Čís. 4050.

Není závady, by spor o oddělení byl zahájen proti úpadkové podstatě, zastoupené úpadkovým správcem, nikoli přímo proti úpadkovému správci.
Tím, že kdosi třetí odstranil ze zastavené věci znamení, zastavení naznačující, nezaniklo ještě zástavní právo.
(Rozh. ze dne 8. července 1924, Rv I 745/24.)
Žalobě na úpadkovou podstatu, zastoupenou správcem úpadkové podstaty o uznání, že za pohledávky žalobkyň ručí stroj, náležející do úpadkové podstaty, jako zástava, bylo oběma nižšími soudy vyhověno, odvolacím soudem z těchto důvodů: Provádějíc vytýkanou zmatečnost řízení a rozsudku uvádí odvolání, ze jedná se především o otázku oprávnění k žalobě a že dle §u 6 (2) konk. ř. měl býti žalován správce úpadkové podstaty a nikoliv úpadková podstata. Úpadková podstata nemůže prý býti stranou a nemá procesní způsobilosti, takže řízení jest dle §u 7 c. ř. s. zmatečným. Vytýkané zmatečnosti tu není. Jak odvolání samo uvádí, jedná se vlastně o pasivní oprávnění k žalobě. Jest pravda, že dle §u 6 (2) konk. ř. spory o nároky na oddělení mají býti zahájeny jen proti správci úpadkové podstaty a nikoliv, jako spory odstavce třetího §u 6, proti úpadci, jest však lhostejno, zda poznačuje se v žalobě jako žalovaná strana správce úpadkové podstaty jako takový, či úpadková podstata, ze které věc má býti oddělena, zastoupená správcem. O nějakém nedostatku pasivního oprávnění k žalobě a zmatečnosti rozsudku a řízení dle §u 7 c. ř. s. nemůže býti řeči. Rovněž i po stránce právní posoudil soud prvé stolice věc správně. Že jde o symbolické nabytí zástavního práva žalobkyní (pozůstalostí Viléma Sch-a) ku stroji (selfaktoru) po rozumu §u 452 obč. zák., odvolání již samo přiznává. Jak dlouho plechová tabulka o zastavení stroje byla na něm na místě viditelném upevněna, jest zcela nerozhodným. Neboť symbolickým odevzdáním stroje do zástavy nabyté právo zástavní v tomto případě mohlo pominouti jen způsobem §u 467 a násl. obč. zák., a nikoliv však tím, že tabulka o zastavení po krátké době dlužníkem se stroje byla odstraněna, jak tvrdí odvolání. Nabyté právo zástavní trvá dále i oproti správci vyrovnacímu, pokud se týče úpadkovému, jemuž přísluší jen správa a zpeněžení podstaty a rozdělení výtěžku mezi věřiteli, který však k věcem tvořícím úpadkovou podstatu, tudíž ani k zastavenému stroji žádného věcného práva nenabyl. Právo zástavní vyhlášením úpadku nebylo dotčeno (§ 11 konk. ř.) a, poněvadž nepominulo, nebylo třeba je obnovovati opětným upevněním viditelného znamení o zastavení stroje, jak odvolání vytýká. Žalobkyně nedomáhají se také obnovení práva zástavního, nýbrž zjištění práva zástavního řádně dne 8. dubna 1922 nabytého a neuznaného.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávné posouzení právní spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud neposoudil správně otázku pasivní legitimace, a dále, že odstraněním tabulky na stroji jako znamení symbolického odevzdání zástavy, určeného k tomu, aby každý měl vědomost o uskutečněném zastavení takto poznamenané věci, nepřikládal toho právního významu, jaký mu sluší po zákonu přikládati. V oné příčině jest přisvědčiti odvolacímu soudu, že podle § 6 (2) konk. ř. mají býti spory o nároky na oddělení zahájeny jenom proti správci úpadkové podstaty; leč odvolací soud právem považoval za lhostejno, zda poznačuje se v žalobě jako žalovaná strana správce úpadkové podstaty jako takový, či úpadková podstata, ze které má věc býti oddělena, zastoupená svým správcem. Slova »jenom proti správci úpadkové podstaty« v onom předpisu mají pouze význam ten, že procesní řízení jest proti každé jiné, na úpadkovém řízení súčastněné osobě vyloučeno. Správce podstaty nevystupuje tu však nikterak osobně, nýbrž jako zákonitý zástupce na místě úpadce, a žalobním žádáním nemá a nemůže býti zasaženo vlastní jmění správcovo, nýbrž právě úpadková podstata. Tím se stává tato vyvolaná otázka pasivní legitimace otázkou vkusu, mělo-li vzhledem k citovanému předpisu o žalované straně užitého rčení v této formě býti užito, ale v podstatě bylo vyhověno zákonu. Ani v druhé příčině nelze uznati, že odvolací soud řečenou otázku právní řešil nesprávně. Podle §u 452 obč. zák. nahrazuje odevzdání znameními věcné odevzdání (§ 451 obč. zák.) jenom u takových věcí, u kterých je toto poslední vyloučeno. »Znamení« musí býti tak uzpůsobeno, aby se z nich mohl každý snadno dověděti o zastavení. Jako věcné odevzdání (§ 451 obč. zák.), tak i odevzdání znameními (§ 452 obč. zák.) představuje pouze jediný, jedenkráte vykonaný úkon, nikoli trvalé jednání, nebo jednání ustavičně se opakující, neboť, má-li toto jediné odevzdání znameními náležitosti §u 452 obč. zák., zástavní právo už se jím uskutečňuje. Dovolatelčino mínění, že odstranění tabulky na stroji jako znamení symbolického odevzdání zástavy, určeného k tomu, aby každý měl vědomost o uskutečněném zastavení takto poznamenané věci, zaniká nabyté právo zástavní, nelze schváliti, neboť to není ani jeden z případů, se kterými zákon spojuje zánik zástavního práva. Není to akcesorický zánik, spojený se zánikem pohledávky, (§ 469 obč. zák.), není to vzdáním se věřitelovým zástavního práva zákonitým způsobem (§ 467 obč. zák.), není to bezvýhradným vrácením zástavy věřitele dlužníku (§ 467 obč. zák.), není to zánik uplynutím času na jaký bylo omezeno zástavní právo (na příklad případ §u 256 ex. ř.), není to zničením zástavy (§ 467 obč. zák.), není to střetem zástavního práva s vlastnickým v jedné osobě (zánik podle §u 1445 obč. zák.), není to exekučním prodejem zástavy, není to vydržením vlastnictví k zástavě, není to případem čl. 306 obch. zák. Tomu nasvědčuje zřetelně poukaz §u 451 obč. zák. na převod vlastnictví u movitých věcí, k němuž jest potřebí pouze jednorázového úkonu, nikoli právního jednání dlouhotrvalého. Trvalo-li zástavní právo i po odstranění tabulek — ať to bylo vykonáno kýmkoliv, pak zahájením úpadkového řízení nebylo dotčeno a jest rozsudečný nález ospravedlněn v zákoně (§ 11 konk. ř.). Dovolatelčinými vývody nebyly vyvráceny správné, věci i zákonu vyhovující důvody napadeného rozsudku, na něž se poukazuje, a jež dovolací soud sdílí, proto bylo dovolání, jež se ukázalo bezdůvodným, upříti úspěch.

Citace:

č. 4050. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 89-91.