NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 12816.

Zaměstnanci veřejní: * Také pouhé odepření nároku na cestovní výlohy a výlohy stěhovací, resp. diety z důvodu vedení dvojí domácnosti jest úpravou služebních příjmů ve smyslu § 151 plat. zákona č. 103/1926 Sb.
(Nález z 13. března 1937 č. 16977/36.)
Prejudikatura: Boh. A 7860/29.
Věc: JUC. Rudolf B. v Praze proti rozh. min. soc. péče v Praze z 19. června 1933 o cestovních výlohách, dietách z důvodu vedení dvoji domácnosti.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud odkázalo st-le s jeho nárokem na náhradu cestovních, resp. stěhovacích výloh, jakož i diet z důvodu vedení dvojí domácnosti na právní moc dekretu z 28. března 1931, zrušuje se pro nezákonnost. — —
Důvody: Presidium min. soc. péče, vyřizujíc st-lova podání ze 14. dubna 1931 a z 3. března 1933, vyslovilo nař. rozhodnutím mimo jiné toto: 1. Pokud se uplatňuje nárok na náhradu cestovních, resp. stěhovacích výloh, po případě diet z titulu vedení dvojí domácnosti, odkazuje se na zdejší dekret z 28. března 1931. K opravě tohoto dekretu po stránce formální není důvodů. Rovněž rozhodnutím z 5. srpna 1931 byla vyřízena st-lova žádost o povolení diet z titulu vedení dvojí domácnosti a o povolení mimořádné výpomoci.

Přezkomávaje nař. rozhodnutí v mezích uplatňovaných stižných bodů, vycházel nss z těchto úvah:
Judikátní obsah nař. rozhodnutí tvoří ad 1. především výrok, že st-li nárok na náhradu cestovních, resp. stěhovacích výloh, po případě diet z titulu vedení dvojí domácnosti nepřísluší proto, že o nároku tom bylo již pravoplatně rozhodnuto dekretem z 28. března 1931. Odkázal tudíž žal. úřad st-le se zmíněným nárokem jak co do vývodů jeho rozkladu ze 14. dubna 1931, tak co do obsahu jeho »memoranda« z 3. března 1933 na formální právní moc cit. výnosu. Obraceje se proti této části nař. rozhodnutí, namítá st-l v podstatě: Vzpomenutý dekret, pokud upravuje platy st-lovy, nebyl podle § 151 plat. zákona č. 103/1926 Sb. rozhodnutím konečným, třebas byl i vydán úřadem ústředním, a měl tudíž st-l možnost stěžovati si do rozhodnutí toho rozkladem ve lhůtě 15 dnů od doručení. To st-l podáním ze 14. dubna 1931 učinil, nebyl tudíž žal. úřad, vyřizuje tento jeho rozklad, oprávněn dovolati se právní moci svého výnosu z 28. března 1928. Po názoru st-lovu jde tu tedy o případ, který má na mysli odstavec 4 § 151 plat. zákona, v němž se praví, že, učinil-li o úpravě služebních příjmů zaměstnancových opatření z moci úřední ústřední úřad v prvé stolici, může zaměstnanec do 15 dnů podati proti tomu námitky, o nichž rozhodne ústřední úřad. Stanovisku stížnosti musil nss dáti za pravdu.
Podle konstantní judikatury nss jest jak náhradu stěhovacích výloh, tak i diety považovati za součást služebních příjmů státního zaměstnance ve smyslu § 151 plat. zákona. Ježto pak výrok o tom, zda státní zaměstnanec má či nemá nároku na služební příjmy, je považovati za úpravu jeho služebních příjmů, platí v té příčině předpis § 151 odst. 1 cit. zákona, podle něhož má státní zaměstnanec možnost podati proti úpravě služebních příjmů z moci úřední do 15 dnů námitky. Pak ovšem mohl st-l proti dekretu žal. úřadu z 28. března 1931, pokud byl mu jím odepřen nárok na zmíněné náhrady, podati námitky, a podal-li námitky takové, nelze mluviti o právní moci cit. dekretu. Odkázal-li tedy žal. úřad při vyřízení podaných námitek st-le s jeho nárokem na náhradu cestovních a stěhovacích výloh a s nárokem na diety na právní moc svého dekretu z 28. března 1931, aniž se námitkami těmi věcně zabýval, nemá rozhodnutí to opory v zákoně, a bylo je tudíž v této části zrušiti podle § 7 zákona o ss.
Reaguje posléze na onu část nař. rozhodnutí ad 1., kde žal. úřad odkázal st-le co do jeho petitu o povolení diet z titulu vedení dvojí domácnosti a co do povolení mimořádné výpomoci na formální právní moc svého rozhodnutí z 5. srpna 1931, uvádí st-l, že správnost tohoto stanoviska žal. úřadu nemůže přezkoušeti, ježto cit. rozhodnutí nemá u sebe a rovněž úředních spisů neměl k disposici. Připouští-li však sám, že cit. výnos žal. úřadu byl vyřízením jeho podání z roku 1931, v němž byla obsažena i žádost o výpomoc, pak zůstává tento formální výrok žal. úřadu stížností nevyvrácen. Pokud pak st-1 namítá, že zmíněné jeho podání z roku 1931 vyřídil žal. úřad zvláštním aktem, který nebyl rozhodně vyřízením jeho rozkladu ze 14. dubna 1931, nepostihuje smyslu nař. rozhodnutí, kdyžtě žal. úřad netvrdí, že svrchu uvedeným výnosem z 5. srpna 1931 byl vyřízen rozklad st-lův ze 14. dubna 1931, nýbrž konstatuje toliko, že jeho petit o povolení diet z titulu vedení dvojí domácnosti a o povolení mimořádné výpomoci došel již pravoplatného vyřízení vzpomenutým výnosem z 5. srpna 1931. Vznesl-li posléze st-l v této spojitosti při veřejném ústním líčení námitku, že toto rozhodnutí bylo vydáno k jeho žádosti z 15. července 1931 a nikoli na rozklad ze 14. dubna 1931, je tato okolnost irelevantní, kdyžtě jinak je ze spisů patrno, že jde tu o eadem res.

Citace:

Č. 12.816. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 404-406.