Č. 10.563.Dávka za úřední úkony. — Justiční správa: I. *Ustanovení sazby ch) položky 9. vl. nař. z 22. prosince 1926 č. 254 Sb., že za uložení všeobecné plné moci stranami pro jejich právní zástupce k soudu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku stanoví se dávka, je kryto zákonem č. 53/25. Sb. — II. Uložení všeobecné plné moci pro právního zástupce k soudu je věcí justiční správy. (Nález ze dne 24. května 1933 č. 9123.) Věc: Dr. Jindřich B., advokát v Ú. proti presidiu krajského soudu v Litoměřicích (vrch. odb. r. Dr. Kar. Vodstrčil) o dávku za úřední správní úkon. Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost. Důvody: Podáním de pres. dne 28. března 1929 st-l jako právní zástupce fy »Gebrüder B.« v Ú. a podáním de pres. dne 10. ledna 1930 jako právní zástupce fy »F. E. H. a Sohn« v Ú. žádal okresní soud v Ústí n. L. za presidiální uložení všeobecných plných mocí. Tyto plné moci byly na okresní soud přijaty a uloženy. St-li pak byla vyměřena platebními příkazy z 28. května 1931 a z 29. května 1931 a k placení uložena z přijetí a uložení generálních plných mocí podle sazby ch pol. 9. vl. nař. č. 254/26 dávka za úřední správní úkon po 50 Kč. Odvolání proti těmto platebním příkazům zamítl žal. úřad nař. rozhodnutími v podstatě z těchto důvodů: Jednací řád (nař. min. sprav. č. 112/1897 ř. z.) v § 24 vypočítává věci presidielní (věci justiční správy) a mezi nimi také výslovně uvádí přijetí a uložení generální plné moci do spisů presidielních. Jednací řád tento spočívá pak na zákonech č. 110/1895 ř. z. (čl. XXIV.), č. 112/1895 ř. z. (čl. LV), č. 78/1896 ř. z. (čl. XLI) a č. 217/1896 ř. z. (§ 99) a má tedy závaznou moc zákona. Názor strany, že přijetí a uložení takové plné moci je věcí soudnictví, mohl by míti význam jen de lege ferenda, jest však de lege lata nezávažný. St-l sám žádost svou o uložení plné moci řídil na presidium okresního soudu, vztažmo žádal o presidielní uložení plné moci. O stížnostech, podaných na tato rozhodnutí, uvážil nss toto: Obracejíce se proti správnosti názoru žal. úřadu, že přijetí a uložení generální plné moci jest úkonem správním, namítají stížnosti předem, že, je-li přijetí a uložení generální plné moci uvedeno v § 24 nař. min. sprav. z 5. května 1897 č. 112 ř. z., kterým byl vydán nový jednací řád pro soudy I. a II. stolice, není tím řečeno, že se tato věc prohlašuje za věc justiční správy, ježto slovy »presidiální věci (věci justiční správy, §§ 19 a 21)« mjí býti označeny »presidiální věci, k nimž zvláště náležejí všechny věci justiční správy, stran kterých jest použiti ustanovení §§ 19 a 21«. S tímto výkladem § 24 jedn. ř. souhlasiti nelze. Uvádí-li se v jeho prvé větě, že »k záležitostem presidiálním (záležitosti správy spravedlnosti, §§ 19 a 21) náležejí« věci dále vypočtené, mezi nimiž jsou v bodě 13 uvedeny také záležitosti advokátní, nelze tomuto ustanovení rozuměti jinak, než že všechny věci tu vypočtené jsou věcmi presidiálními, t. j. věcmi justiční správy, a že tedy mezi ně patří také přijetí a uschování všeobecné plné moci, jež podle 2. odstavce cit. § 24 náleži k advokátním věcem uvedeným v bodě 13 (srov. Ott, Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního 1897, I. str. 200). Je tedy správný názor žal. úřadu, že přijetí a uložení generální plné moci je v § 24 j. ř. prohlášeno za věc justiční správy. Stížnosti, připouštějíce samy možnost tohoto výkladu § 24 j. ř., namítají dále, že použití slov »justiční správa« v prvé větě cit. § vedle slov »presidiální věc« nemůže míti ten právní účinek, že všechny věci, které jsou v tomto § uvedeny, jsou již proto věcmi justiční správy, neboť jednací řád jest jen prováděcím předpisem a nemůže proto změniti ustanovení civilního řádu soudního. Tu pak hájí stížnost názor, že z § 30 civ. řádu soud. plyne, že při přijetí a uložení generální plné moci jde o úkon soudnictví a nikoliv o věc justiční správy, takže zmíněné ustanovení jednacího řádu je v rozporu s § 30 civ. řádu soud. Se stížnostmi jest souhlasiti v tom, že věc, která podle civ. řádu soud. náleží k věcem soudní pravomoci, nemohla býti jednacím řádem prohlášena za věc justiční správy. Rovněž jest správné, že zkoumání plné moci, kterou podle § 30 civ. řádu soud. advokáti a jiní zmocněnci mají při prvním procesním úkonu, který ve sporné věci konají, prokazovati své zmocnění, jest úkonem soudní pravomoci (§ 1 zák. z 1. srpna 1895 č. 111 ř. z.) a nikoli věcí správy soudnictví (§ 73 zák. o org. soudnictví z 27. listopadu 1896 č. 217 ř. z.). Nesprávný je však názor stížnosti, že z cit. § 30 civ. řádu soudního plyne, že při přijetí a uschování všeobecné plné moci jde o úkon soudní pravomoci. Z toho, že se v tomto § civ. řádu soud. ukládá advokátům a jiným zmocněncům, aby při prvním procesním úkonu, který ve sporné věci konají, předložili plnou moc pro spornou věc, o kterou jde, nikterak neplyne, že přijetí a uschování všeobecné plné moci jest úkonem soudní pravomoci, neboť o výkonu soudní pravomoci v tomto směru možno mluviti teprve, když soud podrobí předloženou plnou moc přezkoumání, jak je mu uloženo v § 37 civ. řádu soud., podle něhož má v každém období sporu z úřední povinnosti hleděti k tomu, neschází-li výkaz co do legitimace k procesu. Právě tato okolnost svědčí o tom, že přijetí všeobecné plné moci není úkonem soudní pravomoci, nýbrž opatřením technického rázu, mající za účel usnadniti právním zástupcům zastupování jejich stálých klientů v tom směru, aby nemusili předkládati stále nové a nové plné moci, svědčící pro určitý spor, kdyžtě mají plnomocenství všeobecné (srov. Hora: Čsl. civilní právo procesní, 1928-II str. 63). Proto právem je v § 24 jedn. ř. ustanoveno, že přijímati a uschovávati všeobecné plné moci a vyrozuměti o tom orgány soudní přísluší presidiu soudu jako věc soudní správy, a je bezdůvodná námitka stížnosti, že toto ustanovení je v rozporu s § 30 c. ř. s. Jestliže za tohoto stavu práva byla vl. nař. z 22. prosince 1926 č. 254 Sb. za uložení všeobecné plné moci stranami pro jejich právní zástupce k soudu v Čech., na Mor. a ve Slez. jako úřední úkon ve věcech správních předepsána dávka, nelze důvodně tvrditi, že se tak stalo v rozporu se zákonem.