody dovolacího rekursu, jimiž žalobkyně dokazuje opak, zůstávají tudíž nepovšimnuty, a nejvyššímu soudu jest se zabývati jen otázkou, zda zemský soud v Praze jest ohledně žalovaného Františka R-a příslušným dle §u 104 j. n. Podle §u 104 odstavec prvý j. n. jest úmluvu o příslušnosti prokázati soudu listinou již v žalobě. To se v tomto případě nestalo. Bylo by stačilo, kdyby byl k žalobě připojen býval opis kupní smlouvy ze dne 24./26. května 1919 s tím, že prvopis bude předložen u líčení (Sb. n. s. čís. 3168), ale ani toho žalobkyně neučinila. Přes to nelze vyloučiti příslušnost dle §u 104 j. n., neboť, přehlédl-li první soud, že v žalobě, opírající příslušnost o § 104 j. n., nebyla úmluva listinou prokázána, a neodmítl-li žalobu bez dalšího jednání, dostačí k zamítnutí námitky žalovaného, z tohoto důvodu vznesené, když žalobce dodatečně při jednání o námitce předloží onen listinný doklad (Sb. n. s. čís. 3456). A tak tomu i v tomto případě. Žalobkyně opírala příslušnost zemského soudu v Praze též ohledně žalovaného Františka R-a v žalobě byť i ne výslovně, tož zřejmým poukazem, o § 104 j. n.; — zemský soud v Praze nepovšimnuv si toho, že nebyl předložen listinný doklad ve smyslu prvého odstavce §u 104 j. n., nařídil jednání o žalobě; zástupce žalobkyně při ústním jednání předložil kromě prvopisu dlužního listu ze dne 19. července 1918, jejž žalobkyně již к žalobě byla připojila, též opis kupní smlouvy ze dne 24./26. května 1919; zástupce žalovaného Františka R-a původně sice prohlásil, že se o správnosti opisu nemůže vyjádřiti, ale když mělo jednání za účelem vyjádření, po případě předložení prvopisu býti odročeno, uznal, že František R. převzal ve smlouvě s manžely P-ovými pohledávku žalující banky na srážku kupní ceny za podmínek, uvedených v dlužním úpisu ze dne 9. července 1918, čímž doznal v podstatě obsah příslušného ustanovení odstavce III. kupní smlouvy. Jsou tu tedy formální podmínky §u 104 j. n., jsou tu však i věcné předpoklady pro použití tohoto ustanovení. František R. převzal prohlášením, pojatým do odstavce III. kupní smlouvy ze dne 24./26. května 1919 zažalovanou pohledávku za podmínek dlužního listu ze dne 9. července 1918. Tímto dlužním listem vyhradila si věřitelka (žalující banka) v odstavci 7 právo, zažalovati pohledávku u zemského soudu v Praze. Žalovaný František R. nemůže se omlouvati neznalostí této listiny, když se při převzetí dluhu jí dovolal a mohl její obsah seznati nahlédnutím ve sbírku listin. Podrobiv se podmínkám dlužního listu vůbec, tedy také co do placení, podrobil se i ustanovením, týkajícím se placení a tím i smluvenému sudišti pro případ neplacení. Oním prohlášením převzal František R. aspoň jako spoludlužník dluh svých předchůdců a nejen plnění dluhu; tím přešly na něho podle §u 1407 obč. zák. veškeré závazky, spojené s dluhem, a s nimi i sudiště. I kdyby se nebyl stal osobním dlužníkem, nýbrž pouze dlužníkem hypotekárním, nevadilo by to, poněvadž jest žalován také jako dlužník hypotekárni, což není na újmu tomu, by se žalobkyně, kteráž nejpozději podáním žaloby projevila souhlas s převzetím dluhu (§ 1405 obč. zák.) nedovolala smluveného sudiště. § 1408 obč. zák. potvrzuje v první své větě správnost tohoto názoru. Nezáleží na tom, že původní osobní dlužníci nepoužili výhody, poskytnuté jim druhou větou tohoto paragrafu, ježto tím nebyl dotčen právní poměr stran (srv. Sb. n. s. čís. 2971). Z toho, co uvedeno, plyne, že rekursní soud neprávem odmítl žalobu, opírající příslušnost zemského soudu v Praze ohledně Františka R-a o § 104 j. n., i bylo proto k dovolacímu rekursu žalobkyně ve věci samé změněno napadené usnesení soudu rekursního a obnoveno usnesení prvého soudu.

Citace:

č. 4828. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 572-575.