NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Č. 6732.

Pozemková reforma. * Zákon z 12. února 1920 č. 118 Sb. neposkytuje zaměstnanci na zabraném velkostatku ochranu ve smyslu § 22 pro plnění jiných povinností, než které jsou zaměstnanci uloženy v § 7 cit. zák.
(Nález z 21. září 1927 č. 18043). Prejudikatura: Boh. 3707/24 a 6343/27 adm.
Věc: Eduard V. v R. proti zemské správě politické v Brně (za zúč. Hugona S. adv. Dr. Petr Nesý z Piahy) stran propuštění ze služby velkostatku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad odvolání podanému st-lem do rozhodnutí osp-é, jímž jeho stížnost do výpovědi z místa ředitele velkostatku byla jako bezdůvodná zamítnuta. — —
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Stížnost vytýká jako nesprávný názor žal. úřadu, že § 22 zák. č. 118/1920 poskytuje zaměstnancům na zabraném majetku ochranu v předpisu tom uvedenou jen pro povinnosti, jež ukládá § 7 cit. zák., hájí názor, že pod povinnostmi, o nichž mluví § 22, jest rozuměti také povinnost k řádnému hospodaření vůbec a dovozuje tento svůj názor z úvahy, že zákon rozumí osobami, které jsou oprávněny podle práva občanského na zabraném majetku hospodařiti, nejenom vlastníka velkostatku a pachtýře, nýbrž i zaměstnance. Adresátem příkazu k řádnému hospodaření je důsledkem toho po názoru stížnosti i zaměstnanec, pročež ochrana § 22 se vztahuje i na případy, kde důvodem pro propuštění bylo plnění povinností uložených zákonem č. 118/20 osobě hospodařící a nejenom na případy, kde zaměstnanec konal povinnosti ve smyslu § 7.
Názoru, že osobou, která podle práva občanského jest oprávněna hospodařiti na zabraném majetku čili osobou hospodařící jest rozuměti i zaměstnance velkostatku, nemohl nss přisvědčiti. Výraz »osoba hospodařící« přichází v zákonech o poz. reformě častěji a má svůj vyhrazený význam. Tak jest ho na příklad užito v § 13 zák. záb., v §§ 1, 12, 18, 20, 25 zák. náhr. Dle stálé judikatury nss-u jest osobou hospodařící ve smyslu těchto ustanovení rozuměti pouze vlastníka, uživatele, pachtýře a nájemce; zaměstnanec však nestojí dle povahy věci k zabranému majetku v žádném přímém právním poměru, nýbrž pouze ve služ. poměru k osobě vlastníka, pachtýře atd. Ale ani zák. z 12. února 1920 č. 118 Sb. neužívá tohoto výrazu v jiném smyslu, nýbrž naopak staví osobu hospodařící naproti zaměstnanci. Již § 6 zák. záb., k jehož provedení cit. zákon byl vydán, mluví v 1. odstavci o osobách, které podle práva občanského jsou oprávněny hospodařiti na zabraném majetku a jimž se ukládá povinnost řádného hospodaření, v § 2. odst. pak ohlašuje vydání zvláštního zákona o následcích porušení této povinnosti, totiž k řádnému hospodaření a o povinnostech a o ochraně osob na zabraném majetku zaměstnaných; tím rozlišuje jednak zřejmě mezi osobami hospodařícími a zaměstnanci, jednak i mezi povinnostmi oběma těmto kategoriím uloženými, neboť v posled. směru jest již §em 6 zák. záb. samým osobám hospodařícím uložena určitá povinnost, totiž k řádnému hospodaření, kdežto o povinnostech zaměstnanců mají býti teprve ustanovení vydána. Již z toho jest rozdíl mezi oběma kategoriemi a mezi povinnostmi těchto osob patrný. Zákon o hospodaření na zabraném majetku č. 118/1920, vydaný po rozumu § 6 zák. záb., již ve svém úvodu rozeznává povinnost řádného hospodaření od povinnosti osob zaměstnaných na majetku zabraném a staví v § 3 naproti sobě osoby hospodařící a zaměstnance jak činné tak pensionované, také v § 7. rozlišuje osoby hospodařící, jejich zaměstnance, zmocněnce a jiné zástupce. Dále jest přihlédnouti k § 17 obsahujícímu ustanovení, jaká práva příslušejí osobě hospodařící na majetku podrobeném úřední správě, kde v 2. odst. jest normováno, že v případě uzavírání kolektivních smluv se zaměstnanci jest úřední správce povinen si vyžádati vyjádření vlastníka (uživatele, pachtýře) nebo jeho důvěrníka, což platí i při uzavření neb rozvázání pachtovního poměru hospodářského celku; je-li několik osob hospodařících, může vykonávati uvedená práva pouze jedna osoba (spoluvlastník, spoluužívatel, důvěrník). Zde zákon sám výrazy v závorce uvedenými — jako spoluvlastník, uživatel atd. — dosvědčuje, že výrazu »osoba hospodařící« užito v stejném smyslu jako v jiných zákonech o poz. reformě, a že tím nejsou míněni zaměstnanci. V tomto směru jest poukázati také ještě na § 21 cit. zák. K vůli úplnosti budiž ještě dodáno, že i důvodová zpráva k zák. č. 118/20 tisk 2373 uvádí, že záb. zákon rozumí osobou hospodařící jak vlastníka, tak i pachtýře, nájemce a zajisté také oprávněné uživatele nemovitostí z důvodu poměru služebního.
Stížnost ovšem poukazuje k tomu, že v případě, kdyby »osobou hospodařící nebyl míněn i zaměstnanec, byl by zákon č. 118/20 zcela ilusorním, poněvadž vlastník zřídka na svých statcích sám hospodaří, což by vyniklo zvláště v oněch případech, když vlastník jest nezletilým nebo dítětem. K tomu jest však podotknouti, že způsob, jakým vlastník, pachtýř atd. hospodaření provádí, zda se totiž osobně o ně stará neb ne, jest pro jeho osobní zodpovědnost za hospodaření zcela irelevantní a že tím, že by snad sám povinností jemu zákonem uložených nekonal, nemůže zodpovědnost přenésti na osoby, kterým péče o řádné hospodaření ex lege nepřísluší. Kdyby tomu tak bylo, nepotřeboval by zákon stanoviti sankce pro nekonání povinností vůči osobě hospodařící (§ 12). Je-li osoba hospodařící nezletilou nebo dítětem, pak stíhá povinnost a zodpovědnost za její plnění poručníka nebo opatrovníka, nikoliv však zaměstnance.
Jde proto pouze o otázku, zda povinnost k řádnému hospodaření stíhá jen osobu hospodařící v dovozeném smyslu neb i zaměstnance, a zda povinnosti uvedené v § 22 cit. zák. zahrnují v sobě jen povinnosti v § 7 tohoto zák. uvedené anebo i všechny ostatní povinnosti, které tento zákon ukládá, tudíž i zejména povinnosti k řádnému hospodaření; při kladném zodpovědění této otázky by pak ochrana § 22 příslušela i zaměstnanci, který dostál povinnostem řádného hospodaření a proto ze služby byl propuštěn. Tu jest především vzíti v úvahu, že zák. č. 118/20 rozlišuje velice přesně povinnosti, které ukládá osobám hospodařícím a které zaměstnancům. §§ 1 (ve spojitosti s § 6 z. z.), 2, 3, 4, 6, 8, 10, 12, 13 a 17 jsou, o tom nemůže býti pochybnosti, řízeny na osoby hospodařící, kdežto adresátem příkazu § 7 jest vedle osoby hospodařící i zaměstnanec. Již z této textace zákona jde, že zaměstnanec postihují pouze povinnosti uvedené v § 7 a že tudíž i ochrana § 22 se může jen na plnění těchto povinností vztahovati.
Stížnost uvádí však dále proti tomuto výkladu, že § 23 jest nutným korelátem § 22, a dovozuje z okolnosti, že § 23 stanoví povinnost vlastníka k rozvázání služ. poměru se zaměstnancem, zodpovědným za hospodaření, dopustí-li se tento hrubého zanedbání povinností řádného hospodaření nebo přestoupí-li ustanovení toho zákona, že ochrana § 22 se musí opačně vztahovati i na případ, když zaměstnanec pro plnění povinností řádného hospodaření byl vlastníkem propuštěn, poněvadž rubem povinnosti k řádnému hospodaření, uložené takovému zaměstnanci, jest i ochrana proti újmám, vzniklým z plnění oné povinnosti.
Tomuto názoru nelze přisvědčiti. Paragraf 23, jehož se stížnost dovolává, rozeznává dva případy, kdy zaměstnavateli může propuštění úředníka, zodpovědného za hospodaření, býti uloženo, a sice dopustí-li se tento hrubého zanedbání povinností řádného hospodaření, anebo přestoupí-li ustanovení tohoto zák.; tím staví zákon vedle sebe přestoupení ustanovení tohoto zák., což odpovídá dikci § 22 (»povinnosti, jež ukládá tento zákon«) a hrubé zanedbání povinností řádného hospodaření. Z toho jest patrno, že přestoupením ustanovení tohoto zákona jest u zaměstnance rozuměti něco jiného než zanedbání povinností řádného hospodaření a že tím má zákon na mysli porušení povinnosti dle § 7; poněvadž pak § 22, jak uvedeno, poskytuje ochranu plnění těchto povinností, jest ovšem pravda, že § 23 jest rubem § 22, ale jen v tomto směru, kdežto vzhledem k rozlišování v § 23 obsaženému zodpovědnost vedoucího úředníka jde v určitém směru dále, než ochrana jemu poskytnutá.
Obrat užitý v cit. § 23 »zodpovědný za hospodaření« nezodpovídá ovšem zcela jasně otázku po subjektu, kterému má býti tento zaměstnanec zodpovědným, avšak vzhledem k celé dikci zákona nutno dospěti k tomu, že § 23 má na mysli zodpovědnost zaměstnance vůči osobě vlastníka na podkladě služ. poměru a nikoliv zodpovědnost vůči stpú-u, vůči němuž zaměstnanec, vyjma určité přesně vymezené případy, nestojí vůbec v žádném právním poměru. Zákonodárce vzal zde v úvahu faktické poměry, neboť jest notorické, že vlastník velkostatku často nevede osobně hospodářství, nýbrž přenechává hospodaření zpravidla svému vedoucímu úředníku; touto faktickou okolností se však nepřenáší ještě právní zodpovědnost vlastníka vůči stpú-u na vedoucího úředníka.
Zákon chtěl tudíž ustanovením § 23 postihnouti případy, kde zaměstnanec, jemuž dle jeho služ. postavení náleží zodpovědnost za vedení hospodářství vůči zaměstnavateli, neplní svou smluvní povinnost a tím maří účely sledované tímto zákonem. Neukládá se tudíž tímto ustanovením vedoucímu úředníka nějaká nová povinnost, nýbrž § 23 zajišťuje pouze konání povinností zaměstnanci dle jeho služ. postavení a již dle povahy věci náležející. Ukládá tudíž § 23 pouze novou povinnost osobě hospodařící, která takového úředníka musí propustiti, avšak nelze z něho dedukovati, že se jím ve spojitosti s §em 22 poskytuje ochrana proti propuštění z důvodu, že řádně hospodařil a že jím chtěl zákonodárce rozšířiti povinnosti zaměstnanci tímto zákonem v § 7 uložené.
V dalším namítá pak stížnost, že dle výkladu, který žal. úřad dává § 22 cit. zák., by porušení povinnosti § 7 mohlo nastati jen tehdy, když jest na velkostatek již uvalen trvalý dozor a v důsledku toho nemohla by býti v § 23 stanovena na neplnění povinnosti § 7 sankce § 12, totiž nařízení trvalého dozoru, který by přece musel předcházeti, aby se mohlo vůbec mluviti o nějakých povinnostech zaměstnanců ve smyslu tohoto zákona. Tato námitka odporuje jasnému znění zákona. Povinnost § 7 vůči dozorčímu orgánu nestíhá, jak jest již ze zařazení tohoto paragrafu patrno, jen zaměstnance velkostatku, na nějž byl uvalen trvalý dozor, nýbrž zaměstnance každého velkostatku; stížnost zaměňuje patrně »dozorčí osobu« s úředníkem nebo zmocněncem stpú-u, který provádí »trvalý dozor« (§ 12) a úředním správcem (§ 14). Tím padají všechny dedukce stížnosti, dovozované z tohoto mylného pojetí.
Z uvedeného plyne, že ochrana § 22 zák. č. 118/20 se vztahuje jen na ony zaměstnance, kteří byli propuštění z důvodu, že plnili povinnosti jim v § 7 cit. zák. uložené. St-l v celém řízení správním netvrdil a ne- tvrdí také ve stížnosti, že důvodem propuštění bylo plnění povinnosti § 7. Nelze proto nař. rozhodnutí, které jest vybudováno na uvedeném právním názoru, uznati nezákonným. Neposkytuje-li však § 22 také ochranu proti propuštění z důvodu, že zaměstnanec konal povinnosti řádného hospodaření, není také vadou řízení, když žal. úřad o těchto okolnostech, dle uvedeného irelevantních, žádného šetření nekonal a důkazy st-lem nabízené neprovedl.

Citace:

č. 6732. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 212-216.