NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

č. 2821.

Pozemková reforma: Souhlasu stát. pozemkového úřadu k rozdělení zabraných nemovitostí mezi spoluvlastníky jest třeba bez ohledu na to, že spoluvlastníci chtěli majetek mezi sebe rozděliti již před vydáním záborového zákona, že jim v tom však bránily poměry poválečné a jiné příčiny.
(Nález ze dne 31. října 1923 č. 18075.)
Věc: Alžběta S.-W. a společnice v B. proti státnímu pozemkovému úřadu o zamítnutí žádosti o rozdělení majetku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody:
Nař. rozhodnutím neschválil stát. poz. úřad úmluvu o rozdělení nemovitostí st-lkám spoluvlastnicky připsaných, protože by při převzetí velkostatku, o nějž jde, státem podle zák. záb. zbylo ve smyslu § 11 t. z. k účelům pozemkové reformy k disposici celkem asi 566 k. j. zemědělské půdy a asi 2281 k. j. půdy vůbec, kdežto, kdyby velkostatek ten byl reálně rozdělen mezi strany, tedy na 4 soubory, nabyly by nové tři osoby nároku podle § 11 cit. zák. a jelikož má velkostatek zemědělské půdy jen asi 556 k. j., nezůstala by eventuelně pro účely pozemkové eformy vůbec žádná půda zemědělská. To však je v příkrém rozporu s intencemi zákona záborového.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí pro nezákonnost podané, uvažoval nss takto:
St-lky nepopírají, že nemovitosti, o jichž dělení jde, podléhají záboru, nenamítají také, že by důvod, pro který žal. úřad zamítl jejich žádost za schválení fysického rozdělení společných nemovitostí, byl s hlediska § 7 zák. záb., v tomto případě rozhodného, zásadně nepřípustný. Prohlašují jej v daném případě za nepřijatelný pouze proto, že tu jde jen o technické roztřídění a formální rozdělení jednotlivých parcel ve smyslu testamentu Augustinové G.-H. z 19. prosince 1905, na základě něhož jim nemovitosti ty připadly do společného vlastnictví za tím účelem, aby je mezi sebe rozdělily.
Podle toho vycházejí st-lky z právního názoru, že k tomu, aby stpú byl nucen schváliti jejich úmluvu o rozdělení zděděného nemovitého majetku, k němuž došlo teprve za platnosti zákona záborového, postačí, když k uzavření úmluvy té dán byl podnět v příslušném testamentu z doby před r. 1918, třeba by k reálnímu rozdělení došlo skutečně teprve později, kdy již smlouvy o dělení statků podléhaly schválení stpú-u.
Ale tento právní názor nemůže nss sdíleti. Neboť nehledě k tomu, že umíněný testament, připojený v opise k žádosti st-lek z 1. února 1921, vůbec nenařizuje, ba ani přání nevyslovuje, aby pozůstalostní nemovitosti byly mezi dědice fysicky rozděleny, naopak prohlašuje, že kdyby později došlo k dělení, smí se tak státi jen za souhlasu dcer Alžběty a Gabriely, vyžaduje podle § 7 zák. záb. každé dělení zabraného majetku souhlasu stpú, což ostatně st-lky samy uznávají jak v žádosti z 1. února 1921 tak i ve stížnosti, a nemá pro rozhodnutí stpú nejmenšího významu okolnost, že snad st-lky chtěly zabraný statek mezi sebe rozděliti reálně již před vydáním zákona záborového, když tak v pravdě neučinily a když k rozdělení tomu fakticky přistoupily teprve, když už zákon zmíněný platil. Příčina, pro kterou k rozdělení dříve nedošlo, je lhostejná, zejména nepadá na váhu, že snad v tom st-lkám vadily poměry válečné i poválečné a částečně zatížení statku.
Přípustnost rozdělení nutno, jak řečeno, posuzovati výhradně podle § 7 zák. zábor. a protože v té příčině st-lky proti důvodu žal. úřadem uplatněnému s hlediska zmíněného § ničeho nenamítají, nemohl nsc. uznati, že by výrok žal. úřadu byl nezákonný.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2821. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 881-882.