Čís. 1921.
Zajištění půdy drobným pachtýřům (zákon ze dne 27. května 1919,
čís. 318 sb. z. a n.).
Lhostejno, kolik pozemků měl požadovatel v pachtu, jen když výměra vlastních nepřesahovala 8 ha. K pojmu hospodářského celku. Požadovacímu právu dle § 2 požad. zák. podléhají pouze pozemky, jež nepřesahují výměry § 3 poslední odstavec požad. zákona.
Podle § 15 platí za doznané jen ty podmínky požadovacího práva, jež přihláška tvrdí. Skutečnosti, požadovací právo vylučující, nejsou lhůtou vázány leda, že v přihlášce uvedeny byly způsobem záporným.
(Rozh. ze dne 17. října 1922, R I 1203/22.)
Proti pachtýřovu nároku na přiznání pozemku do vlastnictví namítl vlastník, že jde o hospodářský celek. Soud prvé stolice námitku zamítl. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by, doplně řízení, o požadovacím nároku rozhodl. Důvody: § 17 zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. nařizuje jasně, že okresní soud, vyslechna osoby, jichž práva mohou býti dotčena, a, vyšetře rozhodné okolnosti po případě na místě samém za součinnosti znalců, rozhodne usnesením, zda a pokud nárok uchazečův na postoupení požadovaného pozemku trvá, v jakých lhůtách platiti se má atd. Není ovšem překážky, zákon toho také nevylučuje, ano z důvodů úspory práce se šetřením spojené a nákladů tím vznikajících se to i v jednotlivých případech doporučuje, by okresní soud nejprve rozhodl, zda uplatňovaný nárok žadatelův jest po právu, a učinil další usnesení teprve, až rozhodnutí to nabude právní moci. Ale soud rekursní pokládá za nepřípustný a citovanému zákonnému ustanovení se příčí postup prvého soudu, jenž svým usnesením zamítl jen námitku odporující strany, aniž vyslovil, zda nárok uchazečův na postoupení požadovaných nemovitostí trvá. Zamítnutím oné námitky otázka tato není ještě rozřešena, poněvadž mohou tu býti jiné různé okolnosti, které požadovací právo vylučují. Prvý soud měl si především položiti a rozhodnouti otázku, lze-li žadatele vůbec pokládati za pachtýře ve smyslu zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., neboť podle zákona toho požadovací právo náleží, jak již z nadpisu zákona jest zjevno, jen drobným pachtýřům. Kdo jest drobným pachtýřem, zákon ovšem výslovně neustanovuje, ale plyne to z § 3, kde se vyžaduje, by pachtýř sám nebo s rodinou obdělával požadovaný pozemek a aby získáním pozemků nepřestoupila jeho vlastní zemědělská půda výměry větší 8 ha. Za drobného pachtýře nelze tedy pokládati toho, kdo k obdělávání pachtovaných pozemků používá cizích lidí, kteří nejsou příslušníky jeho domácnosti, třeba že on sám nebo členové jeho rodiny pomáhají při obdělávacích pracích. I když tedy zákon nevymezuje pojmu drobného pachtýře z celého obsahu jeho a z úmyslu zákonodárcova, jde zřejmě na jevo, že zákon má na mysli jen drobné hospodáře, kteří potřebují požadovaného pozemku alespoň částečně k obživě své a své rodiny, jakož i osob žijících v jejich domácnosti potud, že jim, plodiny, získané z pachtovaného pozemku jsou zdrojem, z něhož čerpají prostředky, nezbytné k výživě, nebo jimiž alespoň doplňují to, čeho se k ní nedostává. Pachtýři, jimž plynou odjinud, třeba z pachtu jiných než požadovaných pozemků, dostatečně prostředky k obživě, jsou z práva požadovacího vyloučeni. Okolnost, výsledky šetření prvního soudu na jevo vyšlá, že žadatel má v pachtu pozemky v poměrně značné výměře 20 ha, která podle pojmů u nás běžných s obytnými a hospodářskými budovami stačí, aby pokládána byla za rolnickou usedlost střední velikosti (zákon ze dne 7. srpna 1908, čís. 68 českého zemského zákoníka), měla býti podnětem prvnímu soudu k tomu, by především obíral se otázkou, zda lze žadatele pokládati za drobného pachtýře, třeba že to namítáno nebylo, poněvadž v řízení o zajištění půdy podle § 17 (3) cit. zák. platí zásady řízení nesporného, a soud z povinnosti úřední musí vzíti zřetel a vyšetřiti všechny okolnosti, jež mají vliv na jeho rozhodnutí (§ 2 čís. 5 nesp. říz.). Toho však první soudce neučinil, rozhodnuv pouze o námitce odporující strany a také jen jí v důvodech svého usnesení se zabývá. Usnesení to jest tedy vadné jak formálně s hlediska ustanovení § 17 (1) cit. zák., tak i neúplné, spočívajíc na nedostatečném šetření, které nepostačuje k tomu, aby řečená vlastnost žadatelova mohla býti spolehlivě posouzena a o ní rozhodnutí učiněno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Důvody rekursního soudu sice neobstojí, nicméně řízení je neúplné, ale nedostatky jsou jiné, než které shledává soud rekursní. Správa velkostatku požadovatelův nárok nejprve podáním ze dne 6. května 1920 uznala a teprve za řízení vznesla jedinou námitku, že požadovací právo nepřísluší proto, že jde o hospodářský celek (§ 3 (4) požad. zák.), načež prvý soudce rozhodl, že námitka, že požadovací nárok pachtýři nepřísluší, se zamítá, což za daného stavu věci neznamenalo nic jiného, než uznání, že požadovací nárok přísluší, i nelze tedy souhlasiti se stanoviskem rekursního soudu, že prý nebylo o požadovacím nároku rozhodnuto. Také nebylo věcí rekursního soudu, by sám námitky proti požadovacímu nároku vyhledával, zvláště když stav věci a přednesení stran nedávají k tomu podnětu, jako zde. Jde o usedlost, na které požadovatel, pokud se týče jeho předkové již po mnoho pokolení se svými rodinami hospodaří jako pachtýři, vlastních pozemků nemajíce. Nebylo tedy příčiny, by rekursní soud bral v pochybnost vlastnost požadovatelovu jako drobného zemědělce proto, když požadovatel má vlastních pozemků 8 ha (§ 3 požad. zák.), a aby si ustrojil z oné výměry spachtovaných pozemků další závadu, že jednak požadovatel nucen jest k obdělávání takového množství pozemků přibírati cizí síly, jednak že mu k živobytí stačí jich zbytek (skoro 12 ha), po vyloučení požadované výměry (přes 8 ha) vybývající. Tím zneuznává se pravý smysl zákonných předpisů, neboť zákon sleduje účel, aby pachtýř právě nabyl vlastních pozemků, z nichž by mohl býti s rodinou živ, a nemůže mu tedy, dokud vlastních nemá, vytýkána býti rozsáhlost pachtu a odkazován býti na pouhý pacht, který přece už zítra vlastník mu nadále odepříti může, nýbrž omezení je vždy jen to, že mu nemůže býti přiřčeno do vlastnictví více než 8 ha se zákonnou přirážkou [§ 3 (1) a (2)], kterouž výměru zákon za postačitelnou k výživě jedné rodiny pokládá. Dále dosti jest, když pachtýř sám s rodinou pozemky obdělává [§ 3 (1)], a není na závadu, že vedle toho přibírá cizí síly, an snad sám s rodinou nestačí nebo s jisté práce ani není na př. následkem neduživosti nebo nemaje potahu a pod. Poněvadž takto námitky, jež rekursní soud sám stvořil, rozpadávají se v niveč, netřeba ani vyvraceti jeho rovněž mylný náhled, že dle § 17 požad. zák. soud z úřední povinnosti všecky podmínky a tudíž i všecky závady požadovacího práva vyšetřiti musí, třeba namítány nebyly, a jen se všeobecně podotýká, že zneuznává tu význam a dosah předpisů § 15 (3) a (8) požad. zák. Tento stanoví preklusi vlastníkova odporu, pokud se na údaje přihlášky vůbec anebo na ty které nevyjádřil, a z onoho plyne, že mluví-li § 17 o vyšetření rozhodných okolností, vztahuje se to samozřejmě jen na ty okolnosti, jež zůstaly sporny. Je tedy jen otázkou, zdali tu jde o hospodářský celek, což požadovací právo vylučuje. Nemůže býti vzhledem ke stavu věci pochyby, že o takový celek jde, neboť ten předpokládá, že zpachtované pozemky mají při sobě vše, čeho k samostatnému vedení hospodářství třeba, zejména tedy nutné hospodářské budovy, a že tedy pozemkový soubor sám ze sebe může býti obhospodařován a není k tomu třeba střediska jiného. Tyto podmínky však v tomto případě tu jsou, jak plyne z nálezu na místě samém. Že snad hospodářské budovy nepostačují, na př. stodola, nevadí, neb to se stává často i jinde; i u velkých dvorů spatřiti lze zhusta stohy obilí, jež pod střechou umístiti nebylo lze. Odvolává-li se prvý soudce na historický původ této usedlosti, dle něhož prvotně propachtován předkům žadatelovým jen soubor pozemků, na němž budov nebylo, a že budovy tyto teprv pachtýři sami vystavěli, bylo přece již tehdáž oběma stranám jasno, že potřebné budovy vystavěti se musí, jak se při každé kolonisaci dělo a děje, ježto bez nich nelze soubor obhospodařovati, a že tedy se již propachtem samým určil soubor ten za samostatný hospodářský celek; neprávem tedy prvý soudce popírá, že se úmysl správy k tomu nesl. Třeba že zákon sám za příklad hospodářských celků uváděl dvory a statky, jest v tom přece zahrnuta každá usedlost, ovšem s omezením níže vytčeným. Zemský zákon pro Čechy ze dne 7. srpna 1908, čís. 68 z. zák. o rozdělení dědictví při rolnických držebnostech střední velikosti neboli o t. zv. právu dvorském užívá výrazů usedlost, statek, dvůr střídavě a stejnoznačně a vytyčuje jako dolní hranici střední velikosti 5 ha (§ 1). Ovšem požadovací zákon rozšířil požadovací právo, jež v § 1 uděluje pouze na zemědělské pozemky, v § 2 také na stavební obytná a hospodářská, jakož i dvorky a domovní zahrádky, zkrátka na usedlosti (hospodářské celky). Pakliže v § 3 poslední odstavec požadovací právo na takovéto hospodářské celky vylučuje, je to zdánlivý odpor, který však se uklidí snadno, hledí-li se k nejvyšší výměře, požadovacímu právu dle § 3 (1) a (2) podléhající, která činí 8 ha s případným přebytkem, 1 ha nedosahujícím: dle toho lze usouditi, že požadovacímu právu dle § 2 podléhají toliko hospodářské celky, tuto výměru nepřesahující (chalupnické usedlosti), kdežto celky, výměru tu přesahující, jsou dle § 3 poslední odstavec, který právě proto, že myslí na celky větší, užil v příkladech výrazu »dvory a statky«, ale vynechal usedlosti a chalupy, z požadovacího práva vyloučeny, a to ovšem celé, nevyjímajíc část 8 ha, neboť zákon nechce usedlosti drobiti, čehož důkazem jest už zákon o právu dvorském, jenž právě k zamezení drobení byl vydán. Zde jde však o výměru asi 22 ha, a tedy o statek, při němž požadovací právo ani na zákonnou výměru 8 ha nepřísluší. Avšak, jak shora řečeno, správa velkostatku ve svém prvním vyjádření požadovací nárok na požadované pozemky 8 ha a něco výslovně uznala. Pakliže však vlastník, když jednou skutečnosti, tvořící zákonné podmínky požadovacího práva pachtýřova doznal, byť i jen tak, že se, ač v přihlášce tvrzeny byly, o nich nevyjádřil, tak že se pak o něm dle § 15 požad. zák. má za to, že pravdivost jich uznává, nemůže toto své doznání vzíti později zpět a námitky činiti, platí to také, a to tím spíše, ještě i o uznání nároku požadovacího, zvláště když ono není tu ničím jiným, než uznáním, že všecky zákonné podmínky nároku toho jsou dány, a nemohl tedy vlastník ani zde, bylo-li původní uznání platné, později nároku platně odporovati. Než dle § 15 (6) požad. zák. musí oznámení vlastníka podepsáno býti jím samým neb jeho oprávněným zástupcem, jenž nespadá nutně v jedno s hospodářskou správou vlastníkovou dle § 12 téhož zákona. Zde bylo podepsáno za správu velkostatku lesmistrem Adolfem N-em, i musí tedy býti vyšetřeno, byl-li Adolf N. oprávněným zástupcem vlastníka, při čemž, nebude-li tu zvláštní listiny (§ 1028 obč. zák.), bude dlužno míti na zřeteli, že zákonná plná moc správce řídí se dle § 1029 obč. zák. Nebyl-li N. oprávněn, nárok uznati, nastává otázka, zda nenastala prekluse dle § 15 poslední odstavec požad. zák. Kdyby se na ni přisvědčilo, bylo by ono doplnění zbytečným, avšak přisvědčiti na ni nelze, protože za doznané platí v případě prekluse jen ty podmínky požadovacího práva, jež přihláška tvrdí, zde však jde o skutečnost, vylučující požadovací právo, která by tedy bývala v přihlášce musila uvedena býti záporným způsobem, t. j. že nejde o hospodářský celek, aby prekluse byla nastati mohla, což se však nestalo.