Č. 2505.

Řízení před nss-em: Nepodal-li státní zaměstnanec proti
rozhodnutí o svém pensionování rekurs, nýbrž až po několika měsících žádost k ústřednímu úřadu za zrušení onoho rozhodnutí, a rozhodl-li onen úřad o této žádosti meritorně, není stížnost na nss do tohoto rozhodnutí podaná nepřípustnou podle § 5 zák. o ss.
Finanční stráž: Předpisy §§ 179 a 76 služ. pragm. úřednické
nevztahují se na pohraniční finanční stráž.
(Nález ze dne 16. června 1923 č. 10.580).
Věc: Václav B. v L. (adv. Dr. Emil Lingg z Prahy) proti ministerstvu financí o dočasné pensionování.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z měsíce května 1921 domáhal se Václav B., finanční vrchní strážmistr v Litoměřicích, u min. fin. zrušení rozhodnutí zem. fin. ředitelství v Praze z 11. listopadu 1920, kterým vzhledem k prokázané dočasné nezpůsobilosti k službě byl dán koncem listopadu 1920 na dočasný odpočinek a to z důvodu, že toto rozhodnutí odporuje § 179 služ. pragm. a § 57 předpisu o finanční stráži.
Rozhodnutím min. fin. z 16. prosince 1921 žádosti této nebylo vyhověno.
Stížnost proti tomuto rozhodnutí neshledal nss důvodnou.
Žal. úřad uplatňuje ve svém odvodním spise námitku, že stížnost jest vzhledem k ustanovení § 5, odst. 3 zák. o ss nepřípustnou, poněvadž st-1 nepodal z rozhodnutí zfř z 11. listopadu 1920 v předepsané 14denní odvolací lhůtě odvolání a tudíž postup instanční není vyčerpán.
Na tuto námitku nemohl nss bráti ohledu vzhledem k tomu, že žal. úřad sám k této formální závadě nepřihlížel a podání st-lovo meritorně projednal.
Co se týče stížnosti, vytýká tato nař. rozhodnutí nezákonnost namítajíc:
Předpis pro fin. pohraniční stráž ustanovuje v § 57, že ustanovení o zaopatření státních zaměstnanců, pokud neodporují zmíněnému předpisu pro finanční stráž, platí též pro mužstvo finanční pohraniční stráže.
Předpisy o zaopatření fin. pohr. stráže odlišují se však od předpisů o zaopatření státních zaměstnanců jen zvláštními předpisy o započítání služební doby.
Předpisy o dočasném pensionování státních zaměstnanců byly změněny služební pragmatikou.
V § 76 služ. pragm. se ustanovuje, že úředníka jest dáti z moci
úřední na dočasný odpočinek, je-li pro nemoc déle jednoho roku mimo úřad. Podle § 179 platí toto ustanovení také pro sluhy. Tato ustanovení jsou zlepšením norem potud platných pro veškeré státní úředníky a zřízence a není žádného ustanovení, které by finanční stráž z tohoto zlepšení vylučovalo. V případě st-lově roční lhůta dle § 76 uplynula teprve 12. června 1921 a mohl prý tudíž st-1 teprve po tomto dni býti dán z moci úřední na dočasný odpočinek.
Avšak názor námitkou touto uplatňovaný není správný.
ČI. IV. zákona z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. praví: Druhá hlava tohoto
zákona platí pro sluhy. Sluhy ve smyslu tohoto zákona jsou všichni státní zřízenci náležející podle čl. II. zákona z 25. září 1908 č. 204 ř. z. do kategorie sluhů ,(podúředníků a sluhů).
V čl. II. cit. zák. se upravuje služné a postup do vyšších stupňů služného zřízenců uvedených v § 1 zákona z 26. prosince 1899 č. 255 ř. z. Netýká se tudíž fin. pohr. stráže, jejíž poměry jsou upraveny předpisem pro finanční stráž z 19. března 1907.
Na tomto stavu věci nezměnil ničeho ani zákon ze 17. ledna 1920 č. 40 Sb., ježto otázky pensionování příslušníků pohr. fin. stráže se nedotýká.
Nemohou se tudíž ustanovení § 179 nebo § 76 služ. pragm. vzhledem k cit. již čl. IV. této pragmatiky na pohraniční fin. stráž vztahovati.
Proto také nebyl žal. úřadem zákon porušen a bylo tudíž stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 2505. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 305-306.