Feuilleton.

Ze vzpomínek Marie Brožové na kriminál.

Pražskou porotou dne 26. února pro vraždu svého milence souzená a osvobozená Marie Brožová, dcera hostinského z Čes. Brodu, napsala pro náš list své vzpomínky na události, které následovaly po jejím nepředloženém výstřelu na Rudolfa Křepínského. Vzpomínky psány jsou prostým slohem, který jsme neměnili; působí jistě lip svojí upřímností a prostotou, než historie umělecky vy/soustruhovaná.
*
Po činu, t. j. dne 9. listopadu 1925, odebrala jsem se na četnickou stanici, kde při výslechu jsem slyšela pod okny zástupy lidu hovořit. Čekaly na mne, až mě povedou. Výslech trval hodně přes hodinu. Při výslechu slyšela jsem zvonit telefon; bylo jím hlášeno, že Křepinský je zastřelen. Zpráva na mě mocně působila, ale nevěřila jsem slovům. Po výslechu jsem se ptala, mohu-li jíti domů. — Zamrazilo mne, když vrchní strážmistr Bakule mně řekl: „Máňo, domů již nepůjde. Od této chvíle je jménem zákona zatknuta — a půjde s námi do vězení...“
Ohrnula jsem si límec u pláště a po tmavých schodech jsme sestupovali dolů, kde na ulici již na mě čekal zástup zvědavců. — Šli jsme k soudu, do bytu p. dozorce Přibyla. Jeho paní, která mě prohlížela, celá se třásla rozčilením, a hladíc mne po tváři, pravila: „Děvečko, co jste to udělala?“ A plakala. Po prohlídce se se mnou p. vrch. strážmistr a p. komisař rozloučili slovy: „Dobrou noc, Máňo, dobře se vyspala!“ Dozorce velkým klíčem otvíral dvoje dveře, vedoucí do vězeňské chodby, kde byla úplná tma; jen v dáli viděla jsem malá světélka, pocházející asi od cigaret, jež vězňové, sedící na lavici, kouřili. — Na chodbě vlevo otevřel dozorce první dveře do malé světničky, pro mě vykázané, kam vstoupila jsem právě když tlouklo 8 hodin. Řekl mi, že zde je moje lože, a s přáním dobré noci odešel — uzamknuv za sebou dveře.
Rozhlížela jsem se po špinavé, učazené světnici, asi 3 m široké, 4 m dlouhé a 3 1/2 m vysoké, kde s každé strany bylo lože (pryčny). Na jednom z nich ležely 2 ženy — matka s dcerou, choulíce se do špinavých pokrývek, a udiveně na mne pohlížely. U dveří byl malý stoleček, na němž stála petrolejová učazená lampa. — V koutě stála kamna, kterým se říká ve vězení „dědek“ a jež vytápí se z chodby.
Asi 2 1/2 m od země bylo malé, zamřížované okénko, vedoucí na dvůr směrem proti kostelu. — Do dveří bylo též malé okénko, asi 15 cm dlouhé a 12 cm široké, které se z chodby zašupovalo. — Lože sestávalo z tvrdého slamníku a dvou pokrývek — jedné menší a druhé větší. Menší pokrývku jsem si složila a dala pod hlavu, a aniž bych se byla z kabátu svlékla, lehla jsem si a celou noc jsem oka nezamhouřila, stále hledíc do stropu, čekajíc na každou čtvrt hodiny, jíž odbíjely hodiny na věži kostela, a poslouchajíc příšerné houkání sýčků. — Lampa hrozně zapáchala, petrolej dohoříval a já každou chvíli šla jsem povytáhnout knot, abych nebyla potmě. Ležela jsem, majíc ruce v kapsách...
Ráno o půl sedmé zarachotily klíče: dozorce přišel budit. — V 7 hodin šli vězňové k malému okénku, vedoucímu z chodby do dozorcovy kuchyně, kde do hliněných hrnků jim byla nalita černá káva, nám ženám byla přinesena k okénku naší cely a okénkem tím podána. — Já kávu nepila, neboť mi snídani přinesli už z domova. — I nadále se o mé stravování starala pečlivá má matka po dobu věznění v Čes. Brodě, kde byla jsem od 9. až do 23. listopadu, celkem 14 dní.
Po obědě, který byl právě tak přinesen jako snídaně, přišel dozorce, otevřel naši celu a pustil nás na chodbu; vězně mužského pohlaví dříve uzamkl. — Českobrodské vězení nemá totiž žádného dvorku, kde vězňové se mají pravidelně každý den jednu hodinu procházeti, a proto je tato „procházka“ prováděna na chodbě — vždy střídavě s muži. — Tam chodily jsme nebo seděly až do 6 hodin, kdy byla nám dána večeře, pražená polévka, opět v hliněných hrnkách, asi půllitrových; tentokrát zase my podaly večeři uvězněným mužům okénky do jejich cel. — Po večeři odevzdaly jsme do kuchyně hrnky i lžíce, načež dozorce naši celu uzamkl. V Č. Brodě jsou celkem 4 cely, všecky asi stejně velké, s jedním oknem v týž směr vedoucí, jen v některé bylo o jednu neb dvě pryčny více. Z chodby vedlo též jedno velké zamřížované okno na ulici. — Ženy, které se mnou byly uvězněny (matka s dcerou) byly tam pro podezření z krádeže; byla to celá rodina i se synem, který byl ovšem v mužské cele.
Život v cele byl velice smutný; ponejvíce jsme plakaly. Abych uzřela alespoň kus oblohy, vysadily mne ženy a já chytla se za mříže a vyšplhala na okno, kde usadila jsem se v prachu a měla krásnou vyhlídku na vězeňské dřevníky.
V noci, když petrolej dohoříval, který jsme si občas dohromady koupily, přilévaly jsme do lampy vody, aby petrolej vystoupl nahoru a my nebyly po tmě. — Noci jsme většinou probděly.
Co se týče mužů, byli z nich někteří již vícekráte trestáni — byl mezi nimi i 65letý dědeček, který mimo jiné tresty „odkroutil“ si, jak říkal, jednou ve Vídni 5 let pro žhářství. Dědečkovi byl kriminál už domovem a útočištěm přes zimu. — V Čes. Brodě byl pouze 10 dní pro potulku; naříkal, že mu dali málo, že půjde na říčanský okres neb do Prahy, tam že jsou hodnější a odsoudí ho aspoň na 6 neděl. — Přes to, že byla krutá zima, byl dědeček bos. Vzkázala jsem domů pro staré boty po tatínkovi a dala jsem mu je na cestu.
Jiným vězněm byl 23letý mladík, trestaný pro potulku, a rovněž bosý; i pro něho jsem obstarala boty a on, chtěje se mi odvděčiti, myl za mě v sobotu celu. — Říkali jsme mu „Dobrý Martin“. — Jiný mladík, 25letý, z dobré rodiny, držen byl ve vyšetřování pro podvod. Ten stále plakal, a když se jej ptali, proč pláče, říkal, že pláče nade mnou, že za upřímnou lásku jsem se dostala až do kriminálu ...
Také dvě cikánky k nám přibyly, jedna z nich sedmnáctiletá s jednoročním dítětem. Těm se zejména stýskalo po kouření.
V pátek 13. listopadu ve 3 hodiny odpol. měl Ruda pohřeb. — To byl pro mne hrozný den. Myslila jsem, že aspoň uvidím, jak odvážejí jej na poslední smutné cestě. — Ovšem, to mně nebylo dovoleno. Byla jsem uzamčena v cele, odkud jsem nikam neviděla, a když přiblížila se třetí hodina, slyšela jsem jen smutný zpěv pohřebních písní a hrčení kočárů. — Mé srdce bylo tak sevřeno, že jsem vůbec nemohla ani plakati. — Den byl pochmurný, cesta blátivá. Vezli jej do Kšel, na evangelický hřbitov. Jak mně vyprávěla později pí. dozorcová, všichni lidé, přátelé i jeho matka, když se pohřební průvod ubíral kolem soudní budovy, obrátili zraky k vězení, domnívajíce se, že mne v některém okně spatří. — Ba i mnozí lidé, kteří viděli pí. dozorcovou v okně, volali: to je ona!
Během svého uvěznění byla jsem ovšem několikrát volána nahoru k sepsání protokolu, až konečně se přiblížil den 23. listopadu, den mého převozu k zemskému trestnímu soudu v Praze na Karlově nám. Každý den lidé stáli u soudu, očekávajíce, kdy mě povezou. Ale nikdo nic určitého nevěděl. — Dne 23. listopadu ráno v 7 hod. dozorce mně ohlásil, abych byla připravena, že nadešel den mého odjezdu. — O půl desáté dopol. otevřely se dveře mojí cely a bylo mi sděleno, že auto, jež obstaral můj otec a jež mělo mne zavézti do Prahy, stojí už před věznicí. Dala jsem svým „kolegyním“ sbohem, proběhla chodbou, kde pan redaktor Miškovský mně stiskl ruku, a ihned skočila do auta. Než se zvědaví lidé na náměstí vzpamatovali, auto mne již unášelo ku Praze... Každý člověk má své přátele i nepřátele, a tak i moji nepřátelé se těšili, jak mně, vražednici, povedou četníci na nádraží a jak oni se budou pást na mém neštěstí, — Ale byli oklamáni — ani mě neviděli. — V autu seděli dva četníci a majitel auta p. Zlatohlávek.
V 11 hodin dopoledne zastavilo auto před pražským justičním palácem. Když jsme vystupovali, stálo kolem plno zvědavců. — Po dlouhém hledání v temných chodbách našli jsme konečně přijímací kancelář. Tam seděli tři úředníci, kterým p. vrch. strážmistr odevzdal protokoly. Četníci pak, davši mně sbohem, odešli. — V kanceláři úředník se mnou zavedl popis osoby a předal mne pak dozorci, který mě po klikatých chodbách a schodech odváděl do 2. posch. do zvláštního oddělení, kde jsou jen cely. — U malého stolku u okna, které vede do úzké Lazarské uličky, stála stará, vysoká dozorkyně, která mě přijímala a měřila si mne ostrým pohledem. Po podepsání přijímacího lístku dozorce odešel a dozorkyně odváděla mne do skladiště, kde musila jsem se celá svléknout a po prohlídce a odevzdání všech věcí — klobouku, tužky, zrcátka, náušnic, prstýnků atd. — mě odvedla do cely č. 93 na velkou chodbu v témž poschodí. Mnoho cel bylo též v 1. poschodí. —Viděla jsem, jak ženy v šedých, dlouhých šatech, v bílých šátkách na hlavách, bílých punčochách a komisních botech chodily od jedné cely k druhé a na lískách v plechových šálkách roznášely obědy. Ovšem, tenkrát hleděla jsem udiveně, nevědouc, co je to za ženy. — Byly to ženy, které si již odpykávaly tresty; každá trestanka je přidělena k jiné práci, na př. k šití číslo cely 102, kde opravuje se komisní prádlo pro ženy i muže (dostávají plat, týdně 3 Kč), dále cela, kde se přebírá hrách (čís. cely 91) za denní plat 25 hal. atd. Ženy, které jsou na chodbách, jmenují se „konkařky“; nosí uhlí v putnách ze sklepa, zatápí, každý den vytírají chodby, chodí do kuchyně pro jídlo, roznášejí jej a pak šálky umývají ve zvláštní místnosti, zvané „šálkárna“. Tyto ženy mají platu týdně 6 Kč a za polovinu si smějí koupit něco k přilepšení, pouze ale v sobotu. — Chodby, neboli „konky“, jsou dvě: velká chodba a malá. Já, jak jsem již podotkla, byla jsem uvedena na chodbu velkou do cely č. 93. — Než vstoupila jsem do cely, prošla jsem dvojími dveřmi, z nichž první byly železné a druhé skleněné. Mezi těmito dveřmi byla nádoba na fekalie (zvaná „kýbl“).
V malé světničce u stolu seděly 3 vyšetřovanky a přebíraly hrách. To jsou ženy, které nebyly ještě souzeny, nesmějí vůbec chodit bez dozoru nikam a mají na sobě svůj šat. Já jsem byla takovou vvšetřovankou téměř 4 měsíce. Rozhlížela jsem se kolem; jedna z vyšetřovanek ukázala mi, kde mám svoji poličku, abych si na ni pověsila šatstvo. — Poněvadž jsem jako nový „přírůstek“ nebyla ještě hlášena „do štandu“ v kuchyni, oběd jsem toho dne nedostala. Pouze bochníček chleba, asi 30 dkg těžký, který jsem si dala do své poličky, a na ni jsem si pověsila šaty. Polička visí na zdi a je rozdělena na dvě přihrádky; pod každou přihrádkou jsou dva kolíky na šatstvo. Jedna polička náleží vždy dvěma osobám, takže každá má jedno oddělení a 2 kolíky.
Po svléknutí sedla jsem si na „štokrdle“, a myslila jsem si, že je nemožno, abych v takovém vězení vydržela týden. Bylo mně velmi teskno, když viděla jsem, jak jsem odloučena od celého světa. Okénko bylo malé, zamřížované, a na zámek. Bylo ovšem odemknuté, ale v případě, když vyšetrovanec okénkem vyhlíží ven, okénko se uzamkne. Okno má sloužit pouze k větrání, nikoli k vyhlížení. Každá cela má nade dveřmi svoje číslo a číslování je provedeno i ze dvora na zdi pod okny. Nad sebou jsou troje cely: v přízemí, v 1. poschodí a v druhém.
Vyhlídka z oken není valná — je viděti jen na dva dvory — první dvůr, na který jsme chodily každý den dopoledne od půl desáté do půl jedenácté na vzduch, dále vyhlídka na kuchyň, kde muži-trestanci pro nás vařili, a na druhý dvůr popravní (kde byl oběšen Kolínský). Šibenice tam sice nestojí, ale vlevo v koutě je vydlážděný čtverec, kde se šibenice postaví, když se má poprava vykonat.
Ještě je dvůr třetí, na který bylo vidět pouze z chodby, a na ten chodili na procházku trestanci z malé chodby a z přízemku. Jest tam ještě více dvorů, ale ty jsme již neviděly. Rozlohou jest celý soud ohromný, že se to ani zvenku nezdá. Směrem do Vodičkovy ulice je vězeňská nemocnice, směrem na Karlovo nám. vězeňská věž, opatřená hodinami. Hodiny jsou opakovací a říkají jim „umrlčí“. Když je 12 hodin, odbijí nejdřív čtvrti, pak 12, a pak ještě jednou 12, ale docela jiným, hlubokým dunivým hlasem, takže než odbijí, trvá to téměř čtvrt hodiny. Tomuto druhému, hlubokému hlasu hodin se říká „umrlčí“.
Moje nová cela byla o něco větší, než v čes. Brodě. Vyšetřovanky v ní se nacházející si mne zvědavě prohlížely, ale když zvěděly mé jméno, věděly již, proč jsem tam. Podle jména mě již znaly i dozorkyně. V místnosti bylo nalevo jedno umyvadlo, kamenný 5litrový džbán, do kterého přinášely trestanky třikrát denně pitnou vodu: ráno, v poledne a odpoledne. Napravo byla lože, ale ne jako v českobrodské věznici, nýbrž tři železné postele, a to dvě na sebe složené, kdežto na třetí bylo na sobě položeno pět slamníků. Je-li cela plně obsazena pěti ženami, musí dvě z nich spáti na zemi. Slamníky byly přikryty prostěradly a na nich složeny pokrývky podle předpisu. (Dokončení.)

Feuilleton.

Ze vzpomínek Marie Brožové na kriminál.

(Dokončení.)
Každá z nás měla svoje prostěradlo, jednu pokrývku a jeden ručník, kteréžto věci se „vyfasují“ hned ve skladišti při vstupu do věznice. I já jsem si to nesla. Ručníky visely též na jedné poličce nad umývadlem, kde měla každá vyhražený svůj kolík; v poličce této byly komisní hřebeny, já měla svůj. Vpravo v koutku byla kamna. Byl tam též jeden stolek a 5 židliček, „štokrlat“. Pro každou jedna. Seděla jsem na jednom z nich zamyšlená, dívajíc se na vyšetřovanky, jak z pytle vyndávají hrách a přebírají, až přiblížila se čtvrtá hodina, zarachotil klíč v zámku, a dozorkyně hlásila večeře. Jedna z vyšetřovanek šla se „šálky“ pro večeři. Byly právě fazole s octem a cibulí. Byla jsem hladová, celý den jsem nejedla, a tak jsem svoji porci s chutí snědla. Hlad je dobrý kuchař! Bylo to výborné...
Po jídle jsme šálky daly ven, pak bylo přineseno přilepšení, mléko, housky, a v 6 hod. jsme odestlávaly už lože. Rozdělaly jsme železné postele, na ně daly slamníky, podhlavníček („Kopfpolstr“), natáhly prostěradlo a přikryly pokrývkou.
Ale to ležení! Celou noc svítila elektrická žárovka do očí, slamník jako kámen tvrdý, pod hlavou málo. Zlepšily jsme si ale odpočinek prakticky: podhlavníček jsme si opřely o železnou pelesť, čímž jsme docílily, že hlava dostala se výše. Naše radost však dlouho netrvala; za pět minut se polštář sesunul, a my byly zase jako v jámě. Když jsme si prostěradlo prostřely pod sebe na slamník, přikryly se holou pokrývkou, štípala nás tak ukrutně, jako by v ní byly miliony vší. A když jsme prostěradlo daly pod pokrývku aby nás neštípala, zamazaly jsme se zas od špinavých slamníků jako kominíci. Pod hlavou jsme měly ručník. Noci jsem měla hrozné. Usnula jsem někdy až o 11. hod. a za noc mě třeba desetkrát zbudilo to ukrutné tlačení, při čemž celé tělo brnělo.
Pak jsem se převalovala sem a tam celou noc, až se o půl šesté „kolíčkovalo“. Dveře, mimo zámek, mají totiž nahoře i dole ještě silnou železnou závoru, vedle, na dveřích na řetězu, visí železný kolík, kterým se na noc dveře zastrkují a ráno odstrkují. Říká se tomu „kolíčkování“. Když se ráno „kolíčkuje“, je to znamení ku vstávání. To silné rachocení železa připomínalo mi masopust, když u nás vodí medvěda. Po „kolíčkování“, asi za 10 minut, se odmykaly dveře, dávaly se džbány ven na vodu a volaly trestanky na chodbě ke „kýblování“, totiž k vynášení nádob s výkaly, jež jsme ráno musily rovněž postaviti před dveře. Konkařky je sbíraly a vynášely, a do džbánu zase připravovaly vodu.
Do čtvrt na 7. musila být lože na svých místech. Pak otevřely se dveře po druhé, my vzaly jsme si přichystané vyprázdněné „kýbly“ a džbány s vodou a byla nám též přinesena .
snídaně. Jeden den byla polévka, druhý den černá žitná káva. Já právě tenkrát ráno, v úterý, přišla na tu polévku, která mi nechutnala. Po snídani jsme malým smetáčkem zametly celu a větraly. Pak byla cela znovu otevřena, my daly za dveře na chodbu šálky a smetí z cely; vše to si konkařky braly a odnášely.
Rázem sedmé hodiny přišla vrchní dozorkyně, která prohlížela, je-li vše v pořádku, ptala se je-li některá z nás churava, aby šla k lékaři. (Každá nově přišlá vyšetřovanka musí hned druhého dne k lékařské prohlídce bez zvláštního hlášení.) Dále zapisovala si vrchní dozorkyně, co který z nás si přeje k přilepšení. Kupovat se však nesmělo všecko, co bychom si snad přály, jen mléko, cukr, housky, salám, ze sýrů jen ementálský, nikoli balený, dále jablka a chléb, sádlo neb máslo. Přilepšiti si takto mohla ovšem jen ta, která měla deponovány v přijímací kanceláři peníze, které se nám tam ihned při příchodu odebraly. Každá vyšetřovanka směla utratit nejvýše 2 Kč denně. Já jsem si tehdy, druhého dne, nemohla dát ještě ničeho napsat, poněvadž každý přírůstek dostane přilepšení teprve třetí den, než peníze dojdou do pokladny.
V 9 hodin dopoledne byl nám přinesen chléb a pak se šlo k lékaři. V půl desáté jsme šly na vzduch, kde byly jsme až do půl jedenácté; to byla procházka, „kolem dokola okolo dvora“ — a dozorkyně s námi.
V 11 hodin byl oběd, po něm jsme přebíraly hrách.
Ve 4 hod. byla večeře, v půl páté přineseno přilepšení. Pro mě ovšem toho dne ničeho. V 5 hod. se „zakolíčkovalo“ a v 6 hod. jsme rozdělávaly lože.
Na této cele bylo hrozně smutno, takže mně přišlo velice vhod, když třetího dne, ve středu 25. listopadu, se odpoledne otevřely dveře a dozorkyně mně nařídila, abych si vzala svoje věci a přestěhovala se do jiné cely, č. 95. Tam jsem se učila síťovat a zůstala jsem v ní až do svého odchodu. Byly tam mimo mne tři vyšetřovanky, z nichž dvě byly z Královéměstecka, obžalovány jsouce ze žhářství. Jedna z nich mě učila síťovat. Cela byla menší, ale snadno jsme se uskrovnily. Žhářky měly obligatorní vazbu právě jako já, a tak delším pobytem jsme na sebe zvykly a dobře jsme se snášely. Můj duševní stav potřeboval klidu, a v této cele jsem jej částečně měla. Naučily jsme se dobře síťovat, tak že nám čas při práci rychle ubíhal. Pracovaly jsme do nějakého obchodu síťky k dětským postýlkám, sítě na tennis, football atd. Dostávaly jsme od kilogramu 1 Kč, takže za celou tu dobu, kterou jsem ztrávila ve vězení, vydělala si každá asi 22 Kč. Za peníze takto vydělané jsme si přilepšovaly.
Za dobu svého věznění poznala jsem v naší cele různé ženy: číšnice, tanečnice z barů, frizérky, masérky, prostitutky z ulice, zlodějky a j. Též někdy cikánky byly k nám do cely na krátký čas přiděleny; ty nás obveselovaly svým hádáním a předpovídáním z ruky, jaký osud na nás čeká. Někdy k nám zavřeli .
i ženy, které prodělaly Řepy; od těch jsme ovšem mnoho slyšely... Z těch žen nebyla tam žádná dlouho, tak týden, 14 dní, nejvýše měsíc. Některá šla domů, některá po senátu na trest. Nastupovala-li trest, musila svoje šaty ihned odevzdat, dostala šaty trestanecké a byla dána do jiné cely pro trestanky. Dostala-li trest ne vyšší než 6 měsíců, zůstala v budově a byla přidělena k práci, po případě byla převezena do vězení nějakého okresního soudu. Ty, které měly tresty přes 6 měsíců, jely s transportem do Řep.
Co se týče stravy, jedlo se třikrát denně. Většinou samé luštěniny. Ve středu a v sobotu byla hovězí polévka a v ní kousek masa, marjánková omáčka a v ní 3 brambory. Ve čtvrtek, podle syčení páry, jsme již poznaly, že budou k obědu pražené fazole, (tou parou totiž fazole pomocí jakéhosi přístroje čistili), а k večeři ovšem, která byla ve 4 hodiny, byly zas na kyselo. Tyto jsme velice rády jedly, ale pražené šly všecky porce zpět téměř netknuté. Polévka byla většinou kroupová. V pondělí býval ponejvíce knedlík se zelím, ovšem trochu tvrdší než doma, ve středu hrách s kroupami (šoule), někdy hrách se zelím, jednou v týdnu rýže k večeři, makarony, někdy pražená polévka a v sobotu k večeři knedlík se švestkovou omáčkou. Ta nám nejlépe chutnala, lépe než rajská.
V neděli byl denní pořádek trochu jiný. Ráno v 8 hod. šly do kaple trestanky, my vyšetřovanky nikoli. Chleba se dával v půl 9. a obědvalo se v půl 11. Byla držková polévka, knedlík se zelím. Odpoledne se „kýblovalo“ dříve, v půl třetí, a současně se dávala voda do džbánu. Večeře se roznášela již ve 3 hodiny. Každá dostala jednoho vuřta. Na tuto večeři jsme se vždy těšily. Neděle byla také dnem, kdy bylo dovoleno psáti dopisy. Psalo se po 3. hod. odpol. na chodbě u stolku pod dozorem. Každá musila vědět číslo kanceláře svého vyšetřujícího soudce (já měla č. 132), které se napsalo na dopis, a neuzavřené dopisy šly pak do příslušných kanceláří k censuře. Ovšem i dopisy, které my jsme dostávaly, musily dříve projíti censurou vyšetřujícího soudce. Psát smějí vyšetřovanky jednou týdně, trestanky jednou za měsíc.
Měly jsme neděle rády, už proto, že jsme nebyly volány k vyšetřujícím soudcům jako ve všední dny, kdy jsme v žádnou denní hodinu až do 6 hodin večer nebyly jisty, nezavolá-li nás vyšetřující soudce a nepoplete nás celé svými otázkami a sáhodlouhými protokoly. Poněvadž v neděli se neúřaduje, odestlaly jsme si hned po 3. hodině, pokud jsme ovšem nepsaly dopisů, lože a lehly jsme si. Já celou tu dobu ležela na zemi. Podepřela jsem si slamník o zeď, a leželo se mi dobře, poněvadž jsem měla hlavu výše. Ovšem než jsme usnuly, bylo třeba 10 hod. večer. To jsme si vyprávěly a vzpomínaly na domov.
Dvakrát v týdnu se myla podlaha, v úterý a v pátek ráno hned po snídani. To nám byla přinesena voda v kbelících. Poněvadž ve věznici nebylo koupelen, myly jsme se v úterý a v pátek večer celé. V úklidu a mytí podlahy, .
jsme se střídaly, každá jeden den. Od síťování nás bolívalo na prsou a v zádech; abychom si odpočinuly, lehly jsme si na holou zem, (ovšem aby nás nikdo neviděl), aneb jsme hrály „ovčinec“, který jsme si vlásenkou vyrýsovaly na stoličku, a místo figurek používaly kroužků od sítěk. Když nám pak byly vzaty, udělaly jsme si kuličky z chleba. Vůbec je ve vězení člověk vynalézavějším.
Když přišel nový přírůstek, bylo nám veseleji. Nová naše společnice vyprávěla nám, co venku nového, a byla-li to tanečnice z baru, tancovala nám, „frizérky“ nás česaly, masérky nám dělaly na obličeji masáž, zlodějky a podvodnice nám vyprávěly o svých zlodějských kouscích, prostitutky o šálení mužů, číšnice zpívaly a vyprávěly anekdoty, někdy ovšem dost pepřené.
Občas jsme také slyšely hrčeti aeroplán a tu jsme hned všecky stály na stole, dívaly se oknem k obloze a záviděly mu tu zlatou svobodu. Jedna ovšem musela dávat pozor u dveří, nejde-li dozorkyně. Poznala ji podle rachocení zavěšených klíčů, poněvadž ven ovšem neviděla. Ve dveřích je kukátko, které je z chodby zastrčeno, takže dozorkyně, chce-li viděti, co se v cele děje, kukátko jen trochu odstrčí a malou skulinkou celou místnost přehlédne.
Na krátký čas byla k nám dána také krásná 18letá dívka, která simulovala duševní chorobu a tak po většině byla v „isolačce“ nebo tmavé komoře („káča“, „korekce“). Ta se nikoho nebála a každému vynadala. Celý den zpívala a křičela. Chvílemi ukrutně zlá a na obrátku zas dobrá. Ze zlosti se také věšela, ovšem chytře, aby se jí nic nestalo.
Před vánoci jsem onemocněla a byla jsem dána do cely nemocniční (č. 107). Tam se mně líbilo. Celý den se leželo, strava byla jako na cele, jen s tím rozdílem, že v 9 hod. dop. byla kaše jako přídavek a po obědě mléko. Některá měla též každého dne hovězí polévku („špitálku“). Vedle mě ležela 65letá babička, žhářka z Královéměstecka. Bylo tam mnoho starých žen. Já tam pobyla tři týdny a ztrávila jsem tam štědrý večer. Byl to den pro mne hrozný; vzpomínala jsem na domov a plakala. Večeře byla jako obyčejně, knedlík se švestkovou omáčku, trochu bílé kávy a malá vánočka. Ale na Hod Boží byl oběd sváteční: výborný hovězí guláš, jenž mi chutnal právě jako ten, který vařila maminka...
Na Sylvestra v noci slyšely jsme hlahol z ulice, křik nočních chodců, a z vedlejší kavárny „Pod věží“ zpěv a hudbu na uvítání Nového roku.
Po třech nedělích jsem šla z nemocniční cely zpět na celu svoji, a život šel v dřívějších kolejích dále. Zakrátko jsme dostávaly jedna po druhé už žaloby. Mně byla doručena 9. ledna, žhářky ji dostaly později. Měly obžaloby obšírné, dvacetistránkové, takže nám zas čas ubíhal čtením a zkoumáním paragrafů. Jedna se lekla, že má paragraf 5., na který je prý trest 20 let. Stále o tom s úzkostí mluvila, ale porota ji nakonec osvobodila. Byla to Vorlová, žhářka z první skupiny. .
Po obdržení obžaloby jsme již k vyšetřujícím soudcům volány nebyly. Každý případ byl už přidělen porotnímu předsedovi a tak jsme zase bývaly volány k němu. Když byly jsme volány k protokolu, v každé to hrklo jak ve starých hodinách, a se strachem jsme vždy šly nahoru, ovšem v průvodu dozorce. Poskočilo nám ovšem srdce, když jsme se někdy místo obávaných protokolů setkaly nahoře s návštěvou někoho z našich milých. Taková návštěva nesměla však trvati déle než čtvrt hodiny, k jídlu jsme nesměly nic přijati a po návštěvě nás dozorkyně prohlédla, nepronášíme-li něco. Po návštěvě nám bývalo smutněji, než před ní.
Jako ješitné ženy, vynašly jsme si také primitivní zrcadlo. Vysadily jsme okno, pod něj daly tmavý kabát, a již jsme se zhlížely.
Dvakrát v týdnu byla prohlídka („visita“). Soudní rada k tomu určený přišel s ředitelem věznice. Ptal se, máme-li nějakou stížnost. Já jsem si jednou stěžovala na tvrdé knedlíky; páni dali se do smíchu a soudní rada mi řekl, až budu venku, abych šla do Šroubkovy restaurace, tam že vařejí knedlíky měkčí. Jednou za měsíc chodil s pány též pan president soudu.
Později jsme dostaly seznamy, kdy bude porota. Mně bylo sděleno 9. února, že budu postavena před porotu 26. února v 9 hod. ráno. Po obdržení této listiny jsme počítaly denně, kolik ještě dní uplyne do tohoto hrozného dne. Nějaká cikánka, která tehdy právě byla v naší cele, radila nám, abychom si vzaly s sebou k líčení provázek a udělaly na něm 3 uzle; dále že máme v porotní síni žmoulati 3 kuličky chleba. Tím prý se soudcům spletou akta a my budeme osvobozeny. My to ovšem nedělaly, ona cikánka sama měla provázek při líčení s sebou i chléb žmolila a akta se přece nespletla a odsoudili ji na půl roku.
První k porotě z naší cely šla Vorlová, žhářka z první skupiny. Porota její trvala 3 dny, od 23. do 25. února. Vždy jsme na ni, když jednání porotní bylo přerušeno a ona přivedena do cely, s toužebností čekaly. Musila nám vše vyprávět: jak to v porotní síni vypadá, jací jsou porotci, jak přísně se tváří atd.
Třetí den ve 2 hod. odpol. přiběhla do cely rozradostněna a jásala, že byla osvobozena a že půjde hned domů. Zabalily jsme jí všecky její věci a rozloučily jsme se s ní srdečně, přejíce jí svobodu. Za to její muž dostal tři roky. Druhá žhářka, Libšanská, která byla ve „špitální“ cele, šla po chodbě s velkým nářkem, volajíc: „Moje drahé děti, až za 3 roky vás spatřím, a možná, že vůbec nikdy!“
To bylo 25. února, den před porotním líčením, které mělo rozhodnouti o mém osudu. Po odchodu Vorlové byla ve mně malá dušička. Úzkost mi stahovala hrdlo, jakmile jsem vzpomněla na zítřek... Jak se mnou osud naloží? Byla jsem nesmírně rozrušena. Večer jsem si vzpomněla na pověru, kterou jsem ve vězení slyšela, že je dobře lehnouti si před líčením do postele osvobozeného ... Lehla jsem si tedy do postele, kde den před tím ležela .
Vorlová — ale do rána jsem vůbec nezamhouřila oka. Ráno byla podávána zas táž osudná polévka, jako za mého příchodu sem. Je to snad šťastné znamení? Vypila jsem ji, abych měla něco v žaludku, a oblékla jsem se pak do šatů, které mi z domova poslali dva dny před tím.
O půl deváté zarachotily klíče v zámku a ve dveřích objevili se dva dozorci. Přišli pro mne, aby mne dovedli do porotního sálu. Hrdlo se mi sevřelo a srdce mně mocně bušilo. Vedli mě chodbou, kde spatřila jsem státi zástupy lidu. V nesmírném rozrušení vstoupila jsem do porotní síně a usedla na lavici obžalovaných. Ten den byl hrozný, ty všecky dojmy nedovedu perem vůbec vypsati. Zraky všech lidí se na mě upíraly, a já stísněna, nemohla jsem ani dýchat; byla jsem blízka mdloby. Formality zahajovací jsem nechápala. Spatřila jsem jen jaksi v mlze, jak můj porotní předseda, starý, šedivý, vysoký pán, zasedá na své místo a jak porotci po vylosování jeden po druhém zaujímají svoje křeslo. Byl krásný den, sluníčko velikými okny spočívalo přímo na mne a líbajíc mne svými paprsky zdálo se dodávati mi povzbuzení.
A když jsem pak, předsedou vyzvána, promluvila, zdálo se mi, že to nejsem já, která mluvím, nýbrž někdo docela jiný. Ten hlas, který mi vycházel z hrdla, nedovedla jsem poznati jako svůj. Byla jsem vyslýchána asi dlouho, poněvadž nohy už pode mnou klesaly. Ulevilo se mi teprve, když jsem mohla po výslechu usednouti. Co mluvili svědkové, zhruba nevím. Teprve, když moje drahá matka a dávná přítelkyně naší rodiny, pí Fontajnová, předstoupily jako svědkyně před soudní tribunál, uvědomila jsem si znovu, kde vlastně se nacházím.
Po skončeném líčení byla jsem ze sálu vyvedena, abych vyčkala venku rozhodnutí poroty. Každá minuta byla mi věčností. A když porota se konečně po 3. hod. odpol. z porady vrátila a já vyslechla, jak otázky jí dané zodpověděla, nemohla jsem si uvědomiti, co verdikt ten pro mne znamená. Ani když předseda vynesl rozsudek, nepochopila jsem plně, že jsem osvobozena a po tolika měsících opět volna. Teprve když dozorce odváděl mne do cely kolem lavice porotců, z níž vystoupil vrchní porotce, redaktor „Soudní Síně“ p. Flanderka, a jménem porotců stiskl mi ruku a přál mi pro další můj život více štěstí a zdaru, uvědomila jsem si šťastný výsledek a zajásala v duchu. Poděkovala jsem milostivé porotě jak jsem dovedla nejlépe a odešla, šťastna již, s dozorcem do své cely, kde jsem svým „kolegyním“ oznámila radostnou pro mne zvěst, rozloučila se s nimi srdečně a běžela do skladiště pro klobouk. Odtud po třech schodech jsem utíkala do přijímací kanceláře, do níž jsem před 4 měsíci, ovšem ne s takovou radostí, po prvé vstupovala. Zde dostala jsem ostatní své věci a náušnice. Peníze jsem nedostala žádné, poněvadž jsem je všecky poctivě projedla. .
Když jsem vyšla z přijímací kanceláře a stanula konečně před soudní budovou, propuštěna byvši postranním vchodem na Karlovo náměstí, vydechla jsem z hluboká a rozhlédla se. Kolem byly zástupy lidí, kteří mne přátelsky zdravili a přáli mi k osvobození. Nejdříve mne ovšem popadla maminka s bratrem, kteří si mě s pí Fontajnovou vedli. Tatínek již dostal telegram, že jsem osvobozena, proto mě již s toužebností očekával před domem. Noviny o mě psaly sáhodlouhé články a veřejnost přála mi šťastný výsledek...
A ještě jednou zašla jsem do porotní síně, ani ne tak z vlastního popudu. Asi za čtrnáct dní po svém osvobození měla jsem přijeti do Prahy ke svému obhájci. Nezastihla jsem jej v kanceláři a bylo mi řečeno, že je v budově trestního soudu. Šla jsem jej tam vyhledat a na chodbě potkala mne slečna zapisovatelka, přidělená „mému“ vyšetřujícímu" soudci panu radovi Knautemu. Zvala mne do kanceláře a přinesla mi pak vstupenku do porotní síně, v níž toho dne právě souzena byla druhá skupina žhářů a v ní i Šafránková, s níž jsem několik měsíců byla ve společné cele. Použila jsem této vstupenky a sednuvši si na lavici pro posluchače určené, zamyslila jsem se nad tím, jak rychle se střídají události životní. Vždyť nebylo to ještě ani tři týdny, co já jako obžalovaná z nejtěžšího zločinu seděla jsem na téže lavici, která zcela lhostejně, ať na ní sedí kdokoli, tvoří část inventáře porotního sálu. Ani nevím, jak dlouho jsem takto dumala. Vyrušil mne hlas předsedův, oznamující pausu. Mezi žalovanými nastal šumot, ohlíželi se, pokašlávali, a ohlédla se i Šafránková. Usmála se na mne — poznala mne. I já jsem se na ni usmála a pokynem hlavy jsem ji pozdravila. Naše němé pozdravy vzbudily pozornost a přišel dozorce, který mne napomenul. Odvětila jsem mu, že obžalovanou znám, že jsem ji jen mlčky pokynem hlavy a úsměvem pozdravila a že jí tím žádných znamení nedávám, ale když jsem viděla, že i novináři od svých stolků se otáčejí a pozorují mne, odešla jsem. Ač na celé věci zhola nic nebylo, přece jeden z denních listů se o nepatrné této scéně druhého dne rozepsal a vylíčil mne, ač dříve o mne psal nejvýš sympaticky, jako výstřední koketu, která na sebe upozorňuje i v porotní síni... Bolelo mne to velmi a plakala jsem mnoho. A na základě tohoto zkresleného referátu jediného deníku mnozí, kteří před několika dny nedali na mne dopustit, počali mne odsuzovat jako koketní, nehodnou ženu... Znovu jsem si uvědomila, jako v té porotní síni, jak rychle střídají se události životní a jak přelétavou je přízeň lidu. Je jako praporek, kterým pohrává větérek mocného tisku, jemuž se říká veřejné mínění.
A to je konec mých zkušeností s kriminálem.
Marie Brožová.

Citace:

Nemajetný. Soudní síň. Illustrovaný týdenní zpravodaj vážných i veselých soudních případů. Praha: Vydavatel Ing. Josef Buchar, 1926, svazek/ročník 3, číslo/sešit 27, s. 328-328.