Č. 362.


Mimořádná opatření vyvolaná válkou a převratem: K praxi nař. vlády ze dne 27. července 1919 č. 354 sb. z. a n. (utajení
zásob obilí).

(Nález ze dne 19. března 1920 č. 2044.)
Věc: V. S. ve St. Kolíně (adv. Dr. J. Novotný z Prahy) proti okresní správě politické v Kutné Hoře (zast. odb. radou Hrubým z min. pro zásobování lidu) stran prohlášení obilí za propadlé.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Okresní politická správa v Kutné Hoře vydala nález ze dne 2. prosince 1919 č. 43346 tohoto znění:
»Dle oznámení ministerstva pro zásobování lidu ze dne 17. července 1919 č. 54009/2171/XIV/19 prováděna byla revidenty státní revisní kanceláře revise Vašeho mlýna ve St. Kolíně. Během této převezeno bylo podvodným způsobem z Vašeho podniku do Záboří 375 q ovsa, kteréžto zásoby chtěl jste v uvedené obci uložiti a před revisí zatajiti. Tento podvod vyšel na jevo, pročež oves byl revidenty státní revisní kanceláře zabaven. V základě ustanovení § 40 nařízení vlády republiky československé ze dne 27. června 1919 č. 354 sb. z. a n. prohlašuji výše uvedené množství ovsa za propadlé ve prospěch státu bez náhrady.«
O stížnosti, jež toto rozhodnutí naříká pro nezákonnost a vadnost řízení, uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Platnost a účinnost každého úředního rozhodnutí a opatření závisí především na tom, zdali úřad rozhodnutí neb opatření vydal v mezích kompetence jemu státní mocí přikázané. Nejvyšší správní soud musil tudíž nejprve z povinnosti úřední zkoumati příslušnost žalovaného úřadu k rozhodnutí o této věci. Při tom došel k tomuto výsledku: Žalovaný úřad, vydávaje naříkané rozhodnutí, vycházel z předpokladu, že během revise ve mlýně stěžovatelově bylo podvodným způsobem převezeno z podniku stěžovatelova do Záboří 375 q ovsa a že stěžovatel chtěl zásoby obilí v této obci uložiti a před revisí zatajiti.
V tom spatřuje naříkané rozhodnutí skutkovou povahu trestného činu, na který stanoven jest trest dle §§ 34 nebo 35 cit. nař. vlády, což plyne jasně z toho, že vyřklo propadnutí onoho obilí podle § 40 1. c., který má právě trestní činy v těchto §§ stihané na zřeteli.
Uvedené nařízení vlády v ustanoveních o trestech (§§ 3338) rozlišuje trestní činy proti nařízení tomu spáchané na činy, jež trestati přísluší soudu (§ 33) a na činy, jež trestá okresní politický úřad (§§ 34 a 35).
Kdo převeze podvodným způsobem, tudíž zúmyslně zásoby obilí, chtěje je v cizí obci uložiti a před revisí zatajiti, nedopouští se žádného z činů v §§ 34 nebo 35 cit. nař. uvedených, nýbrž — jsou-li tu náležitosti objektivní i subjektivní skutkové povahy — činu dle čís. 1 nebo 2 § 33 1. c. Takový čin trestá se buď jako přestupek (č. 3 § 33) nebo jako přečin (č. 4 § 33) soudem a v těch případech také může toliko soud předměty, na něž se trestní čin vztahuje, výrobky z nich nebo výtěžek z těchto předmětů a výrobků prohlásiti za propadlé ve prospěch státu (§ 39). Toto rozhodnutí o propadnutí lze učiniti samostatně, nelze-li stíhání nebo odsouzení určité osoby provésti (odst. 2 § 39).
Politický úřad okresní může propadnutí vyřknouti ať již současně s uložením trestu (odst. 1 § 40), ať mimo řízení trestní (odst. 2 § 40)
pouze tehdy, jedná-li se o činy trestné podle §§ 34 nebo 35 cit. nař.
Pokud se zástupce žalovaného úřadu přednesem svým při veřejném líčení snažil čin stěžovateli za vinu kladený subsumovati pod ustanovení č. 3 § 34 1. c., dlužno takový pokus uznati nepřípustným nejen po stránce materielního práva trestního, nýbrž i z toho důvodu, že by taková subsumpce vedla k přesunu kompetence mezi úřady soudními a správními, kteréž určil zákon přesné hranice, a hranice ty ani stranou
ani úřadem nemohou býti měněny.
Poněvadž žalovaný úřad proti jasnému znění zákona vynesl nález o propadnutí obilí, který podle § 39 1. c. oprávněn byl vynésti pouze soud, překročil svoji pravomoc. Pro toto porušení zákona musil nejvyšší správní soud naříkané rozhodnutí podle § 7 zákona o správním soudě zrušiti, nemaje příčiny zabývati se ostatními námitkami stížnosti.
Citace:
č. 362. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 211-212.