NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Čís. 13807.

Nárok rozvedené manželky na výživné přisouzený jí podle § 1264 obč. zák. zaniká napotomní rozlukou manželství, i když byla rozluka vyslovena z výhradné viny manželovy.
(Rozh. ze dne 27. září 1934, Rv II 422/33.) Žalované, jež nebyla uznána vinnou na rozvodu manželstvi, bylo přisouzeno výživné měsíčních 300 Kč. Napotom bylo manželství rozloučeno z viny manželovy. Žalobu manžela, by bylo uznáno právem, že nárok manželky na placení výživného zanikl, oba nižší soudy zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Byl-li žalobce právoplatně odsouzen v řízení o rozvod k placení výživného, tudiž v době, dokud manželství ještě rozloučeno nebylo, nelze za to míti, že tato povinnost zanikla proto, že manželství bylo napotom právoplatně rozloučeno, když v tomto pozdějším rozsudku výslovně stanoveno, že se rozluka stala jen ze zaviněni žalobce. To vyplývá jasně ze srovnáni ustanoveni § 1264 obč. zák. poslední věta a § 1266 obč. zák. V obou případech předpokládá se zavinění povinného a nevina druhé manželské strany. O nároku žalobním dalo by se mluviti jen, kdyby při rozluce bylo zjištěno i zavinění žalované manželky. V § 1266 obč. zák. ukládá se plné dostiučinění straně rozluku zavinivši ve prospěch strany nevinné, jak tomu jest v souzeném případě, a v tomto plném dostiučinění jest i zákonitý jinak nárok na výživu manželky ve smyslu § 91 obč. zák. Tento zákonitý a rozsudkem právoplatně zjištěný nárok tudiž rozlukou nezanikl, jak mylně uvádí odvolatel, nýbrž trvá dále neztenčeně, třebaže v rozsudku o rozluce o tom nic není uvedeno. Na věci nic nemění, že žalovaná podala samostatnou žalobu o placení měsíčního důchodu a že snad v žalobě uvedla, že její nárok z původního rozsudku zanikl rozsudkem o rozluce. (Viz také nález čís. 2896 a 7962, 9661 a 9120). Není tedy důvodu, by právoplatně přisouzené výživné bylo žalované oduznáno.
Nejvyšší soud uznal podle žaloby.
Důvody:
Jde jen o řešení otázky, zda nárok na přiměřenou výživu přisouzený bezvinné rozvedené manželce podle § 1264 obč. zák. trvá i po rozluce vyslovené z výhradné viny manželovy, či zda a pokud nárok ten rozlukou zanikl. Nižší soudy, zjistivše, že žalované bylo rozsudky přiznáno výživné měsíčně 350 Kč počínajíc 1. lednem 1930 a že manželství stran bylo pravoplatným rozsudkem rozloučeno z výhradné viny žalobcovy, dospěly k závěru, že nárok žalované na výživu z rozsudku nezanikl, ježto zákon v § 1266 obč. zák. přiznává bezvinné manželce »dostiučinění«, v němž je zahrnut i nárok na výživu, která jinak přísluší manželce podle § 91 obč. zák., po případě rozvedené manželce podle § 1264 obč. zák. S názorem tím nelze však souhlasiti. Tvrzení dovolatele, že žalovaná podala již novou žalobu o placeni výživného, jest arci novotou v řízení opravném nepřípustnou, ježto nic takového v řízení před prvním soudem nebylo tvrzeno (§§ 482 a 513 c. ř. s.), ale ze žaloby a připojených spisů je zřejmé, že žalobce se brání žalobou podle § 35 exek. ř. proti exekuci povolené žalované jednak k vydobytí výživného splatného dne 1. června, 1. července, 1. srpna a 1. záři 1932 a jednak k zajištění výživného za dobu od 1. října 1932 do 30. září 1933, a že se domáhá soudního výroku, že tento nárok žalované vymáhaný exekučně zanikl. Žalobce činí tak právem. Rozlukou manželský svazek úplně zaniká a tím zaniká i zákonný nárok rozloučené manželky na výživné, ať ji dříve příslušel podle § 91 obč. zák. nebo podle § 1264 obč. zák. Nárok žalované na výživné přisouzené jí podle § 1264 obč. zák. proti žalobci zanikl tedy rozlukou manželství, při čemž se poznamenává, že před rozlukou nepatřilo žalované výživné podle § 91 obč. zák. — jak se dovolatel mylně domnívá, nýbrž,podle § 1264 obč. zák. Pouhá okolnost, že žalovaná jako bezvinná manželka má nárok na »dostiučinění« podle § 1266 obč. zák., a že v tom je zahrnut i její nárok na výživné, je pro tento spor bezvýznamnou. Žalobce brání se tudíž právem proti exekuci povolené k vydobytí (zajištění) vyživovacích příspěvků splatných teprve po rozluce (sr. zásady rozh. čís. 9110 a 11222 sb. n. s.).

Citace:

Čís. 13807. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 138-140.