Čís. 15212.
K výkladu § 371 čís. 1—4 ex. ř.
(Rozh. ze dne 20. května 1936, R I 602/36.)
Prvý soud povolil vymáhajícímu věřiteli podle § 371 čís. 1 ex. ř. zajišťovací exekuci vnucenou správou nemovitostí dlužníkům náležejí- cích, ač byla již dříve pro část pohledávky, jež má býtí zajištěna, na nemovitostech zřízena kauční hypotéka, kdežto pro její dosud nezajištěný zbytek byl současně a pravoplatně s vnucenou správou povolen i záznam zástavního práva. Rekursní soud návrh na povolení zajišťovací exekuce zamítl.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Rekursní soud nevyhověl návrhu na povolení zajišťovací exekuce, opíraje se v podstatě o důvody rozhodnutí čís. 3164 Sb. n. s. Ale dovolací rekurs vymáhající věřitelky je přes to oprávněn. V případech § 371 čís. 1—4 ex. ř. dlužno totiž povoliti zajišťovací exekuci beze všeho, aniž by soud sám zkoumal věcnou potřebu zajištění dotyčné pohledávky. Nemá tedy ani vymáhající věřitel v takových případech povinnosti osvědčovati potřebu exekučního zajištění, a soud, který se o návrhu usnáší bez slyšení stran (§ 55 ex. ř.), nemá zákonného podnětu, by vzhledem k tomuto předpisu zákona uvažoval, zdali je tu i oprávněná potřeba k zajištění čili nic. Míní-li napadené usnesení, že povolením vnucené správy vymáhající věřitelka nemohla dosíci lepšího zajištění, než které již v této kauční hypotéce má, pokud se týče, jež nabyla současným záznamem zástavního práva pro zbytek této pohledávky, přehlíží, že při zajišťovací exekuci sejde zejména na tom, zda dobytí pohledávky, totiž vedení exekuce, jest ohroženo (rozh. čís. 5034 Sb. n. s.). Tato možnost však není vyloučena tím, že vymáhající věřitelka již má kauční hypotéku na dlužníkových nemovitosteoh a že pro zbytek jejího pohledávání bylo zaznamenáno zástavní právo. Vždyť nemůže soud při povolení exekuce zkoumati, zdali tyto hypotéky vůbec s ohledem na předchozí břemena poskytují nějaké jistoty. Nelze sdíleti ani názor, že význam vnucené správy nemůže býti větší než zajištění zástavním právem. Zdali vnucená správa vede k zamýšlenému zajištění, závisí přece zejména na tom, jak velké jsou v jednotlivém případě výdaje, jež podle § 120 ex. ř. je nutno z výtěžků vnucené správy před zajištěnou pohledávkou zapraviti. Není vyloučeno, že nedoplatky a náklady uvedené v § 120 ex. ř. v době, kdy dojde k uhražovací exekuci, mohou býti vyšší, než v době, ve které se jedná o povolení zajišťovací exekuce, a že pak hypotéka sama může býti bezcenná. Právní ochrany proti zajišťovacími úkonům, jež se ukáží jako neoprávněné pro nedostatek potřeby zajištění vůbec neb jako nadbytečné co do rozsahu zajištění, poskytují §§ 376 a 377 ex. ř.; teprve na příslušný návrh dlužníkův jest na soudě v takovém případě po slyšení vymáhajícího věřitele o potřebě a rozsahu zajištění uvažovati, po případě konati šetření a rozhodnouti o tom, zda takové úkony mají býti vykonány, zrušeny neb obmezeny. Ani z § 14 ex. ř. nelze v tomto případě odvozovati, že návrh na povolení vnucené správy byl bezdůvodný, poněvadž toto ustanovení předpokládá, že již z exekučního návrhu jde patrně najevo, že ostatní exekuční prostředky stačí.
35*